Praha - "Tváře dospělých se najednou zachmuřily, všichni vypadali vyděšeně. Někdo mi řekl, že do vesnice vstoupil Tálibán. Byl jsem dítě, ještě jsem úplně nechápal, co se děje, ale už jsem věděl, že Tálibán je něco hrozně nebezpečného," vypráví Mansúr Músáví.
Mladý Afghánec ze své rodné země utekl a před čtyřmi lety se dostal do Česka. Protože mu hrozilo nebezpečí, dostal zde od ministerstva vnitra tzv. doplňkovou ochranu. Po dvou letech ji však vnitro odmítlo prodloužit s tím, že v Afghánistánu už je bezpečno. V té samé době už přitom mezinárodní organizace varovaly, že situace v zemi se rapidně zhoršuje.
Mansúr zdaleka není sám: Česko potvrzuje pověst země, jejíž ochota poskytovat útočiště cizincům v nouzi je přinejmenším omezená.
"Rozběhl jsem se domů, jak nejrychleji jsem uměl. Máma stála v kuchyni. ‘Mami, mami, je tu Tálibán’, křičel jsem. Vykročila ke mně - a to je to poslední, co si pamatuju, protože hned potom jsem omdlel. Asi z toho šoku," vzpomíná Mansúr.
"Lidi pak začali mizet. Tálibán někoho z něčeho obvinil a po tom člověku se navždycky slehla zem. Stalo se to i mému bratranci, bylo mu 27. Odvlekli ho a už o něm nikdo nikdy neslyšel. A ještě jedna věc. My jsme hazárská rodina. Tálibán Hazáry odjakživa pronásledoval."
To bych se musel zbláznit
Mansúr Músáví pochází z menší vesnice v jihovýchodní části Afghánistánu. Narodil se počátkem devadesátých let a nástup Tálibánu v roce 1996 je jednou z jeho nejranějších vzpomínek.
Jeho poslední afghánskou adresou bylo hlavní město Kábul, kde jistou dobu pracoval pro vládu (detaily nechce kvůli obavám o bezpečnost zveřejňovat), což z něj udělalo primární cíl jak pro Tálibán, tak pro další teroristické skupiny, například organizaci Islámský stát (IS).
Po příchodu do Česka Mansúr ihned požádal o mezinárodní ochranu. Ta se uděluje buď formou azylu, nebo - pokud žadatel v očích úřadů nesplňuje definici uprchlíka dle mezinárodního práva - formou takzvané doplňkové ochrany, která má, na rozdíl od azylu, omezenou časovou platnost.
Mansúrovi udělil na podzim roku 2014 Odbor azylové a migrační politiky (OAMP) ministerstva vnitra doplňkovou ochranu na 24 měsíců. Zohlednil přitom právě i jeho hazárský původ.
Hazárové jsou po Paštunech a Tádžicích třetí největší etnickou skupinou v Afghánistánu, tvoří kolem osmi procent populace. Ač jsou zastoupeni v politice, tradičně čelí pronásledování ze strany Paštunů i jiných skupin, včetně teroristických. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) patří Hazárové k nejzranitelnějším skupinám obyvatel v dnešním Afghánistánu.
Mansúr Músáví si v Česku ihned po obdržení doplňkové ochrany našel práci a začal zkoumat možnosti studia na vysoké škole. Jeden univerzitní diplom přitom má už z Afghánistánu. Po dvou letech si pak - v souladu se zákonem - požádal o prodloužení doplňkové ochrany, a jak říká, vzhledem k rostoucí intenzitě násilí v Afghánistánu ho vůbec nenapadlo, že by mu ministerstvo nemělo vyhovět.
Ovšem zkraje roku 2017 přišlo z ministerstva negativní rozhodnutí. Azylový odbor dospěl k závěru, že v Afghánistánu sice dochází k "bezpečnostním incidentům", ty jsou však pouze "lokálního charakteru" a pouze v místech, která nejsou pod kontrolou afghánské vlády. Celkově se ale situace zlepšila natolik, usoudil OAMP, že se Mansúr Músáví může do vlasti vrátit, a to dokonce i do svého posledního bydliště - Kábulu - který "v současné době spadá mezi nejbezpečnější oblasti celé země".
Kdo je uprchlík a co je Doplňková ochrana?
Pojem uprchlík definuje Úmluva o právním postavení uprchlíků, což je dokument Spojených národů přijatý v roce 1951 v Ženevě. Podle ní jde o osobu které v její vlasti hrozí pronásledování, a to z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních, dále z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám anebo kvůli zastávání určitých politických názorů.
Jen uprchlík má nárok na nejvyšší formu mezinárodní ochrany, tedy na azyl. Osobám, které nesplňují definici uprchlíka, ale zároveň nemohou být vráceni do své země původu, je určena Doplňková ochrana.
Už v té době přitom mezinárodní organizace - od Amnesty International až po OSN - hovořily o opaku: konflikt v Afghánistánu se zhoršuje, probíhá ve všech částech země a je krajně nepředvídatelný. Rok 2016 byl, co do civilních obětí, nejhorší od roku 2009. Zabito či zraněno bylo 11 a půl tisíce lidí, přičemž až pětina z nich v provincii Kábul a hlavním městě samotném.
