Přežil 40 zásahů dronem, kolegovi musel uříznout nohu. Přesto se do Česka vracet nechce

Na ukrajinské frontě působí už rok jako bojový řidič v jednotce speciálního určení. Český dobrovolník G. mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz o náboru do armády, o bzučení ruských dronů i o tom, proč podle něj válka změnila i jeho vlastní pohled na domov.

Od našeho zpravodaje na Ukrajině – Od začátku ruské invaze získalo povolení ke službě v ukrajinské armádě 99 českých občanů. Skutečný počet cizinců, kteří na Ukrajině aktuálně bojují, úřady nezveřejňují, ale odhaduje se, že jich bude víc.

Bojovník s přezdívkou G. (skutečnou identitu redakce zná) sice české občanství nemá, v tuzemsku ale žil téměř 20 let. Okolo války na Ukrajině se pohybuje tři roky; nejdříve vozil humanitární pomoc, ale to mu nestačilo. V rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, jak se do armády dostal, jaká je jeho funkce a co plánuje.

Působil jste zde dříve tři roky v logistice, teď jste už rok přímo v jedné z jednotek speciálního určení. Jak jste se k tomu vlastně dostal?

Měl jsem s kamarádem firmu, která se zabývala transportem. Rozešli jsme se trošku ve zlém a já měl období, kdy jsem netušil, co se sebou. Už od začátku mě velká válka hrozně zasáhla, nechápal jsem, že se v 21. století může dít něco takového a že odpověď Západu může být tak slabá.

Známý mi nabídl, jestli nechci jezdit s jednou organizací, a já souhlasil. Zůstal jsem u toho, poznal jsem tu spoustu lidí a našel si přátele. Doslova jsem si to tu zamiloval. Pořád jsem měl ale pocit, že dělám málo. Humanitární pomoc je fajn, ale měl jsem pocit, že hrníčkem vody hasím plamen, zatímco na druhé straně někdo přilévá olej.

Už asi půl roku jsem měl nutkání, že bych mohl být bojový řidič.

Co přesně takový řidič dělá?

Vozí lidi a materiál, jezdí přitom kolovými i pásovými obrněnými vozidly. Díky němu se pěchota dostane do útoku. Naše jednotka je trénovaná speciálně na rychlé údery.

Jaká je vaše role na frontě v praxi?

Jezdíš prostě obrněnými vozy, transportéry, kolovými i pásovými. Vozíš pěchotu na „šturmy“ (útoky). Jsi ta mechanizovaná část. Protože jsme jednotka speciálního určení, všichni jsme trénovali primárně jako útočníci („šturmovici“). Funguje to jako speciální síly pro rychlý útok.

Když Rusové na nějakém úseku fronty tlačí a jiné jednotce začne téct do bot, zavolají nás, abychom to tam zastabilizovali a zastavili jejich postup. Začišťování pozic probíhá tak, že to nejdříve rozpracuje dělostřelectvo a dronaři. Potom jedou jeden až tři týmy po čtyřech lidech začistit pozice, které nepřítel obsadil. Moje primární práce je ty lidi tam dovézt.

Takže je tam jen dovezete a oni to vyřeší?

Ne, tak to není. Vozím sice všechny všude po celé frontě, ale když se dělají začišťovačky, tak se jich účastním také. Dovoluje mi to můj výcvik a funguje to na dobrovolné bázi. O tyto akce je v jednotce velký zájem, takže velitel vybírá z dobrovolníků. Máme už stabilní skupinu, která je dobře sladěná a jezdí spolu nejčastěji.

Snažíme se brát zajatce, ale úspěšnost je tak desetiprocentní. Oni se nechtějí vzdávat.

Jak jste se k jednotce dostal?

Původně jsem chtěl do cizinecké legie, ale známí mi to rozmlouvali kvůli jistým organizačním věcem a přetrvávajícímu sovětskému myšlení u některých složek. Pak jsem na internetu zjistil, že tato konkrétní jednotka otevírá nový mezinárodní prapor. Podal jsem si přihlášku, poslal dokumenty a pak už to šlo ráz naráz.

