reklama
 
 

Rány jako z kulometů. Stál jsem v němém úžasu, líčí Čech, jenž byl u startu Apolla 11

16. 7. 2019 6:00
Pár vteřin se zdálo, jako by se nosná raketa Saturn nechtěla odlepit od Země. "Jako by ani nechtěl opustit svou rodnou planetu, která se chvěla pod údery jeho motorů." Ale pak, přesně před padesáti lety, 16. července 1969, začal Saturn stoupat. Z amerického vesmírného centra na mysu Canaveral zamířil let Apolla 11 s třemi astronauty na palubě vzhůru k nebi. A pak až k Měsíci.

Na Floridě bylo po půl desáté dopoledne, v Praze o šest hodin víc. Do uzávěrky bylo v redakci tehdejšího deníku Mladá fronta stále dost času. A navíc si pražští novináři mohli být jisti, že jejich reportér Karel Pacner, který se v listu specializoval na popularizaci vědy a především na kosmonautiku, vše zvládne.

Pacner jako jeden ze tří československých novinářů sledoval start Apolla 11 přímo na Floridě. Jedinou neznámou mohlo být, aby mezi ním a pražskou redakcí neselhalo spojení.

"Já jsem to v podstatě okamžitě napsal, maximálně hodinu po startu to šlo pryč," vzpomíná dnes Karel Pacner, jak vytáhl reportáž z psacího stroje a předal tiskopis dvěma americkým dívkám, které ji v češtině překlopily do dálnopisu.

Americká telekomunikační společnost AT&T a její zaměstnanci naštěstí fungovali takřka bezchybně. Když se tehdy třiatřicetiletý Karel Pacner vrátil do pražské redakce, našel v přepisu všech textů, které během tří týdnů poslal z USA, jen dvě drobné chyby.

Pacner následně vše shrnul do knihy s názvem … a velký skok pro lidstvo: Vyprávění o letu Apolla 11, kterou v roce 1971 vydalo nakladatelství Albatros a jež nyní u příležitosti padesátiletého výročí dobytí Měsíce vyšla znovu.

Pocit, že se blíží zemětřesení

Na novinářské tribuně na Floridě sledoval start Apolla 11 ze vzdálenosti pěti kilometrů. Raketa vypadala jako "malá bizarní tužka, jejíž nadpozemskost zvyšují světla reflektorů i rozžíhající se ranní červánky", popisoval.

Po zážehu motorů "se raketa topí v rudém jezeře ohně, který se v mžiku rozlil do všech stran". "Konečně! Dvě vteřiny od okamžiku, kdy hlasatel řekl NULA. Raketa se viditelně pohnula vzhůru. Stojíme v němém úžasu. Lidský důmysl se vydává na cestu, aby překonal fantazii generací a každému z nás přinesl z jejího kouzla aspoň kousíček," zachytil Pacner start Apolla 11.

Chvění země cítil ještě dříve, než k novinářské tribuně dorazil zvuk. Pak to ovšem byl "pocit, že se blíží zemětřesení, které předznamenávají děsivě silné a protáhlé rány z kulometů těsně za mnou hlavou".

Ani s padesátiletým odstupem by Karel Pacner prý nic neubral na emotivním, expresivním jazyku. Po startu Apolla 11 se přesunul do řídicího letového centra v Houstonu, kde sledoval samotné přistání na Měsíci. Navštívil také Huntsville v Alabamě, kde zkonstruovali nosnou raketu Saturn 5, a v Los Alamos v Novém Mexiku byl na místě, kde vznikla americká jaderná bomba.

"Ale zdaleka nejsilnějším zážitkem byl právě ten start. Člověk si uvědomoval, že sleduje začátek nějakého obrovského dobrodružství. V podstatě to bylo největší dobrodružství 20. století. A také největší úspěch lidstva 20. století," vzpomíná Karel Pacner.

A bez váhání připustí, že i pro něj, v celé jeho profesní novinářské kariéře, to byla největší událost, u které kdy byl. "Zcela jistě, nic většího jsem nezažil," říká novinář, který do redakce deníku Mladá fronta nastoupil už v roce 1959.

Zdeňku, já bych letěl do Ameriky

Pacner je autorem desítek knih literatury faktu a na příští jaro chystá k vydání svoji zatím poslední publikaci - dějiny československé špionáže od roku 1918 do roku 1989. Pro jeho americkou cestu v létě 1969 se ovšem zároveň velmi dobře hodí přísloví "štěstí přeje připraveným".

Jako redaktor se specializací na kosmonautiku si už v předstihu začal připravovat půdu. "Už od podzimu 1968 jsem v redakci prohlašoval, že je třeba letět do Ameriky, že musíme být u toho. Věděl jsem, že je potřeba vytvořit atmosféru v redakci. Do té doby podle mě nikdo z redakce v USA služebně ještě nebyl," vypravuje Karel Pacner.

Zároveň patřil ke skupince novinářů, které americká ambasáda v Praze od podzimu 1968 zvala na promítání série dokumentů o celém projektu Apollo. A když se pak start Apolla 11 skutečně přiblížil, měl Karel Pacner na obou frontách už dveře otevřené.

"Zdeňku, já bych tedy v červenci letěl do Ameriky," oznámil v lednu 1969, kdy NASA potvrdila červencový start, tehdejšímu šéfredaktorovi Mladé fronty Zdeňku Domkářovi. Na americké ambasádě mu pak vízum do USA dali během jednoho dne.

