Němec a Francouz. Dnes žijí tam, kde proti sobě bojovali

Zahraničí Lucien Libert, Alexandria Sage, Reuters, Zahraničí
6. 6. 2014 9:45
Francouzského vojáka Leona Gautiera v červnu 1944 ani ve snu nenapadlo, že jeden z "nácků", které nenáviděl, bude za 70 let jeho sousedem a přítelem. Reportáž z Normandie.
Johannes Börner a Leon Gautier.
Johannes Börner a Leon Gautier. | Foto: Reuters

Ouistreham (Normandie) – Když 6. června 1944 přistál Leon Gautier uprostřed nepřátelské palby na pláži Sword v první vlně francouzských commandos a vstoupil na půdu Normandie, ani ho nenapadlo, že za 70 let bude jeden z "nácků", proti nimž bojoval, jeho přítelem a sousedem.

Jedenadevadesátiletý Gautier a 88letý Johannes Börner jsou dva z rychle řídnoucí řady válečných veteránů, kteří na vlastní kůži zažili vylodění Spojenců. A také následné tři měsíce vyčerpávajících bojů, během nichž byl wehrmacht postupně zatlačován od Atlantického valu zpět k hranicím Německa.

Čas a vzájemné porozumění vytvořily mezi příslušníkem elitních francouzských jednotek a německým parašutistou z Lipska pevné pouto. Oba muži, kteří dnes žijí v normandském přístavním městečku Ouisterhamu, slavili v roce 2012 společně Vánoce a teď se účastní i oslav sedmdesátého výročí dne D.

Leon Gautier během oslav v Colleville-Montgomery.
Leon Gautier během oslav v Colleville-Montgomery. | Foto: Reuters

"Jsme teď jako bratři, pro nás oba je to něco úžasného," tvrdí Börner, který poté, co si vzal Francouzku z Normandie, přijal v roce 1956 občanství země galského kohouta.

Jen díky náhodě a rozmaru, jichž jsou dějiny plné, žijí dnes oba muži v témže městě.

Gautier u něj po roce tvrdého výcviku přistál v den D se samopalem značky Thompson, společně s dalšími 176 commandos, jimž velel jeden z hrdinů sil Svobodné Francie, fregatní kapitán Philippe Kieffer, aby jako součást 4. oddílu 1. brigády britských speciálních jednotek čelil palbě z kulometů, minovým polím a nástrahám z ostnatého drátu.

Varování velitele Kieffera

Kromě úchvatného pohledu na flotilu spojeneckých lodí, jež zaplnila moře až k obzoru, si Gautier vzpomíná na to, jak krátce před přistáním překontroloval zásobník svého samopalu a granáty u opasku a zjistil, že fotografie jeho ženy Dorothey, kterou měl v kapse uniformy, "trochu navlhla".

"Byla jinak v pořádku, později jsem ji vysušil," říká. "Mám ji pořád."

Na Gautiera a jeho spolubojovníky dopadal na pláži Sword z německých bunkrů příval minometných granátů. Měsíce speciálního výcviku a zvednutá hladina adrenalinu však převážily nad strachem z "les Boches", jak zní hanlivé přízvisko, jímž Francouzi Němce častovali.

Gautier a Börner v Ouistrehamu.
Gautier a Börner v Ouistrehamu. | Foto: Reuters

"Velitel Kieffer nás upozornil předem, co se může stát," vzpomíná Gautier. "Totiž že z naší jednotky nemusí přežít ani deset mužů."

350kilometrový pochod

Překvapivý námořní výsadek na plážích Utah, Omaha, Gold a Juno, na němž se podílely především americké, britské a kanadské jednotky, zastihl Börnera a jeho 2. výsadkový sbor v Bretani, odkud se Němci museli urychleně přesunout, aby se pokusili zničit spojenecká předmostí v Normandii.

"V noci 6. června nás probudil poplach," říká Börner. "Spojenci se vyloďují v Normandii! Opustili jsme Saint-Lô a vydali se po svých – pěšky 350 kilometrů."

