


Od bojů na Donbasu přes překročení Dněpru až po drony, které dnes ovládají tempo války. Ukrajinský veterán Mykola je na „dovolené“ v Praze, kde bude na pozvání organizace Strong Europe učit Čechy létání s drony. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o tom, jak se změnily speciální síly, jaké problémy podle něj trápí velení i výcvik ukrajinské armády, a vzpomíná i na nového lídra ukrajinské armády.
V roce 2014 i v roce 2022 jsem do armády vstoupil dobrovolně. Když v roce 2014 začala ruská invaze na Donbas a obsazení Krymu, uvědomil jsem si, že musím pomoci své zemi; tak mě zkrátka vychovali.
V roce 2022 už mi situace byla jasná. Měl jsem skupinu stejně smýšlejících přátel a všichni jsme věděli, že je nutné se nechat zmobilizovat. Okamžitě jsem klukům zavolal – věděli jsme, co dělat – a vyrazili jsme do Kyjeva, kde jsme byli už v březnu.
V roce 2022 probíhal výběr na základě předchozích bojových zkušeností a následných pohovorů. Dnes už existují standardní výcvikové kurzy, ale tehdy se hodnotilo především to, co máte v hlavě a jak uvažujete. Na základě těchto prověrek se pak sestavovaly konkrétní skupiny.
Speciální jednotky plní jiné mise než běžná pěchota. Nejde o statické držení pozic, ale o postup vpřed a plnění úkolů, které ostatní nezvládnou. Pracujeme především v noci, kdy provádíme výpady na nepřátelské pozice.
Příkladem může být začátek operace v Chersonské oblasti, kdy „speciálové“ jako první překračovali Dněpr a čistili ostrovy, aby připravili půdu pro běžné jednotky. Celý náš přístup k plánování a výzbroji je odlišný. Kurz pro speciální síly je mnohem náročnější než základní výcvik a vyžaduje obrovskou morální sílu. Není to o svalech, ale o duchu – musíte jít dál i ve chvíli, kdy to ostatní vzdávají.

Mohu potvrdit, že jsem se účastnil překročení Dněpru a čištění ostrovů, ale o detailech mluvit nesmím. Zkušenosti jsme si osvojovali za pochodu a uplatňovali je v praxi. Všechno, včetně výsadků z člunů, se za pochodu učili jak velitelé, tak my.
Bohužel i u nás se najdou velitelé s nesprávným přístupem. Dobrý velitel u speciálních sil nesmí uvažovat jako u pěchoty, kde se prostě shromáždí masa lidí a jde se do útoku. Naše skupiny jsou malé, obvykle 10 až 16 lidí, zatímco ruská četa může mít i 130 vojáků.
Problémem je, že někteří lidé šli k speciálním silám jen za povýšením a vyšším platem, ale neuvažují jako odborníci. Také nám chybí reforma seržantského sboru. U jednotek NATO je seržant respektovaná role a je považovaný za experta v oboru, u nás je to zatím vnímáno jen jako formální hodnost, což bych chtěl změnit.
Změna je obrovská. V roce 2022 ještě bylo možné ujít 10 kilometrů pěšky, aniž by vás sledoval dron. Dnes je to téměř nemožné. Jakýkoliv pohyb je složitý, vyžaduje doprovod vlastního dronu, protidronové systémy a speciální maskovací pláštěnky proti termovizi.
Bezpečnostní zóna sledovaná drony se neustále rozšiřuje a na některých úsecích fronty dosahuje hloubky 22 až 30 kilometrů. Střídání na pozicích se musí plánovat na minuty – využíváme mlhu nebo momenty, kdy u nepřítele probíhá rotace operátorů bezpilotních letounů.
Zásadní, pokrývají totiž dodávky munice, zásob a baterií, aby tam lidé nemuseli jezdit a vystavovat se nebezpečí. Pozice, které jsou blízko demarkační linie, jsou extrémně ohrožené FPV drony. Díky robotům můžeme držet pozice i celé měsíce s minimálním rizikem pro živou sílu. Problémem je pouze rušení spojení, které často probíhá přes Starlink.
Už v roce 2022 jsem si uvědomil, že člověk s „Mavicem“ (druh dronu, pozn. red.) zvládne za hodinu průzkum, který nám dříve pěšky trval deset hodin. Během operace v Chersonu v roce 2023 jsem viděl, jak je to efektivní.
Dron sice pozici sám neobsadí, to musí udělat pěchota, ale FPV dron je neuvěřitelně přesný. Dokáže vletět přímo do krytu nebo zákopu, což minomet napoprvé nezvládne. FPV se dnes vojáci bojí víc než dělostřelectva.



Živá síla a operátoři. U nás se tomu říká „j*bali“. Spousta jednotek se za nimi honí. Znám kluky, kteří jich při útocích zničili opravdu hodně. A pozemní jednotky je dokonce po některých masových útocích na Rusy posílají na odpočinek. Posílají je na odpočinek, protože už jim z toho jde hlava kolem, jak neustále vidí, jak zabíjejí Rusy.
Bez toho to nejde. Lidská psychika je taková, že se ti to samo vyžene z hlavy. Ať uděláš cokoli, bude tě tvá vlastní hlava bránit a ty o tom nebudeš přemýšlet. Sám jsem to pochopil až po určité době.
V období, kdy člověk provádí těžké útoky, je to morálně i fyzicky náročné. Když si někdo myslí, že být operátorem FPV je snadný úkol, není to pravda. Dříve si kluci, kteří byli v pěchotě a obecně ve speciálních jednotkách, často mysleli, že práce operátora je brnkačka, že je to snadné.
Ale není. Občas nespíme, musíme monotónně létat – prostě sedět a dívat se na obrazovku dlouhou dobu, je to namáhavé pro oči.

Bylo to v Mariupolu v roce 2014. Tehdy jsem ještě sloužil v řadách Národní gardy Ukrajiny, která působila právě v tomto směru. Drapatého jsem tehdy viděl osobně a už tehdy bylo patrné, že z něj bude velmi schopný velitel.
Později se jeho jednotka nacházela na jiném úseku fronty a hodně se mluvilo o tom, jak dokázal vyvést své vojáky z obklíčení. Vojáci o něm vždy mluvili s respektem. Je to velmi kvalitní velitel, který začal svou kariéru už tehdy a dodnes ji rozvíjí. Takových lidí v ukrajinské armádě nemáme mnoho, zvlášť na tak vysoké úrovni.
Máme bohužel dost velitelů, kteří nenesou odpovědnost za neúspěšné mise, jež navíc špatně plánují. Kontroverzní pověst má i jednotka „Skala“, jejíž členové dokonce unesli a zbili mého přítele, který musel následně i s rodinou odejít do zahraničí.
Jsem jen na dovolené. Plánuji se vrátit a věnovat se instruktorské činnosti. Baví mě předávat zkušenosti, ale musím se i sám neustále učit od kluků z fronty. V této válce se postupy mění prakticky každý den, a pokud nebudu mít aktuální informace, bude můj výcvik neefektivní.