Co přesně se stalo, popsala až s odstupem času po návratu do Litvy s jeho tělem Kvedaravičiusova partnerka Hana Bilobrovová. Začátek roku je zastihl v Ugandě, kde filmař pracoval na novém dokumentu. V minulosti jej kromě Mariupolisu proslavil ještě snímek, který natáčel během války v Čečensku.
"Nejdříve mi Mantas řekl, že válek už bylo dost a že do takových míst, kde se bojuje, už nepůjdeme. Třetího března jsem ale měla narozeniny, hodně lidí mi z Ukrajiny gratulovalo a zároveň jsem zjistila, že mnoho z nich se schovává před nálety a ostřelováním ve sklepích. Mantas změnil názor a řekl, že by se chtěl vrátit do města a natočit druhý díl Mariupolisu," vysvětluje Bilobrovová v rozhovoru pro litevský server 15min.lt.
Dokument Mariupolis reflektoval blízkost války, která na Donbase vypukla v roce 2014. Frontová linie se už tehdy nacházela blízko a dopadaly sem bomby. Film je ale zároveň svědectví o svérázném kouzlu tohoto přístavního města: o soužití lidí různého původu (žily zde například početné komunity Řeků, Turků, Arménů a Židů), o místním bohatém kulturním životě a zároveň industriální tváři Mariupolu, reprezentované například obrovskou hutí Azovstal.
Touha natočit pokračování byla silnější než předsevzetí už se do válek nevracet. Bilobrovová říká, že s Kvedaravičiusem jeli do Mariupolu přes Polsko s deseti krabicemi jídla, aby ho předali strádajícím místním. "Mantas si v hlavě už odříkával možný scénář filmu a já se na něj zlobila, že pořád jenom pracuje. Osmnáctého března jsme dorazili do Záporoží. Museli jsme čekat kvůli bojům na jihu několik dní, pak jsme vyrazili do Mariupolu v koloně osmdesáti aut. Ale projížděli jsme zónou, kde se střílelo, vedle nás zasáhla raketa železniční trať. Hledali jsme odbočku na Mariupol, a už když se stmívalo, přijeli jsme na kontrolní stanoviště doněckých separatistů," vzpomíná devětadvacetiletá žena.
Hrůzné výjevy
Proruští rebelové jim zakázali startovat a zapínat světla, takže strávili celou noc v mrazu v zavřených autech na místě. Ale ráno je propustili. Do Mariupolu pár dorazil během dne, ale byl to příjezd hrůzy. Kolem sebe viděli apokalyptický obraz rozstřílených budov, pustých ulic a spálených aut, přes silnici obloukem střílel tank.
Video: Podívejte se na trailer k filmu Mariupolis
"Vyložili jsme náklad, ale brzy pochopili, že po ulicích se prostě nedá chodit. Ukryli jsme se s jinými lidmi v evangelickém kostele. Byli jsme buď na dvoře, nebo ve sklepě. Občas někdo donesl vodu, jídlo, cigarety. Mantas natáčel s lidmi, kteří tam byli. Báli se Mariupol opustit," vypráví partnerka filmaře, se kterým má dvě děti.
Ve městě pak v následujících dnech viděli příšerné věci. Například rozkládající se lidská těla, která na některých místech nemohl nikdo vyzvednout a pohřbít, protože to bylo příliš nebezpečné. Kvedaravičius se podle ní zkusil vydat do ulic, aby něco natočil, ale šlo to velmi obtížně.
Pak se najednou objevili ve dvoře kostela ruští vojáci. Muže donutili, ať se svléknou: hledali tetování nebo zranění, které by prozrazovalo, že dotyčný je voják převlečený do civilu. Nic podezřelého ale nenašli a zase odjeli. Litevský filmař se svou přítelkyní rozhodl, že město opustí. Původně měli jet s dalšími lidmi mikrobusem, ale jeden z nich režiséra přesvědčil, aby se pokusil sehnat osobní vůz, protože po mikrobusu prý budou Rusové určitě střílet. Kvedaravičius se vydal ho sehnat - a už se nevrátil.
Modřina od batohu
Hana Bilobrovová kontaktovala ruské vojáky i doněcké separatisty, aby zjistila, co se stalo. "Byla jsem rozhodnutá neopustit Mariupol, dokud ho nenajdu. Živého nebo mrtvého," upozorňuje. Nakonec narazila na jednoho z velitelů separatistů, který projížděl kolem v autě Lada Niva. "Váš manžel zahynul," řekl jí.
Žena Mariupol pročesávala dlouhé dny. O pomoc s pátráním po Kvedaravičiusovi žádala i vojáky ruských a proruských separatistických jednotek. Trvalo další dva dny, než ji ozbrojenci přivezli k jeho tělu. "Byl zastřelen, ale ne tam, kde jsem ho našla. Na zemi nebyla žádná krev," řekla Bilobrovová.
Dovolili jí s tělem partnera odjet, ale ne na území pod kontrolou ukrajinské vlády. Musela do separatistického Doněcku a odtud pokračovala dál přes Rusko až domů do Litvy. Teprve potom zveřejnila zprávu, že Kvedaravičiuse zastřelili ruští vojáci nebo proruští separatisté.
Bilobrovová se domnívá, že důvodem mohla být modřina na jeho rameni, způsobená nošením těžkého batohu. Podle svědectví zadrženého Ukrajince, který se dostal ze zajetí, vojáci považovali modřinu za vzniklou v důsledku střelby ze zbraně. Tedy způsobenou zpětným pohybem pušky. Filmaře považovali za ostřelovače. Natočený materiál má Bilobrovová u sebe a chce film dokončit.
Litevská generální prokuratura oznámila, že smrtí Kvedaravičiuse se bude zabývat v rámci vyšetřování válečných zločinů na Ukrajině, hold režisérovi vzdal i prezident Volodymyr Zelenskyj. Snímek Mariupolis označil za skvělé filmové umění a Litevce za inspiraci v boji za svobodu, pravdu a spravedlnost.