Foto: Reuters

Gautier a Börner nebyli v Normandii nikdy oba ve stejný čas na stejném místě, uchovali si však stejné vzpomínky: na dlouhé řady protitankových zátarasů – rozsocháčů, českých "ježků", na nichž si spojenecké tanky vylamovaly zuby, na snipery zabíjející jednou přesnou ranou, na hlasy nepřátelských vojáků, znějící z bezprostřední blízkosti. Ale i na mračna komárů vznášející se nad krajinou, kterou německé velení nechalo zaplavit vodou z kanálů, aby zpomalilo spojenecký postup.

Vzpomínají také na malá zelená jablíčka, příliš kyselá na to, aby byla k jídlu, do nichž se však hladoví vojáci na obou stranách bojové linie dychtivě zakusovali. A pak na pach mrtvých těl, rychle se rozkládajících v červnovém horku.

Demoralizovaní Němci

17. července 1944 musel Börner zahájit se svou jednotkou ústup před rychle se blížícími Američany. Nakonec se ocitl ve spojeneckém obklíčení, v proslulém kotli u Falaise.

Foto: Aktuálně.cz

"Ústup k Falaise byl hrozný," vzpomíná Börner. "Všude kolem byly tanky a zejména jejich letadla, ta nás ani na vteřinu nenechala na pokoji. Všude ležely mrtvoly… během ústupu zahynulo deset tisíc mužů."

Hladový, zavšivený a totálně demoralizovaný Börner prohledával se svými kamarády kapsy a vojenské sumky mrtvých, zda v nich nenajde jídlo či cigarety.

"Nezůstalo nám nic. Uniformy jsme měli špinavé a roztrhané… Nevěděli jsme, zda se z toho vůbec kdy dostaneme."

Foto: Reuters

21. srpna, po několika dnech leteckého a dělostřeleckého bombardování a ostřelování, neschopný uniknout "koridorem smrti" směrem na východ, se Börner nechal zajmout kanadskými vojáky.

Zpátky do Lipska? Ne

Měl štěstí – ze 120 mužů jeho roty zůstalo naživu jen devět.

"Falaise bylo jedno z nejhorších míst, na nichž se za války umíralo," napsal později ve svých memoárech generál Dwight Eisenhower. "Člověk mohl klidně ujít stovky metrů a jen zakopával o mrtvé, nebo o rozkládající se mrtvoly."

Börner se až do roku 1947 protloukal zajateckými tábory ve Francii, odkud byli němečtí vojáci odváženi na nucené práce na místní zemědělské usedlosti.

Z Lipska, v němž prožil své mládí, zbyla po spojeneckém bombardování jen hromada rozvalin. A jelikož město spadalo do sovětské okupační zóny, rozhodl se, že zůstane tam, kde je – tedy v Normandii.

"Už nikdy"

Gautiera po tříměsíčních bojích odveleli zpět do Británie. Byl jedním z pětadvaceti mužů své jednotky, kteří vylodění přežili.

U armády následně sloužil v Anglii, Francii a Senegalu, pak se ale vrátil do vlasti a začal pracovat u pojišťovny jako likvidátor škod. Na důchod se přestěhoval do Ouistrehamu, kde se jednoho dne v místní restauraci Chauteaubriand seznámil s Börnerem.

Kniha o obou mužích s názvem "Ennemis et frères" (Nepřátelé a bratři) z pera Jeana-Charlese Stasiho vyšla v roce 2010.

Börner, jemuž v obývacím pokoji visí kukačky a na polici trůní sbírka pivních půllitrů, potřásá hřívou bílých vlasů a v očích má stejný mladický výraz, jaký měl na fotografii v uniformě Luftwaffe ze začátku války.

"Doufám, že už nikdy žádný válečný konflikt nezažijeme, protože to prostě není možné… Mladí muži v přední linii, palba z kulometů, ne, to už není možné. Svoboda a mír, to je jediné, co vám mohu říct."

Gautier myslí na květiny, které položí na hroby svých padlých kamarádů. "Je nutné, aby dnešní mladá generace tohle všechno věděla," říká. "Tohle už se nemůže opakovat. Musíme ale být bdělí."

 

Právě se děje

Další zprávy