Tehdejší americký tiskový atašé mu navíc zařídil ubytování na Floridě. "A ještě mě vybavili doporučujícím dopisem, že mě dobře znají a žádají, aby mi v USA při mé práci vycházeli vstříc," vzpomíná Pacner a dodává, že z reportování o historickém letu strach neměl. "Vůbec jsem si to nepřipouštěl."

Ve Washingtonu se k němu připojil Jiří Dienstbier, který byl tehdy zpravodajem Českého rozhlasu v USA. Vyrazili společně na Floridu, kde je do třetice českých mušketýrů doplnil ještě fotograf Oldřich Karásek.

To Pacner ovšem ještě nevěděl, že Dienstbier už měl v té době "zákaz jít na mikrofon". "Chňoupek to zakázal všem, kteří v rozhlase vysílali v srpnu 1968," zmiňuje Pacner jméno tehdejšího vysokého člena ústředního výboru KSČ a pozdějšího normalizačního ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka.

Kdo je Karel Pacner

Karel Pacner (1936) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, místo kariéry inženýra ekonomie ale zvolil novinářskou dráhu. V roce 1959 nastoupil do deníku Mladá fronta, kde se věnoval popularizaci vědy, především kosmonautiky. V červenci 1969 odjel do USA, odkud reportoval o historickém americkém dobytí Měsíce. Své reportáže následně shrnul v knize s názvem … velký skok pro lidstvo. Vyprávění o letu Apolla 11.

Karel Pacner má osobní zkušenosti i se sovětskou kosmonautikou, v září 1989 byl v první skupině zahraničních novinářů, kteří navštívili sovětský kosmodrom Bajknonur. "Říkal jsem si, že přes tu bídu, která se tam ukazovala, je vlastně obdivuhodné, co Sověti dokázali," vzpomíná na svůj tehdejší dojem. Je autorem šedesátky titulů literatury faktu, do roku 1989 to byly výhradně knihy o vesmíru, poté přidal i jiná témata, věnuje se například nejnovější historii a dějinám špionáže. V současnosti dokončuje třídílné dějiny československé špionáže mezi lety 1918 až 1989, které vyjdou příští rok v květnu.

Sám Pacner se to dozvěděl až po návratu z USA do Prahy, kde také rychle pochopil, jaké měl - a možná by šlo říct až historické - štěstí. "V normalizaci rychle přituhovalo," vypráví Pacner, že už v září 1969 v Mladé frontě zakázali cesty na Západ.

Kdyby Američané start Apolla 11 jen o pár měsíců posunuli, už by u toho asi nebyl, okno příležitosti by se uzavřelo. A za svého druhu zázrak považuje Pacner i to, že mu ještě vůbec v roce 1971 mohla vyjít jeho knižní reportáž, navíc prakticky bez jakýchkoli vynucených změn.

Ustoupit prý musel pouze ve dvou věcech. Nesměl zmínit Jiřího Dienstbiera, o kterém se tak v knize mluví pouze jako o "Jirkovi". A důsledně musel používat sovětský výraz "kosmonaut", i když Američané mají "astronauty".

Samozřejmě prý také nemohl, jak doplňuje, zcela otevřeně napsat, že velký závod o Měsíc vyhráli Američané. Ve svém hodnocení, čeho byl v USA v červenci 1969 svědkem, se nicméně v závěru své knihy k tomuto prohlášení dostal hodně blízko.

"Let prvních lidí na jiné nebeské těleso uskutečnila technicky nejvyspělejší země světa s využitím nejvyšších soudobých vědeckých znalostí, ať už je získal kdokoliv a kdekoliv," uzavírá Pacner svoji knihu.

Američané, lídři ve vesmíru

Na začátku celého velkého dobrodružství tehdy přesně před 50 lety z USA reportoval: "Ano, je tomu opravdu tak! Jsme na Floridě, 16. července 1969, a první lidé se chystají k výpravě na Měsíc. K cestě, o níž snily generace básníků i vědců." 

Když se z USA vrátil do Prahy, čekala už na něj v redakci "obálka s legitimací Klubu prvních letů na Misi číslo 6201". Tehdejší největší letecká společnost světa Pan Am předpokládala, že se stane prvním kosmickým přepravcem. 22. července, tedy den po přistání na Měsíci, měla už 22 tisíc přihlášek, z toho 432 z Československa.

Pan Am ovšem následně zkrachovala a do vesmíru se zatím komerčně nelétá. "Z dnešního pohledu to jistě bylo předčasné nadšení, ale bylo to zcela přirozené a pochopitelné. Všichni věřili, že po dobytí Měsíce půjde všechno rychle dopředu," vrací se Pacner ještě jednou o padesát let zpět.

Ale i když to nadšení následně vychladlo a americký vesmírný program se pak ubíral jiným směrem, věří Karel Pacner, že s deklarovaným cílem vrátit se na Měsíc (v tuto chvíli do oznámeného termínu v roce 2024) to nyní Američané už opět myslí vážně. 

A zároveň věří, že stále nemají konkurenci, i když kromě Ruska je zde nyní i Čína. "Američané už ten velký skok udělali, už to mají vyzkoušené, vědí, že to bude nebezpečné, drahé, ale že to je technicky proveditelné. Na příštích třicet let budou ve vesmíru stále lídry," je přesvědčen Karel Pacner.

Video: Podívejte se, jak Apollo 11 přistálo na Měsíci

První let lidí na Měsíc je historickým milníkem. | Video: Reuters |  04:21

autor: Daniel Anýž | 16. 7. 2019 6:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama