Londýn - Václav Havel, který v neděli zemřel po dlouhé nemoci ve věku 75 let, v roce 1989 řekl, že "po Jaltě a Postupimi se běh historie v jeho polovině Evropy zastavil - a nyní se opět rozeběhl".
Tato metafora je téměř dokonalým vyjádřením jeho vlastního životního příběhu a jeho přesvědčení, že komunismus je pouze odbočkou v historii, dlouhou odchylkou od permanentně se vracejícího kapitalismu, píše v dnešním nekrologu britský list The Guardian.
Havel, jakožto syn bohatého architekta a stavebního podnikatele a vnuk prvorepublikového ministra, zažíval po nástupu komunistů v roce 1948 všechny útrapy příslušníka někdejší buržoazní smetánky.
Jeho otec byl načas uvězněn a jeho rodině byl zakázán pobyt v Praze. Havel musel odejít ze školy v patnácti letech a nesměl dál studovat.
Pět let pracoval jako laborant a pak šel na vojnu, kde sloužil u černých baronů, jednotek vytvořených po sovětském vzoru a určených pro nespolehlivé živly z buržoazní třídy.
Přesto si nakonec našel cestu k divadlu a esejistice. Začal psát vtipné, politicky nebezpečné hry ve stylu absurdního divadla, které mu vynesly mezinárodní úspěch.
Po sovětské invazi, která změnila Pražské jaro roku 1968 v dlouho zimu, se stal vedoucí postavou disentu, zakladatelem Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, a po čtyřicítce proto strávil větší část svého života ve vězení.
Nakonec po 20 letech daly davy v zimě roku 1989 průchod své nevoli na Václavském náměstí a ledová Praha byla najednou během jediného dne celá polepená plakáty Havel na Hrad!
Vůle národa si vynutila, aby se Václav Havel stal prezidentem obrozené republiky.
Restaurace masarykovské republiky?
Situace byla poněkud složitější i zajímavější, protože Havlův vstup na Hradčany znamenal triumfální zakončení jeho dlouhého boje, ale také počátek období, kdy politika začala být mnohem komplikovanější.
Havel, stejně jako jeho přítel v boji Adam Michnik, brzy zaznamenal, že společnost, která nebyla většinou v době komunismu nijak statečná nebo opoziční, má určité problémy se skutečností, že se z bývalých disidentů stali politici, a chce na "to všechno" zapomenout a věnovat se jen bohatnutí a utrácení.
Havel, jenž měl jako prezident pouze malé pravomoci, zjistil, že velmi nesouhlasí s politickými a ekonomickými názory nové buržoazie reprezentované Václavem Klausem a jeho monetaristickou vládní stranou, která nastoupila po pádu komunistického režimu.
Zpočátku se sice zdálo, že dominantním směrem v české postkomunistické éře bude nějaký systém se sociálnědemokratickou orientací, ale Havlovu thatcherovskou opozici zajímalo mnohem více obohacování. Tito lidé naznačovali, že Havel je nepraktický idealista, který chce vrátit běh historie zpět - do prvních optimistických dnů Masarykovy nové české demokracie.
Havel byl na Hradě jen krátce, když se republika začala štěpit kvůli napětí mezi Klausem a jeho tržně orientovanou stranou a názory Slováků, kteří si přáli intervencionistickou ekonomickou politiku.
Poté se 1. ledna roku 1993 cesty Čechů a Slováků rozešly, aniž by Havel, který s tímto vývojem hluboce nesouhlasil, mohl jako prezident něco dělat.
Na Havlově životě a kariéře zaráží, že kontradikce, které je poznamenaly, vyvolávají v člověku dojem, že právě díky nim tvoří jeho život a dílo zcela konzistentní celek.
Zátěž privilegovaného dětství
Jednou z nich byl efekt privilegovaného dětství a způsob, jak kvůli němu chápal život. Když jedna z mála bomb, které padly za druhé světové války na Prahu, poškodila dům, v němž s rodiči bydlel, stáhla se jeho rodina na čas na Moravu.
Tady "malé, tlusté vzorné dítě", které vodila do venkovské školy jeho guvernantka, poprvé pocítilo hanbu kvůli privilegiím, jimiž se tak odlišovalo.
O dvacet let později si Havel stále dobře vzpomínal, jakým břemenem pro něj byly v dětství tyto "výhody", které v něm vyvolaly nikoli pocit nadřazenosti, ale naopak méněcennosti.
