Nižněvartovsk – Modrobílé paneláky bombarduje studený sibiřský déšť. Nerovný asfalt, který po okrajích pohlcují jezera špinavých kaluží, dává zabrat tlumičům opatrně projíždějících automobilů.
Většina místních jde bez deštníků. Jako by déšť nevnímali, nebo si užívali poslední dešťové kapky, které brzo vystřídají sněhové vločky. Na dlouho. Nejméně na půl roku.
"Tak takhle u nás vypadá babí léto," komentuje počasí usmívající se taxikář Nikolaj. "Vítejte v Nižněvartovsku," prohodí s lehkou ironií.
Ropná metropole, jak se Nižněvartovsku přezdívá, úhledně kopíruje koryto jedné z největších řek světa – Obu. K jeho povodí se váže historie města, které bylo v devatenáctém století přístavištěm s několika dřevěnými domky, ve století dvacátém kolchozem. Po objevení největšího ropného pole v Rusku, které dostalo jméno Samotlor, se Nižněvartovsk stal domovem sovětských naftařů.
Dnes třísettisícové město je na svou ropnou minulost hrdé. Na jejím okraji stojí pomník Pokořitelům Samotlora v podobě obřího prospektora, který k nebi zvedá mísu s věčným ohněm.
Je tu zvykem, že se čerství novomanželé jedou přímo ze svatební síně fotit před historicky první ropný vrt v regionu.
Dvojitý Felix
Poslední etapy kolonizace, které daly vzniknout městu, jímž je Nižněvartovsk oficiálně až od roku 1972, připomínají urbanistické letokruhy. Sem tam se mezi nimi objeví billboard kandidátů Jednotného Ruska.
Říkají si tu tým Jugry (Jugra je starý název pro region, kde Nižněvartovsk leží).
Volí se už v neděli, v ulicích to ale moc není znát.
Poblíž řeky stojí ošuntělé dvoupatrové domy, které pamatují Stalina. Naproti přes ulici, za flekatými břízkami, ční pětipatrové paneláčky chruščovky. A za nimi stovky panelových domů, snad všechny typy, co se v SSSR a v současném Rusku postavily.
Mezi nimi se krčí obchodní centra a menší obchody, které jako by čekaly, až na ně někdo naskládá dalších pět pater, aby dorostly do výšky okolních domů.
Panelákový Nižněvartovsk má své lokální zvláštnosti, ne zcela typické pro Rusko. Lenina bez Lenina a dvojitého Felixe.
Tepnou života ve městě je Leninova třída, jako snad ve všech ruských – a dříve sovětských – městech. Sochu vůdce komunistické revoluce ale ve městě nenajdete.
Na dvou místech tu ale "potkáte" zakladatele sovětské tajné služby Felixe Dzeržinského. Má tu nejen sochu, ale i ulici, přímo před ředitelstvím místní policie. Památník pohublého Dzeržinského tu byl vztyčen, paradoxně, během Gorbačovovy perestrojky.
Panelákové nokturno
Město stojí z větší části na pískem zasypané bažině. Původ a kořeny Nižněvartovska obyvatelům připomínají houfy otravných mušek, které nemilosrdně, i v dešti, otravují lidem život.
"Pamatuji si, že když jsem byla malá, chodily jsme se sestrou na mokřiny nedaleko našeho domu sbírat morušku. Teď jsou dávno zasypané pískem a na jejich místě stojí paneláky," vzpomíná asi čtyřicetiletá místní obyvatelka.
Skličující panelákovou architektonickou past si obyvatelé Nižněvartovska nepřipouští. "Naše město je ještě mladé. Navíc, všechny města na ruském severu, protože jsou mladá, vypadají podobně," říká s hrdostí v hlase Anastasie Sebelevová, vedoucí katedry filologie a masové komunikace na Nižněvartovské státní univerzitě.
Sama sebe označuje za velkou patriotku, o emigraci nikdy neuvažovala.
Sibiř je podle ní místem, kde dnes lidé chtějí dobrovolně žít. A vlastně jim tu nic nechybí.
K dostání je tady vše. Burgery nadnárodního řetězce, adidasky i vodka s Rasputinem.
"Když jedu na dovolenou, brzy se mi začíná zajídat všechna ta exotika. Chci se vrátit domů. Líbí se mi naše příroda a klima. Dokonce se mi líbí místní zima. Mám ráda mráz s křupajícím sněhem. Pravou zimu," dodává docentka Sebelevová.
"Nechápu moskevskou zimu. Minus 40, to je moje," přitakává jedna z jejích kolegyň s úsměvem.
Sibiřská novinařina
Žurnalistika se na Nižněvartovské státní univerzitě neučí dlouho, jen deset let. "Specializujeme se na ekonomickou žurnalistiku a fungování médií. Jak se rozvíjelo naše město, začaly se objevovat i místní sdělovací prostředky. Vznikla tedy poptávka po kvalifikovaných specialistech," říká šéfka katedry.
Mladí sibiřští novináři by prý rádi zlomili prokletí, v němž se současná ruská žurnalistika nachází. Uvědomují si, že v ruských médiích existuje deficit pravdy.
To ruší stereotyp, že Rusové na východ od Moskvy nekriticky hltají produkci státních médií.
"Ptala jsem se studentů, proč si zvolili právě žurnalistiku. Řekli mi, že žurnalistika je v současné době příliš komerční, že se v médiích objevilo mnoho nepravdy. Podle jejich názoru se zamlčují některé společenské problémy nebo se o nich hovoří příliš tendenčně. Tvrdí, že se chtějí stát novináři, aby lidem sdělili pravdu," popisuje motivaci docentka.
Sama ovšem tento názor nesdílí. A je konzervativnější než budoucí sibiřští novináři.
"Funkcí žurnalistiky je nejen ukázat pravdu, ale vytvářet určité nálady ve společnosti. Myslím si, že pokud budeme ukazovat špínu, která je, tak to může ve společnosti způsobit paniku. Žurnalistika by neměla být destruktivní," tvrdí.
