Při operaci Pouštní bouře nás dostihla bolševická tupost, vzpomíná velitel

Jan Gazdík Jan Gazdík
Aktualizováno 17. 1. 2016 21:59
Velitel čs. protichemického praporu z operace Pouštní bouře Ján Való nedává rozhovory. Tentokrát udělal výjimku při líčení této výjimečné akce ale i toho, jak moc tehdejší pražské velení účast Čechoslováků v první válce v Zálivu komplikovalo. Nechybělo mnoho a vojáci jednotky byli donuceni z první bojové linie zběhnout, vzpomíná Ján Való. "Počítal jsem, že mě po návratu posadí za mříže," dodává.
Ján Valo v Zálivu již po osvobození Kuvajtu.
Ján Valo v Zálivu již po osvobození Kuvajtu. | Foto: Archiv veteránů ze Zálivu

Aktuálně.cz: Do války v Perském zálivu jste odjížděli před pětadvaceti lety, krátce po pádu komunistického režimu a zániku Varšavské smlouvy, vojenského paktu socialistických zemí. Jak vás tehdy noví spojenci - ještě nedávní protivníci - Američané či Britové vnímali?

Ján Való: Zpočátku dost ostražitě. Americký generál, s nímž jsem spolupracoval, mi řekl: "Víte, plukovníku, čekali jsme s napětím a byli moc zvědavi na to, co tu ta vaše komunistická jednotka dokáže."

Jan Való
Jan Való | Foto: Jan Gazdík

Měli nás za zaryté bolševiky s omezeným rozhledem a vymytými mozky, kteří nejsou schopni se orientovat v situaci. Hrklo v nich ale, když zjistili, že většina našeho štábu mluví anglicky a někteří z nás arabsky či persky.

Jejich nedůvěra tak rychle roztála, takže s námi jednali už bez předsudků jako s partnery. Tu důvěru jsme si ale museli velmi tvrdou prací zasloužit. Zmíněný americký generál mi pak po válce oficiálně předával uznání za prvotřídní splnění bojového úkolu. A obdobně zareagoval Pentagon.

A.cz: Jak se dnes díváte na československou účast v operaci Pouštní bouře? Jaký měla pro republiku smysl? A stálo vám to za to?

Dlouho jsem usiloval o to, aby se i Československo mohlo mírovými silami podílet na stabilitě v krizových regionech, bez ohledu na to, jaký režim tu tehdy vládl. Oddělení mírových sil začalo pod mým velením nakonec pracovat v lednu 1990 - tedy pár dnů po převratu.

Právě tihle lidé tvořili jádro protichemického kontingentu, který - už demokratické - Československo posílalo do války proti Saddámu Husajnovi, jehož armáda okupovala Kuvajt.

Na naši účast v první válce v Zálivu, jak se také říká operaci Pouštní bouře, existují různé názory. V každém případě se ale jedná o vůbec první účast postkomunistické země ve válečné operaci po boku západní koalice.

A.cz: Tedy zlomový okamžik…

Byl to zlom, který zlepšil pověst Československa v očích západních demokracií. Přes všechny problémy, k nimž se možná dostaneme, jsme obstáli. Což spolu s následujícími riskantními misemi na Balkán určitě napomohlo pozdějšímu vstupu Česka do NATO.

Dnes už se asi zapomnělo, že o vyslání československé protichemické jednotky do Zálivu se zasloužil především prezident Václav Havel. Tento člověk s humanitním vzděláním rozuměl nakonec strategickým bezpečnostním otázkám lépe než většina tehdejších generálů.

A.cz: Jak to?

Na rozdíl od nich byl prezident Havel více nad věcí a chápal, o co jde. Získal si tím u mě velký respekt. Jeho až zatvrzelé úsilí spolu s obětavostí několika desítek nadšenců kolem mě vyústilo nakonec v naši účast v Pouštní bouři.

Václavu Havlovi se v tom podobal i ministr obrany Luboš Dobrovský a zdá se mi, že stejnou "krevní skupinu" má i jeho nynější následovník Martin Stropnický. Možná proto, že tihle zdánlivě nekompetentní humanisté vnímají věci v mnohem širší perspektivě a souvislostech než byrokratičtí technokrati.

Boj na dvou frontách: v poušti i v Praze

A.cz: Kdy jste se dozvěděl, že s protichemickým praporem v síle 182 mužů do Zálivu opravdu vyrážíte?

