Aktuálně.cz: Angela Merkelová je prvním německou kancléřkou z východního Německa. Promítá se to nějak do německé zahraniční politiky, například ve vztahu k zemím Visegrádu, mezi které patří i Česká republika?
Kai-Olaf Lang
Kai-Olaf Lang se zaměřuje na problematiku evropské integrace, země střední a východní Evropy a jejich vztahy k Německu. Je seniorním analytikem Německého institutu pro mezinárodní a bezpečnostní otázky (spadá pod nadaci SWP), přední nezávislé berlínské instituce, která vydává doporučení pro německou vládu a parlament.
Kai-Olaf Lang: Vztahy Německa se zeměmi východní a střední Evropy se vyznačují velkou kontinuitou.
Angela Merkelová už ale jistě není "porýnským" kancléřem, jakým byl ve své době Konrad Adenauer, nebo "hanzovním" kancléřem jako Helmut Schmidt.
Přináší určité zkušenosti v jednání s východními sousedy. Vůči těmto zemím je také svým způsobem otevřená.
Jak se tato otevřenost v posledních letech konkrétně projevila?
Hned na začátku kancléřské kariéry (poprvé do funkce nastoupila v roce 2005, pozn. red.) udělala Angela Merkelová symbolické gesto vůči Polsku.
V souvislosti s jednáním o víceletém rozpočtu EU souhlasila, že se Německo vzdá sta milionů eur ve prospěch rozvoje slabších polských regionů. Viděla to jako investici do vzájemných vztahů.
Německo také později docela aktivně působilo v rámci tzv. východního křídla NATO, což byl starý požadavek Polska a pobaltských zemí.
I důsledná politika vůči Rusku po konfliktu na Ukrajině je něco, co sice není přímo výsledkem přání středoevropských zemí, ale právě jejich hlediska mohla mít určitý vliv na německou pozici.
Jak dnes Německo vnímá samo sebe? Je spíše součástí střední Evropy, nebo u něj stále přetrvávají silné západní vazby?
Spolková republika vnímá sebe sama jako součást centra Evropské unie.
Geograficky i politicky. Němci se v zahraniční politice shodují, že země je na základě své polohy a pozice v EU předurčena či odsouzena k tomu, aby držela všechny pohromadě a vytvářela spojení do všech směrů. S jejím stoupajícím vlivem to jen zesiluje.
Úloha stabilizovat EU znamená i to, že Německo je součástí různých politických a regionálních vazeb.
Je tedy součástí střední Evropy, ale nejenom jí.
Německo má za úkol oživit vazby s Francií a zároveň prohloubit spolupráci se střední Evropou.
Chce udržovat i kontakty s jihem a severem. Nechce dělat exkluzivní, ale inkluzivní evropskou politiku.
Takže dalo by se říci, že Německo je spíše součástí "středu Evropy" než "střední Evropy".
To není po všech krizích, kterými si EU prošla, právě jednoduché. Má Německo alespoň částečné porozumění i pro visegrádské země, které nejsou vždy snadným partnerem a projevuje se u nich skepse?
Ano.
Řekl bych, že se snaží porozumět tomu, co se v této - z pohledu Německa - důležité části Evropy děje. Mnoho německých politiků tyto země zná a uvědomují si, že jsme společensky a samozřejmě i hospodářsky propojeni.
Pokud sečteme všechny visegrádské země dohromady, jsou pro Německo důležitějším exportním trhem než Francie. I to si Německo uvědomuje.
Takže Visegrád je v německé politice velmi přítomný - i když v poslední době možná specifickým způsobem a spíš jako problém.
"Tolik Visegrádu" jsme od vstupu jeho členských zemí do EU ještě nikdy neměli.
Hraje v tom podle vás svoji roli právě i osobní historie německých politiků? U Angely Merkelové se často zmiňuje, že byla v Čechách na pracovní stáži a stále tu má známé…
To, kde člověk studoval, kde sbíral pracovní zkušenosti, kam jezdí na dovolenou, samozřejmě do určité míry vliv má.
Člověk díky tomu pozná danou zemi a lidi, kteří v ní žijí. Vytvoří si k nim jistou empatii a otevřenost.
V Německu ale máme také silnou tradici, že způsob, jakým se dělá politika, utváří sám úřad.
V posledních letech jsme opakovaně viděli, že se politici díky změně rolí - například nástupem na post ministra zahraničí - velmi silně orientovali na své nové funkce.
A úkoly a jejich politická socializace (vývoj politických názorů, pozn. red.) ustoupily do pozadí.