Mansúr - za pomoci právníků z nevládní Organizace pro pomoc uprchlíkům - podal proti rozhodnutí ministerstva žalobu ke krajskému soudu. Ten mu dal za pravdu, na podzim 2017 konstatoval, že vnitro situaci posoudilo chybně a že důvody pro udělení doplňkové ochrany tak, jak je stanovuje české i mezinárodní právo, nepominuly. V praxi to znamená, že se Mansúrova žádost o prodloužení se ocitla na začátku - tedy opět na ministerstvu.
Mansúr od podzimu 2017 studuje v Česku vysokou školu a našel si českou přítelkyni. Na možnost, že by se musel vrátit do Afghánistánu, nechce ani pomyslet. "To bych se musel zbláznit."
Afghánci, Ukrajinci, Kubánci
Problém s neprodlužováním (někdy dokonce i odnímáním) doplňkové ochrany migrantům zaznamenaly nevládní organizace zhruba v první třetině loňského roku.
"Nejdřív se jednalo právě o Afghánce, potom se začaly hromadit i případy Ukrajinců, kteří do Česka utekli před válkou v Donbasu, a ještě o něco později se přidaly i případy Kubánců, často příslušníků LGBT komunity," vysvětluje Beáta Máthéová, právnička ze zmíněné Organizace pro pomoc uprchlíkům.
Pokud jde o zamítavá rozhodnutí ve věci prodloužení doplňkové ochrany, na první pohled nejde o závratná čísla. V případě Afghánců spíš o jednotky než desítky, v případě Ukrajinců spíš o desítky než stovky. Což je však dáno celkově nízkým počtem žadatelů o mezinárodní ochranu v České republice.
Zabili by mě. Okázale
Mansúr Músáví moc nechce mluvit o tom, jak se dostal do Evropy. Říká jen, že naštěstí nemusel absolvovat cestu přes moře, která v uplynulých letech stála život tisíce lidí.
Doplňková ochrana v ČR
Za rok 2015, který se často označuje za období "uprchlické krize" (protože do Evropy přišlo asi 1,2 milionu migrantů) si v Česku o mezinárodní ochranu požádalo 1 525 lidí. V roce následujícím, kdy migrační vlna do jisté míry pokračovala, to bylo 1 478 lidí. Afghánců v roce 2015 požádalo o DO celkem 24 a následující rok 37.
O prodloužení DO v roce 2015 požádalo 343 lidí, v roce 2016 pak 652. V obou uvedených letech přitom vnitro většině žadatelů vyhovělo
Rozhodnutí utéct z Afghánistánu pro něj bylo nejtěžším v životě, hlavně proto, že v zemi zůstali příbuzní. "V Afghánistánu je už čtyřicet let válka. Sověti, mudžáhidové, Tálibán, pak spojenecká invaze…," říká. "Mé dětství bylo válečné dětství."
Mansúrova vesnice je dnes formálně pod kontrolou vlády. "Ale deset minut od ní už je území ovládané Tálibánem. A podle toho to taky vypadá. Všichni se bojí, všichni platí dvojí daně, jedny vládě a druhé Tálibánu. Když někdo potřebuje do nemocnice, musí až do Kábulu, což je osm hodin cesty přes teritorium Tálibánu," vysvětluje.
"Trasa, která nás spojuje s Ghazní, je totiž značnou část roku neprůjezdná. Jasně, že když máte sebemenší šanci z téhle mizérie utéct, uděláte to. Ministerským úředníkům jsem při pohovoru řekl úplně všechno. O svém etnickém původu, o práci pro vládu, to jsou věci, které ze mě v očích Tálibů dělají jasný cíl. Jsem si jistý, že kdybych se jim dostal do rukou, nejen že by mě zabili, ale zabili by mě nějak okázale, z důvodů propagandistických."
Otrávený pohár
Migrační problematika byla v Česku léta záležitostí jednoho muže - Tomáše Haišmana. Původně vystudovaný etnograf přišel na ministerstvo vnitra počátkem 90. let a záhy se dostal právě k cizinecké agendě.
Podle lidí, kteří s Haišmanem přicházeli pracovně do styku, prošel tvůrce české migrační politiky hlubokou proměnou: zatímco v 90. letech inicioval programy, jejichž prostřednictvím vláda do Česka přivážela běžence z Bosny a Kosova, v posledních letech naopak proslul značnou averzí k migrantům. Vloni v létě doktor Haišman z ministerstva odešel a chystal se do diplomacie. V březnu však podlehl těžké nemoci, bylo mu 66 let.
Řízení Odboru azylové a migrační politiky převzala Pavla Novotná (39), Haišmanova dlouholetá spolupracovnice. Pokud jde o neprodlužování doplňkové ochrany Afgháncům, není si podle vlastních slov vědoma, že by na ministerstvu došlo k nějakému "centrálnímu rozhodnutí, že od toho a toho momentu se žádosti budou zamítat".
V rozhovoru nicméně přiznala, že k posunu dojít mohlo, a to hlavně pod vlivem dohody mezi Evropskou unií a Afghánistánem z října 2016: dokumentu nazvaného Joint Way Forward (Společná cesta vpřed), který usnadňuje navrácení neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu z Evropy do Afghánistánu.
Smlouvu od začátku provázela kontroverze, krátce před podpisem totiž uniklo do médií vnitřní sdělení EU, v němž se píše, že část rozvojové pomoci, kterou Brusel do Afghánistánu posílá, má být podmíněna právě podpisem smlouvy, respektive ochotou afghánské vlády přijmout zpět až 80 tisíc neúspěšných žadatelů o azyl. Oficiální jazyk dohody přitom souvislost mezi migrační politikou a rozvojovou pomocí nepřipouští.
Neziskové organizace Společnou cestu vpřed od začátku kritizovaly s tím, že porušuje mezinárodní právo, protože vystavuje navrátilce obrovskému nebezpečí. Afghánští činitelé pak dohodu popsali jako "otrávený pohár", který museli vypít.
Na podzim 2017, rok po podpisu Společné cesty vpřed, zveřejnila organizace Amnesty International (AI) obsáhlou zprávu o Afghánistánu, v níž popsala situaci v zemi, azylovou politiku v Evropě a hlavně osudy navrátivších se Afghánců.
AI mimo jiné konstatovala, že ač se konflikt v Afghánistánu dál prohlubuje, mnohé evropské státy začaly celou zemi nebo některé její části účelově označovat za bezpečné zóny - právě proto, aby zlegalizovaly navracení migrantů.
"Evropské země (…) udělují v posledních letech mezinárodní ochranu stále nižšímu počtu Afghánců. Zatímco v září 2015 dostalo v Evropě doplňkovou ochranu 68 procent žadatelů, v prosinci 2016 to bylo jen 33 procent," uvedla AI s tím, že počet navrácených Afghánců se mezi lety 2015 a 2016 skoro ztrojnásobil (z 3290 na 9460).
"My tedy Afghánistán na seznamu bezpečných zemí rozhodně nemáme," ohrazuje se Pavla Novotná, ředitelka azylového odboru na vnitru. Rozhodnutí jejích lidí z poslední doby však naznačují spíš opak. OAMP dokonce v některých verdiktech uvádí, že sice "v některých lokalitách" v Afghánistánu opravdu dochází k bezpečnostním incidentům, k těm však dochází "i v dalších zemích včetně některých zemí EU".
České ministerstvo tak de facto staví na stejnou úroveň bezpečnostní situaci v Afghánistánu a v Evropě. Zároveň však ČR - podobně jako ostatní členské státy EU - své občany varuje, aby do Afghánistánu z bezpečnostních důvodů necestovali.
Žádné zprávy
Mansúr Músáví v květnu udělal poslední zkoušku letního semestru a úspěšně ukončil první ročník české vysoké. Jeho přetahovaná s ministerstvem vnitra se za poslední měsíce nikam neposunula, Mansúr stále čeká na rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany. Může se stát, že vnitro jeho žádost znovu zamítne. V tom případě se Mansúr znovu obrátí na krajský soud. Teoreticky se "ping pong" mezi soudem a azylovým odborem může táhnout donekonečna.
"Od dětství jsem měl noční můry," říká Mansúr. "I v pubertě. Někdo z rodiny vždycky musel spát se mnou, aby mě vzbudil, když jsem začal křičet. Po příjezdu do Česka přijel jsem přemýšlel, jestli vůbec ještě někdy zažiju klidnou noc. Nepomáhá, když musíte svůj příběh pořád dokola vyprávět ministerským úředníkům. Oni se ptají neustále na ty samé věci, které jste jim řekla už desetkrát. Někdy je těžké vysvětlit jim ty kulturní rozdíly," vysvětluje Mansúr.
"Je to, jako kdybychom my v Afghánistánu byli v jednom století a vy tady v Evropě v jiném. Tam, kde žiju, zná každý každého, ne jako tady. Dejme tomu, že žiju ve Stříbře. Můžu tam být půl roku - a ani můj soused nejspíš nebude vědět, kdo jsem. V mé zemi, v mé vesnici, vědí všichni všechno a o všech. Mí rodiče tam pořád žijí, deset minut od Tálibánu, a musejí předstírat, že nemají ponětí, kde jsem a co dělám. Dokonce ani když se zeptá příbuzný, nic neřeknou. Tvrdí, že o mně už léta nemají zprávy. Jde o to, abych zmizel z kolektivní paměti vesnice. Naši hlavně chtějí, abych byl v bezpečí. Když bude bezpečno v Afghánistánu, půjdu do Afghánistánu. Ale teď jsem tady. Abych se schoval."
Jméno citovaného Afghánce bylo z bezpečnostních důvodů změněno. Materiál vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNŽ). Původní text vyšel v pozměněné formě v magazínu Reportér.