Trávil jsem tehdy v květnu 1990 víkend na chalupě, když za mnou najednou přifrčelo služební auto. A prý: "Prezident Havel chce podklady, jak to vypadá s přípravou protichemické jednotky k vyslání do Zálivu."

Ta příprava totiž už nějakou dobu z iniciativy prezidenta běžela a on chtěl mít jistotu, zda může naše chemiky do protisaddámovské koalice oficiálně nabídnout.

A.cz: Proč zrovna chemici?

Návrhy byly různé a většinou také nereálné. Generálové navrhovali i vrtulníkovou letku či polní nemocnici. To všechno ale spojenci měli a navíc v nesrovnatelně větší kvalitě.

Mé oddělení naopak prosazovalo protichemickou jednotku, protože kluci věděli, že Saúdové nemají protichemické vojsko, takže po ní okamžitě sáhnou. To byl silný argument.

Navíc naši armádní chemici mohli úrovní i speciální technikou západním spojencům konkurovat. Na rozdíl od ostatních druhů československých vojsk.

Československo mělo mimochodem nejstarší chemické vojsko na světě - vzniklo už v roce 1920. No a na tuhle naši nabídku Saúdská Arábie doslova skočila, protože si najednou uvědomila, že Irák měl obrovské množství chemických zbraní. (Čechoslováci zajišťovali jednotky Saúdské Arábie, která jejich pobyt i hradila - pozn. red.)

A.cz: Působili jste v oblasti zamořené průmyslovými chemikáliemi z bombardování spojenců, hořely tam také ropné vrty. Dokonce jste naměřili podprahové hodnoty bojových otravných látek yperitu a sarinu. Promiňte, ale stálo vám to za to?

Těžko se ptát vojáka - i když už vysloužilého - na cenu jeho účasti v konfliktu ve prospěch malého okupovaného státu Kuvajt. Nám to ale něco připomínalo z naší vlastní minulosti.

Před útokem. Zprávy z Československa byly předávány zvláštním spojením. Důstojníci praporu v protichemickém oblečení.
Před útokem. Zprávy z Československa byly předávány zvláštním spojením. Důstojníci praporu v protichemickém oblečení. | Foto: Archiv veteránů ze Zálivu

Pokud by se v roce 1938 postavila proti nacistickému Německu na naši stranu mezinárodní koalice, mohla historie naší země vypadat úplně jinak.

My jsme byli vojáci cvičení pro situace, na něž jste se ptal. Nepočítali jsme ale s výhrůžkami, jimž byly doma vystaveny naše rodiny. Manželce volali o půlnoci či ve dvě hodiny ráno. Vrcholem pak byly výhrůžky smrtí našich dětí. I tohle dost možná po mém návratu vedlo k našemu rozchodu.

Šrot, který nám posílali, jsme se studem zakopali

A.cz: A vaše nejtěžší chvíle v Pouštní bouři?

Ocitl jsem se v několika těžkých situacích. Spojenci mě požádali, zda by nás mohli při útoku zařadit do první linie k protichemické ochraně saúdsko-arabských obrněných brigád.

Bez většího váhání jsem souhlasil, i když jsem dostal z Československa od několika generálů šifrovky, v nichž mi vyhrožovali, že jsem překročil svoji pravomoc, když jsem svévolně rozhodl o válečném nasazení naší jednotky. Statutem jednotky byla totiž podle nich ochrana osob v prostoru válčiště, čímž rozuměli jen saúdsko-arabské civilisty, ale už ne vojáky.

Jako prvosledová útočící jednotka jsme měli překročit i hranice Kuvajtu. I to mi ale generálové šifrovkami zakazovali.

Spolupracujeme s výsadkáři z Nigeru, naši sousedi a spojenci.
Spolupracujeme s výsadkáři z Nigeru, naši sousedi a spojenci. | Foto: Archiv veteránů ze Zálivu

A.cz: Co po vás tedy chtěli?

Podle nich jsem se měl zastavit na hranici, a tím vlastně opustit bojující Saúdy. Přitom všichni mí kluci vzali postup v první bojové linii jako náš samozřejmý úkol. Nikdo z nich proti tomu ani necekl.

A.cz: Čím si vysvětlujete jednání vašich nadřízených v Československu?

Písemně se ve svých kancelářích v Praze jistili, protože se při útoku předpokládaly velké ztráty. Irák měl totiž tehdy mnohasettisícovou a poměrně dobře vyzbrojenou a vycvičenou armádu.

