Mýtus krvavého generála. Velitel se sovětským myšlením končí, jak to bylo doopravdy

Generál pro těžké časy, nebo rigidní sovětský důstojník? Příběh Oleksandra Syrského zrcadlí nejhlubší krizi ukrajinské armády. Odkrýváme pravdu o přikrášlování zpráv pro Kyjev, fatálně opožděných rozkazech k ústupu i o střetu moderních technologických vizí s krutou realitou zákopové války a vyčerpaných odvedenců. Dokáže nový velitel Mychajlo Drapatyj zlomit systém, který drtí vlastní lidi?

Pamatuji si, když jsem o Oleksandru Syrském poprvé slyšel jako o „krvavém generálovi“. Bylo to u Velike Novosilky na jihodoněcké frontě na podzim 2023. Krátce po ukrajinské protiofenzivě, kdy se za cenu tisíců mrtvých posunula fronta o několik kilometrů odnikud nikam. Vojáci si stěžovali, že další podobné útoky proti opevněným ruským pozicím jsou sebevražda.

Byl to Syrskyj, koho vojáci vinili ze zbytečných ztrát, i když velitelem armády byl populární Valerij Zalužnyj. Zalužnyj byl ale symbolem „nové“ armády ve stylu NATO, zatímco Syrskyj se stal synonymem starého sovětského myšlení.

Jestli to tak opravdu bylo, o tom se dodnes vedou spory a dost možná se Syrskému křivdí. Byl to on, kdo řídil obranu Kyjeva i kdo naplánoval a vedl bleskovou charkovskou protiofenzivu na podzim 2022, což byla z hlediska manévrové války a momentu překvapení nejúspěšnější ukrajinská operace. Byl to on, kdo vrátil manévr na bojiště úspěšným vpádem do Kurské oblasti v roce 2024.

V únoru 2024 prezident Zelenskyj Zalužného odvolal a na jeho místo povýšil právě jeho dosavadního zástupce Oleksandra Syrského. Ten se ve funkci udržel dva a půl roku, během kterých nikdy nedosáhl popularity Zalužného, ale získal si důvěru prezidenta. Zelenskyj byl vždy mimořádně citlivý na to, aby vedle něj „nevyrostla“ další osobnost, která by ho mohla politicky ohrozit. U zasmušilého rodilého Rusa Syrského nic takového nehrozilo. Naopak Zalužnyj (a možná i odvolaný ministr obrany Fedorov) jsou lidé, kteří jednou dost možná Zelenského vyzvou v souboji o křeslo prezidenta.

Fedorov a nekonformní velitelé jako Magyar, Karas, Obolenskij či Bileckyj přicházejí se stále novými a často opravdu dechberoucími inovacemi. Digitalizace, robotizace, manažerské metody řízení, využití umělé inteligence, vlastní komunikační systémy.

Syrskyj měl ale na starosti celou armádu. Je snadné prosazovat vojenské reformy v elitních útvarech plných motivovaných vojáků (jako jsou AZOV, Chartija nebo 3. samostatná útočná brigáda). Většinu armády ale tvoří ve stále větší míře špatně motivovaní odvedenci (a než se začneme divit, proč nechce tolik Ukrajinců bojovat za svou zemi, sáhněme si do svědomí a představme si, kolik lidí by se dobrovolně hlásilo u nás po čtyřech letech války).

Mezi odvedenými je dnes hodně nejen násilně mobilizovaných, ale vyloženě lidí ze dna společnosti. Nikdy pro ně navíc není dost kvalitních seržantů a důstojníků. „Systém“ se z takových lidí snaží vymáčknout maximum s tím, co je k dispozici.

Výsledkem jsou občas probublávající skandály o brutálním násilí, fyzických trestech či úmrtí při výcviku. A jen těžko se dá zjistit, zda šlo o sadismus velitelů, nebo drsnou reakci například na život ohrožující nekázeň. Jak mi napsal jeden voják o notoricky známém případu útočného pluku Skala: „Nakládačku nejspíš dostali, ale už zapomněli dodat, že se před tím třeba ožral a pak vytáhl samopal...“

Byl Syrskyj mužem, který udělal maximum s tím, co měl k dispozici, nebo rigidní sovětský důstojník, který dusil iniciativu? Asi oboje. Má pověst extrémně tvrdého, metodického perfekcionisty, který vyžaduje absolutní disciplínu a plnění rozkazů shora dolů – což je klasický sovětský velitelský styl. Jenže velí na Ukrajině, která se po staletí (na východě) a desetiletí (na Západě) pod Ruskem nestala zázrakem standardní západní zemí, kam jde přes noc aplikovat NATO standardy. Kultura velení se buduje desítky let.

