Istanbul - Přistál jsem v Istanbulu v úterý večer asi v deset hodin. Přibližně v okamžiku, kdy se v letištní hale rozpoutalo peklo. Nevěřím moc řečem o tom, že má někdo v něčem štěstí, jiným způsobem ale nedokážu popsat situaci, protože jsem byl v daném okamžiku stále ještě na přistávací ploše. A ne uvnitř budovy.
Dvacet minut jsem pak visel na mobilu a přijímal esemesky od vyděšených přátel a příbuzných, kteří věděli, kde právě jsem.
Prohlédl jsem si několik snímků a tweetů, které mezitím někdo odeslal z letištní haly. Pak ale datový systém přestal fungovat.
Připadalo mi, že jsem z mého letadla jediný, kdo je o všem informován, je ale také možné, že si každý prostě tuhle strašlivou zprávu nechal pro sebe, aby nevyděsil ostatní cestující.
O tři hodiny později jsme odjížděli, aniž bychom spolu prohodili mnoho slov. A vstoupili do terminálu.
Není snadné popsat, jaké to je, ocitnout se v epicentru dalšího teroristického útoku. Strach. Smutek. Pocit bezmoci. Zlost. Rezignace (nevím, zda je to to správné slovo, ale pokud se něco takového stává tak často, jsem z toho velice unaven).
Další nával strachu. Snaha být vlídný. Pocit vyčerpání. Vztek.
Emoce a přímou fyzickou bolest však nelze srovnat se zoufalstvím rodin obětí jen o jedno patro pode mnou. Je mi jich neuvěřitelně líto. Ztráta. Já už ale nechci nikoho ztrácet. Chci se odsud, krucinál, dostat. Chci obejmout svou přítelkyni. Chci vidět slunce.
(Text pokračuje pod obrázkem.)
Snímky, které vidíte, nezobrazují všechnu tu hrůzu. Ani Australana křičícího na jednoho Turka. Nebo skupinu Španělek, které měly v tu chvíli pocit, že se svět točí jen kolem nich a kvůli jejich potížím vyžaduje upgrade, a tak pětasedmdesát pasažérů z našeho letadla na půldruhé hodiny učinily součástí vlastního žalu.
Nezachycují ani starého muže, který uchopil své dva kufry a pak běžel vzhůru po nefungujícím eskalátoru, zatímco lidé na něj křičeli, ať si pospíší.
Nezachycují ani nehezké scény, při nichž na sebe ječelo několik žen, aniž se dalo porozumět proč.
Nezachycují ani strach v našich tvářích, zatímco jsme stáli v dlouhé řadě před terminálem, čekali, až nás odvezou autobusy, a přemýšleli, jakou spoušť tu ještě spatříme a zda nedojde ke druhému útoku – tohle by byl přece velmi příhodný okamžik.
Po celý ten čas jsem se strašlivě bál. Kdo by teď útok mohl spáchat? V takových okamžicích vyplavou na povrch všechny rasové předsudky, ať již jsou v nás živeny kolegy v práci, či hyenami v některých médiích.
Je to ohavné. Ve svém nitru chce být ale každý v bezpečí.
Rozhodl jsem se, že zůstanu, i když nám řekli, abychom vzhledem k tomu, že naše letadlo nemohlo odstartovat, odjeli z letiště. U terminálu byly ale desetitisíce vyděšených, bezprizorních a rozzlobených lidí. Řekl jsem si, že pokud se rozhodnu odjet pryč, budu muset zaprvé projít kolem tratoliště krve, za druhé strávit další hodiny cestováním s rozzlobenými a nervózními lidmi, za třetí přijdu o výhody hotelového voucheru a za čtvrté strávím zřejmě dlouhé hodiny tím, že se budu pokoušet let přebukovat.
A tak jsem se rozhodl, že se ve vhodný okamžik, když mě policisté zrovna nebudou mít na očích, vkradu do haly pro mezinárodní lety.
Každému, jehož letadlo neodletí (v té chvíli to bylo do půl páté ráno), řekli, aby odjel do hotelu. Ostatní (jednalo se o několik stovek lidí) mohli vstoupit do mezinárodního terminálu. Využil jsem toho, abych byl relativně v bezpečí a mohl se pokusit získat novou letenku.
Výsledek mého snažení byl poněkud komplikovaný. Letenka mi dělala trochu starosti a stejně tak představa, že strávím noc v jedné budově s mrtvými a zoufalými lidmi o poschodí níže.
Terminál byl prázdný (podobně jako za oné bouře, kdy jsem uvízl na letišti J.F. Kennedyho společně s herečkou Robin Wright a Jonem Closem, než jsem zamířil zpět do Evropy). Nahlédl jsem do salónku, abych zjistil, že byl společně se zbytkem terminálu před několika hodinami evakuován.
Nedojedené tvarohové koláče a rozlitá coca-cola na stolcích dokládaly, v jakém spěchu a strachu cestující dané místo opouštěli.
Byl jsem v salonku zcela sám – a vzhledem ke vší té hrůze a zmatkům kolem mne a pode mnou jsem zažíval zcela nepopsatelný pocit. Připojil se pak ke mně ještě jeden mladý muž. Dali jsme se do řeči a já pak použil jeho wifi, abych se mohl spojit se svou rodinou a Hollie.
Od chvíle, kdy jsem přistál, uplynulo dvanáct hodin. Na letišti se to začalo hemžit, letadla znovu startují a přistávají. Ve vzduchu je ale cítit napětí.
Sledoval jsem nějakou ženu, jak si kupuje plavky, a vůči tomuto projevu marnivosti jsem cítil určité pohrdání. Na jedné straně je to nehezké a jaksi plytké, na straně druhé to ale dokládá lidskou odolnost a schopnost vzdorovat nenávisti a zlu.
Teď všichni posedávají okolo wifin, položených na podlaze. Přemýšlím, zda bych neměl využít času a něco podniknout, teď mě ale nic vhodného nenapadá. Dost nenávisti. Dost zabíjení. Chci žít.
Ačkoliv domů je to teď tři hodiny letu v opačném směru, rád bych strávil odpoledne v posteli, a tak jdu zkusit štěstí. Podaří se mi najít let do Singapuru, letoun startuje za dvě a půl hodiny. Budu zase objímat svou dívku a cítit sluneční paprsky na své kůži.
Martin Barry je krajinný architekt a zakladatel a předseda reSITE. Donedávna byl partnerem newyorské kanceláře W Architecture v New York City. Více o něm ZDE.