Generálové doma se tak pro jistotu zbavovali veškeré zodpovědnosti - a k tomu to potřebovali mít na papíře. Že oni mě přece předem varovali. I proto mi už při útoku zakazovali opustit území Saúdské Arábie. Prý to odporovalo mandátu.

A.cz: Co kdybyste je byl býval poslechl?

Pokud bych ty kancelářské byrokraty poslechl a kousek za hranicí by Iráčané s chemií zaútočili na Saúdy, zbytek jejich brigády by to podle všeho obrátil a logicky by nás postřílel, protože jsme utekli z boje a nechali je na holičkách. Takhle se totiž ve válce platí za zradu.

Kuvajťané nás vítali jako osvoboditele.
Kuvajťané nás vítali jako osvoboditele. | Foto: Archiv veteránů ze Zálivu

A.cz: Jak jste to tenkrát prožíval?

Z toho boje na dvou frontách a ze strachu o kluky jsem totálně zešedivěl. Ohromně mě proto potěšil ministr obrany Dobrovský, od něhož jsem ve čtyři hodiny ráno obdržel šifrovku: "Vaše rozhodnutí schvaluji a oceňuji přístup k plnění úkolů."

Zmocnila se mě nepopsatelná úleva. Počítal jsem totiž, že mě po návratu domů posadí za mříže. Luboš Dobrovský mi pak řekl, že to konzultoval s prezidentem Havlem.

Tihle humanisté mě podrželi v boji, když jsem to nejvíce potřeboval. Něco úžasného pro vojáka v poli! Po návratu jsem oběma poděkoval a rád to dělám na dálku i teď. Ještě dnes, po pětadvaceti letech, mě to vyvádí z míry…

A.cz: To tyhle problémy jste měl v úvodu na mysli?

Ne. V paměti mi vytanuly chvíle nepopsatelného studu, když mi z Československa armáda poslala protichemický transportér, který jsem si dodatečně k ochraně lidí vyžádal. Moji chemici jeli totiž v první linii na nekrytých džípech. A doma ve skladech přitom zahálelo sedm speciálních obrněnců.

Objednal jsem tedy dopravní letoun Hercules, Saúdové ho zaplatili. Nakonec museli ten transportér z letounu v Arábii vytlačit, protože ani nenastartoval.

Byla to taková šunka, že jsme ji pak raději zakopali v poušti. Větší ostudu jsem nezažil. Se Saúdy - teď ovšem nad míru rozhořčenými - jsem se přátelil, takže jen proto nad tím podrazem mávli nakonec rukou. Ale mělo se to opakovat…

Plesnivé plynové masky

A.cz: To už je snad příliš…

Jednoho dne mě povolali na hlavní velení do Rijádu, že z Československa odkoupili desítky tisíc ochranných plynových masek. Když mi je ale ukázali, málem jsem omdlel. Byly zpuchřelé, shnilé a plesnivé, takže se při nasazení trhaly. Ještě dnes z toho mám husí kůži.

Víte - techniku a vybavení jsme si doma před odletem raději vybírali a zkoušeli osobně, všichni se totiž začali zbavovat opotřebovaného šuntu a nabízet ho nám. Ale že nám ho budou posílat ještě do Zálivu a nechat si za to od Saúdů platit, to by mě nikdy nenapadlo. Ještě dnes mi ta vzpomínka připadá jako sen.

A.cz: Vaši nadřízení doma to sabotovali, anebo šlo o jejich nekompetentnost?

Šlo o setrvačnost tupého komunistického myšlení. Mám možnost se zbavit poškozené či nepotřebné výzbroje a výstroje? Tak to na just pošlu těm hošánkům, kteří berou dolary v Arábii. Bez ohledu na to, že tím mohli ohrozit životy lidí.

Stejně tak nám posílali dávno prošlé chemické průkazníkové trubičky. I ty jsme zahrabali v poušti. Naštěstí to bylo již v konci operace, takže jsme si vystačili se zbytkem, který jsme si přivezli. Zdálo se mi, že Saúdové nakonec pochopili mé vysvětlení: v Československu dožívá u některých velitelů komunistická mentalita a šlendrián.

A.cz: Vaši vojáci o problémech s Prahou věděli?

Ne. Po vytlačení Saddámových vojsk z Kuvajtu jsme s britskými chemiky působili v oblasti hořících ropných vrtů. Vlastně tam nebyl ani vzduch, povětřím létaly doslova kusy hořících ropných zplodin. Naši kluci tam patrolovali v protichemických oděvech - ve čtyřicetistupňových denních vedrech. I proto jsem jim raději neříkal o své "válce" s Prahou. Asi by se z toho už zhroutili.