Zároveň ale jmenoval řadu nonkonformních velitelů. Přitom ovšem dával přednost svým oblíbencům z útočných pluků, které často útočí bez ohledu na ztráty. Těm posílal nejlepší vojáky a techniku. Opět – mělo to svou logiku, ale cena, kterou za to armáda platí, je obrovská žárlivost, pocit nespravedlnosti a narůstající frustrace mezi řadovými vojáky.

Nikdo také Syrskému neodpáře byrokratický stroj na neustálé zakládání zcela nových brigád, místo aby se doplňovaly ty stávající. Teorie říká, že nová brigáda se na západě Ukrajiny v klidu zformuje, vycvičí a pak jako celistvý monolit vystřídá na frontě jinou, unavenou brigádu. Často jen papírově fungující brigády bez kvalitního velení, zkušených veteránů a potřebného výcviku ale místo toho na frontě okamžitě s ostudou kolabovaly. Velení se ale mohlo prezentovat hezky vypadajícími tabulkami stále nových jednotek.

A nakonec – možná nejhlubší a nejbolestivější problém, kterému ukrajinská armáda čelí, je posedlost hlášením úspěchů a naopak strach ze špatných zpráv.

Jak to funguje v praxi: Generální štáb v Kyjevě vydá rozkaz: „Držte tuto vesnici za každou cenu.“ Ruský tlak je ale tak obrovský, že tamní prapor musí ustoupit, protože pozice jsou kompletně zničené dělostřelectvem. Velitel praporu to nahlásí veliteli brigády. Ten se ale bojí postihu nebo odvolání (což Syrskyj dělá velmi často a rychle), a tak zprávu zkreslí: „Situace je těžká, ale držíme se na okraji.“ Velitel operačního sektoru to dál posune jako: „Pozice jsou stabilní.“

V Kyjevě na mapách svítí modrá barva, ale na místě už dávno operují Rusové. Nikdo nechce být tím, kdo přinese prezidentovi zprávu, že klíčová pozice padla. Jak říkají ukrajinští vojáci, „jediné štěstí je, že Rusové tento systém dovedli do ještě větší dokonalosti“. Ale opět - je to Syrského libůstka nechávat vojáky krvácet za každou díru na Donbase nebo plnil (vyřčené či nevyřčené) prezidentovo přání?

Velitelé, kteří odmítli poslat své lidi na nesmyslné, sebevražedné zteče jen proto, aby v Kyjevě měli radost, byli v mnoha případech odvoláni z funkcí a nahrazeni povolnějšími důstojníky. Ten, kdo říká pravdu o nedostatku lidí, munice nebo o neudržitelnosti pozic, není brán jako realista, ale jako „panikář“ nebo slaboch.

A vojáci museli často zůstávat na pozicích odsouzených k záhubě, místo aby se včas stáhli a zachránili si život. Ať už jde o malou pozici dvou vojáků někde v Záporoží nebo v Bachmutu či o Kurský výběžek, nikdo nechce být ten, na koho padne černý Petr ztráty pozice. Výsledkem je, že povolení k ústupu přichází až příliš často až příliš pozdě. „Za mě je lepší přijít o kus území než o další lidi. Máme spoustu území, o které můžeme přijít, ale vyšší vedení nerado ztrácí území,“ vysvětlil mi před dvěma lety na Donbase zkušený frontový velitel major Ivan Jablonski.

Jenže je systém produkt Syrského, nebo Syrský produktem systému? Armáda je nesmírně konzervativní instituce, která se dokáže velmi usilovně bránit reformám. Vyprávět by o tom mohl každý ministr obrany i v České republice. Představa, že nový velitel (zkušený Mychajlo Drapatyj) věci dramaticky změní, je bohužel asi naivní. I on bude muset bojovat s tím, co má k dispozici.