Nejdůležitějším partnerem ze zemí Visegrádu bylo pro Německo dlouhou dobu Polsko, největší a nejlidnatější země v regionu. To se poněkud změnilo po nástupu nové polské vlády v roce 2015. Vznikla díky tomu šance pro Prahu, která se nyní díky relativně proevropské vládě dostala ve Visegrádu do jakési pozice premianta? Je to šance, kterou by Česká republika měla využít?
Ano, skutečně pozorujeme pozitivní posun v atmosféře.
Česko-německé vztahy byly dlouhou dobu obyčejné, neřkuli dobré, ale nudné. Nyní vidíme, že se historické relikty rozplývají ve vzduchu a namátkou na sudetoněmeckých srazech se stávají ještě před pár lety zcela nemyslitelné věci.
Zároveň vidíme souznění a velmi kooperativní vztah mezi Českem a Německem v mnoha bilaterálních, ale i evropských tématech.
Viditelným projevem je samozřejmě česko-německý strategický dialog, strukturovaná spolupráce mezi vládami a ministerstvy.
Tedy ano - pro česko-německé vztahy se otevřelo okno, i když se tu a tam vyskytuje nějaké to obtížné téma.
Všeobecně se mi zdá, že česká politika je pragmatická a neobjevuje se v ní žádná relevantní síla, která by měla z ideologických důvodů zpochybňovat poměr s Německem.
To ovšem neznamená, že nemůžou přijít disonance a tvrdé střety zájmů, například kolem migrační politiky.
Je samozřejmě možné, že po parlamentních volbách na podzim z Česka přijdou trochu jiné signály, ale nemyslím, že dojde k ochlazení bilaterálních vztahů.
Středně- a dlouhodobě je spíš otázka, nakolik se dají česko-německé vztahy politicky udržet na současné vysoké úrovni, nebo dokonce dynamizovat, pokud bude Česko nadále zdrženlivé vůči eurozóně a jestli se současná eurozóna prohloubí finančně, ekonomicky a také politicky.
Otázkou, na jejímž řešení se Praha a Berlín neshodou, je migrace a zejména přerozdělování běženců v Evropě. Z Bruselu zaznívají vůči zemím, které odmítají uprchlíky přijímat, ostré tóny. Hovoří se i o sankcích vůči zemím Visegrádu. Připojí se k nim případně i Berlín?
Německo se bude v tomto případě velmi důsledně držet pravidel. Nebude stát v první linii, ale bude požadovat, aby rozhodnutí, které bylo přijato podle evropských principů, vešlo v platnost.
Z toho lze vycházet. Možná se to teprve teď vykrystalizuje, protože česká vláda - a nejen ona - zaujala velmi jasný postoj.
V České republice, ale i v Německu probíhá či probíhal předvolební boj, tato problematika je proto hodně viditelná.
Mnohem důležitější je, co z toho, když se bude jednat tvrdě, dlouhodobě vyplyne pro evropskou politiku, pro česko-německé partnerství a německou spolupráci se zeměmi Visegrádu.
Mechanismus přerozdělování je platný. Jedna věc je vznést proti němu žalobu a čekat na rozsudek, jiná věc říci, že jej nebudeme respektovat.
To je - nehledě na politické argumenty - proti pravidlům hry.
Německo v letošním roce zažilo důležité volby. CDU/CSU opět vyhrála a kancléřka Merkelová zůstane ve svém úřadě. I když s menším počtem mandátů. Dojde nyní, po rozhodnutí o brexitu a francouzských snahách o reformu EU, ke změně evropské politiky Německa?
Jednou ze ctností německé evropské politiky je kontinuita.
Myslím, že bude dále stát na základech upevňování, inkluzivity a nutného prohloubení integrace v některých oblastech. Německo bude nadále provozovat 360stupňovou evropskou politiku.
Zároveň ale bude německá vláda - zejména po volbách - chtít vyslat i signál, že není pasivní. V praxi to pak zmírní řada dalších faktorů.
Požadavky z Francie a jižní Evropy na nové mechanismy v eurozóně, zejména vlastní rozpočet nebo více prorůstových impulzů, nevidí celé politické spektrum pozitivně nebo je chce navázat na určité podmínky, například větší fiskální důslednost.
Ale v určitém směru se znovu objeví postoj, že Německo chce více Evropy, znovu posílit německo-francouzský motor a přinést do dění více pohybu.
Může to pozici zemí střední Evropy nějak ohrozit?
Německo bude chtít do dění zahrnout i ostatní, pokud budou chtít. Důležité bude, aby mělo na druhé straně partnery, kteří s ním budou spolupracovat.
Ve Visegrádské skupině potřebujeme země, které zastávají své oprávněné národní zájmy, klidně i odlišné od postojů Berlína nebo Paříže, ale v důsledku mají zájem na tom, aby se 27členná EU znovu dostala do pohybu a příliš se neroztříštila.