A.cz: Nebyl to vlastně malý zázrak, že jste tehdy jako protichemická jednotka uspěli a že na vás spojenci pěli jen chválu?

Mohl za to zápal mých kluků dokázat, že něco umí. Chtěli se - zvláště po prvních reakcích spojenců - prosadit. Slýchávali jsme totiž ironické poznámky: A co ještě vy tady? Z jaké díry jste přijeli? U vás se opravdu platí penězi?

Zpočátku nás zkrátka odepisovali, nevěřili nám. Nepřipouštěli si, že můžeme něco umět. A nás to doslova vyprovokovalo a nabudilo k tomu, že jim to ještě ukážeme.

Pak jsme i ty válečné strázně snášeli lehčeji. Naši lékaři i chemici patřili v té době ke špičce. Nakonec jsme tedy kromě Saúdů školili i Američany.

Vděk? Nedejte se vysmát

A.cz: Ještě k těm podprahovým hodnotám sarinu a yperitu, které jste v poušti naměřili… Kde se tam tyhle bojové otravné látky vzaly?

Vysvětlení se různí i po pětadvaceti letech. Já si ale myslím, že šlo o druhotný spad z vybombardovaných skladů irácké armády. Při této první válce v Zálivu Saddám totiž zbraně hromadného ničení opravdu vlastnil - a v obrovském množství.

A.cz: Pokud je mi známo, tak jste v Saúdské Arábii uzavřel předběžné smlouvy na dodávky automobilů Tatra a také ochranné protichemické výstroje. Jak to nakonec dopadlo?

Nijak. Ukázalo se, že komunistická mentalita, tupost a šlendrián nevládl jen v armádě, ale i na jiných ministerstvech či ve velkých obchodních firmách.

Saúdové se doslova zhlédli v našich nákladních tatrovkách. Kromě velké dodávky vozidel si proto objednali obrovský opravárenský závod. Tatrovkami chtěli tenkrát vybavit celou svou armádu. Viděli je totiž při práci v poušti.

Jenomže naši obchodníci (přiletělo jich z Československa na osmdesát) jim k tomu nutili ještě další věci, které oni nepotřebovali a odmítali: vzdušnou i pozemní ochranu či systém zásobování. "Vzdušnou vrtulníkovou ochranu i tu pozemní si můžeme zajistit sami," namítali. A tak to bylo se vším.

A.cz: Nic z toho tedy nebylo? Vůbec nic?

Ano, z dohod přirozeně sešlo. I z kompletního výcviku saúdskoarabského chemického vojska na mnoho let (Praha na tuhle žádost Saúdů ani neodpověděla) či z odminování kuvajtského území za stovky milionů dolarů.

Na to vše jsem při jednáních - a tím spíše po návratu domů - jen zíral. Zmocnil se mě obrovský vztek a zmar. Československo tehdy promarnilo až snové obchodní možnosti, které mohly přetrvávat dodnes.

A.cz: Co se stalo s vaším protichemickým praporem po návratu domů?

Vojáci v základní službě odešli do zálohy. A většina důstojníků či praporčíků je až na výjimky krátce poté následovala. Jejich vojenské útvary či místa byly navíc mezitím zrušeny či obsazeny. Včetně toho mého - šéfa oddělení mírových sil OSN.

Luboš Dobrovský mi sice uplatnění nabízel, ale byl jsem tím vším natolik unaven a rozčarován, že jsem i já demobilizoval. Ještě mi ale stihli dát roční odměnu. Pracovníci mého bývalého oddělení brali v průměru 5000 korun, uklízečky 1200… no a já dostal pětistovku. Jen mě to utvrdilo v názoru, že jsem se rozhodl správně.

Ti, co naši práci v Pouštní bouři sabotovali, nás vlastně vygumovali. Nejdříve jsme si mysleli, že je za tu sabotáž zavřou, nakonec jsme ale - s nadsázkou - byli rádi, že jsme se za mřížemi neocitli my.

A.cz: Takže se už potřetí ptám: stála vám tahle pouštní mise za to?

Pokud to máte v sobě a republika vám dá šanci, tak za příležitost zapojit se do války ve prospěch demokracie a svobody vždy poděkujete. Ničeho nelituji. Svůj úkol jsme splnili, i když jsem si leccos představoval jinak.

 

Právě se děje

Další zprávy