"Toužil jsem po rovnosti s ostatními ne proto, že bych byl nějakým dětským sociálním revolucionářem, ale protože jsem se cítil vydělený, vyloučený... osamělý, méněcenný, vysmívaný".
Od té doby ho pronásledovala nutkavá kafkovská otázka, zda v sobě nemá "nějakou fatální poruchu, která mu brání plně se začlenit do řádu věcí".
Realita těchto pocitů, které v Havlovi události pravidelně posilovaly, je evidentní - musel například opustit školu v roce, kdy byl v inscenovaném procesu odsouzen a poté popraven Rudolf Slánský, složité vzpomínky si odnesl z vojenské služby.
Jednou zavzpomínal, jak mu v roce 1968 ve vídeňském Volkstheateru aplaudovali diváci poté, co tam byla poprvé uvedena jedna z jeho her.
Ukláněl se tomuto nadšenému publiku skandujícímu Havel! Havel! a najednou měl intenzivní pocit, že někde vedle... je jeho četař, který mu dával zabrat a který se chystá zařvat "Havel! K zemi! Ať už nemusíme poslouchat ty tvoje sračky".
Tento zvyk sledovat svět "ze zdola", "zvnějšku", byl klíčový pro jeho divadelní hry a vyvinutý cit pro absurdno.
Havel uznával, že dluží mnoho Samuelu Beckettovi a Eugenu Ionescovi, které jako autory hluboce obdivoval, a že má ještě větší dluh ke svému rodákovi Kafkovi, který - jak vždy vážně připomínal - byl humoristickým spisovatelem, jenž inspiruje ke smíchu v temnu.
Cítil ale také, že ve svém vlastním díle je hnán především těmi zkušenostmi, které popisoval, a snahou vyrovnat se nějak s přetrvávajícím pocitem, že ve světě je cizincem.
Statečný i plachý
"Plachost a kuráž, obojí v krajní formě - to je Havel," řekl jednou jeho přítel Forman, i když Havel by jen připustil, že se choval "nezbaběle" za okolností, při nichž si musel vybrat mezi zbabělostí a tím, čemu říkal nezbabělost.
Režim si ho nutně musel všimnout už dlouho předtím, než začal mít úspěchy jako dramatik. Havel byl mladší než většina těch spisovatelů, kteří začali formovat v 60. letech antidogmatické křídlo mezi umělci, již byli členy strany.
Nezažil dobu bezprostředně po válce, když se zvedla vlna naivního, ale upřímného nadšení pro komunismus. Jeho názory se formulovaly v roce 1956, v čase, který později jednou nazval "pseudo-dialektické pnutí mezi diktaturou a oblevou".
Po ruské invazi, kdy se zhroutily všechny naděje, kdy celá zem " ztichla jako bažina", to byl ale Havel, kdo dokázal vyburcovat tyto spisovatele k činu, kdo poznal, že je vhodná chvíle přijít s Chartou 77.
Také pochopil, že si musí vybrat vězení, a ne exil, který mu režim nabízel.
Když pak Češi a Slováci kvůli evidentní desintegraci sovětského impéria - v Polsku, východním Německu, v samotné Moskvě - našli v sobě konečně dost odvahy, aby také vyšli masově do ulic, byl to Havel, a nikoli tito bývalí reformní komunisté, koho si lidé vybrali za vůdce, jenž je má vést zpět k demokracii.
Jako prezident se Havel, jenž v očích západních intelektuálů dokonce překonal Alexandra Solženicyna, pokud jde o vzor spisovatele disidenta, stal nejobdivovanějším mezi vůdci nově se demokratizujících států.
Doma není nikdo prorokem
Bylo však něco na tom, že jako prezident je populárnější v zahraničí než doma.
Jeho mimořádná mezinárodní prestiž mu však umožnila položit například základy sblížení mezi Čechy a Němci, které nakonec překlenuly jizvy na obou stranách způsobené Mnichovem a poválečným odsunem sudetoněmeckého obyvatelstva.
Pro Havla byla však především důležitá morálka. "Učme se, že politika nemůže být jen umění možného, zvláště když to znamená umění spekulace, vypočítavosti, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale že může být uměním nemožného, konkrétně uměním zdokonalování sebe sama i okolního světa."
Havel se snažil o humánnější politiku - přinejmenším o kapitalismus s lidskou tváří. Maje v mysli děsivě znečištěné severní Čechy, napadl nebezpečný a o kousek dál na Západě do té doby politicky nenapadnutelný mýtus o věčném růstu.
Připomněl Západu nebezpečí, které v sobě nese Evropa stále rozdělená nikoli již železnou oponou, ale hranicí mezi uzavřeným táborem žárlivě si střežícím svou zranitelnou prosperitu a skupinou chudých, nejednotných a málo stabilních zemí před jeho branami:
"V jedné polovině pokoje nemůže být natrvalo teplo, když v druhé je zima," řekl.
Havel kontra Klaus
Pokud jde o českou vnitřní politiku, ideologický a osobní boj mezi ním a Václavem Klausem, tehdejším ministerským předsedou, nepostrádal svou komickou stránku.
Klaus, který jako většina jeho spoluobčanů šel za komunismu prakticky až do poslední chvíle s hlavním proudem a nikdy nebyl žádným prominentním disidentem, více než jen žárlil na prestiž, kterou Havel požíval ve světě, a nesnášel jeho důraz na "morální politiku".
Oba spolu ostře bojovali o prostor a vliv na názory veřejnosti. Když se Havel začal po vzoru prezidenta Masaryka pravidelně jednou týdně obracet z Lán k národu, Klaus si rychle zařídil v Lidových novinách prostor pro stejně pravidelné vyjadřování svých stanovisek.
Rozdílnost jejich postojů jasně vyplula na povrch v roce 1994, kdy do Prahy přiletěl na návštěvu bývalý chilský prezident Augusto Pinochet, který byl v té době stále vrchním velitelem chilských ozbrojených sil.
Havel otevřeně připomněl krvavý puč proti vládě Salvadora Allenda, Klaus a jeho ministři ale hněvivě prohlašovali, že se jedná o soukromou obchodní návštěvu ze strany váženého zákazníka, který se zajímá o český zbrojní průmysl, jenž tehdy stále patřil k nejdůležitějším exportním odvětvím České republiky.
Hon na Havla
Havlovi nepřátelé využili pak v roce 1997 skutečnosti, že se prezident necelý rok po smrti své ženy Olgy, jež umřela na rakovinu, znovu oženil, tentokrát s atraktivní, velmi asertivní herečkou Dagmar Veškrnovou, která byla o dvacet let mladší.
Havel, vědom si skutečnosti, že kvůli tomuto kroku ztratil doma mnoho ze své popularity, se znovu obrátil na veřejnost v jednom ze svých masarykovských příhovorů a řekl: "Olga byla mou partnerkou skoro 45 let. Je a vždy bude nenahraditelnou částí mé duše. Vzal jsem si Dášu ne proto, abych jí nahradil Olgu, ale pouze proto, že se milujeme a chceme žít spolu."
Většina médií a jedna útočná nezávislá televizní stanice vlastněná Havlovým politickým nepřítelem vytáhly ale do boje.
"Probíhá něco jako hon na Havla," řekl jeden člen koaliční vlády, která v roce 1998 nahradila dlouho vládnoucího Klause. "Téměř se z něj stal znovu disident".
Pokus udělat z nepohodlného svatého jménem Havel nejobyčejnějšího každodenního hříšníka se časově téměř shodoval s počátkem těžkých zdravotních problémů, které ho začaly pronásledovat.
"Tělo pana Havla je jako encyklopedie nemocí," poznamenal jeden z jeho lékařů poté, co prezident po páté během tří let jen o vlásek unikl smrti.
Havel ale přežil fyzicky i politicky a navzdory odporu manažerských elit se znovu stal prezidentem, protože většina Čechů stále dávala jasně najevo, že potřebuje oporu, kterou pro ně on jakožto prezident představoval.
Havlovi vypršelo funkční období v roce 2003. O rok později Česká republika vstoupila do Evropské unie.
Těžko by se našel lepší epitaf než slova Martina Palouše, jednoho ze signatářů Charty 77, který v době, kdy Havel začal mít velké "politické" potíže, řekl:
"To jen Havel dokázal uvést na jeviště tuhle zázračnou hru. Tím, že se ale rozhodl zahrát si v ní hlavní roli, se v podstatě obětoval."
Státník a dramatik Václav Havel se narodil 5. října 1936 a zemřel 18. prosince 2011. (Text byl zkrácen)