Ruská propaganda vás vykresluje jako teroristy a mluví se o neonacismu. Jak je to ve skutečnosti?

Já jsem celý život antifašista, mám i odpovídající tetování. A přesto jsem v této jednotce. Máme tam lidi různých vyznání i národností, v našem praporu je zastoupeno 44 národností.

Moje jednotka si zakládá na tom, že nezáleží na rase ani původu. Jsme tam jako bratři. I kdyby tam byl někdo s jiným politickým přesvědčením, v boji se to stírá. Dal bych za ně ruku do ohně a oni za mě také.

Sjednocují vás ty podmínky nebo společná věc?

To, za co bojuješ, převýší osobní politické přesvědčení. Bojuješ za svobodu země. Je úplně jedno, jestli je někdo anarchista nebo nacionalista.

Osobně se mi lépe pracuje s Ukrajinci než s některými dobrovolníky ze Západu. Ti mají často zkušenosti z jiných válek, ale tady zjistí, že je to úplně o něčem jiném. Tady není vzdušná převaha a neustále nad vámi bzučí 40 kusů nějaké plastikové sr*čky. Cizinci pak často chtějí ukončit kontrakt, protože na rozdíl od Ukrajinců tu možnost mají. Já to mám nastavené jako místní – chci tu zůstat žít, do Čech už se vracet nechci. Jsem takový „počeštělý Ukrajinec“.

V čem vám přijde Ukrajina lepší?

Lidé jsou tu neuvěřitelně odolní. I když jsou tu nálety a hrozné podmínky, lidé v kavárnách se na vás usmějí a jsou srdeční. Tady jsou mezilidské vztahy čistší, protože si lidé uvědomují, že zítra už nemusí být. Masky a přetvářky padají. Líbí se mi tu i země jako taková, kuchyně i ženy.

Mluví se o tom, že drony ovládly bojiště. Jak to vypadá v praxi?

Bez bzučení dronů si to tu už neumíte představit. „Killzóna“ se neustále rozšiřuje. I dvacet kilometrů od fronty v městech jako Kramatorsk útočí FPV drony běžně. V nejostřejší zóně, asi čtyři kilometry od fronty, je pohyb víceméně nemožný. Dá se tam pohybovat jen za špatného počasí nebo když jednotka vytvoří klamný cíl, aby odlákala pozornost.

Jak se proti tomu dá bránit? Čím dál častěji se objevují informace o dronech na optickém vlákně, proti nim klasická rušička nepomůže.

Jedinou obranou je mechanická zábrana, jako jsou protidronové klece na vozech, ale to jen zvyšuje šanci na přežití, nespasí vás to. Za celou dobu jsem dostal 40 přímých zásahů FPV dronem do vozu. 14 vozů zůstalo v poli, zbytek dojel nebo jsme ho později odtáhli.

Musíte si zvyknout na kontuze (otřesy mozku), protože když to bouchne, je to rána jako z děla. Pokud má dron kumulativní hlavici z RPG, je to čistě o štěstí. Viděl jsem, jak takový paprsek propálil osmimetrový obrněný transportér skrz naskrz přes blok motoru. Ta klec na voze má způsobit, že hlavice vybuchne dál od pancíře, čímž se sníží její síla.

Před dvěma měsíci nás takhle trefili a navigátorovi to utrhlo nohu. Musel jsem mu ji uříznout, viselo to jenom na kousku kůže.

Jsou to šílené věci. Jak se s tím vyrovnáváte psychicky?

Máme k dispozici psychology i psychiatry a naše zdravotní služba je špičková, starají se o nás i po fyzické stránce, máme pravidelné krevní testy, doplňování vitamínů.

Ale s psychikou si musí každý poradit sám. Já jsem byl vždycky hodně emotivní a lidský člověk. Měl jsem problém vyrovnat se s tím, když taháte lidi, ze kterých stříká krev a lezou střeva.

Nemohl jsem spát, měl jsem noční můry. Pak jsem si vytvořil obranný mechanismus. Mám svou bojovou identitu. Když jsem „v práci“, jsem profesionál na 161 %, emoce vypínám a soustředím se jen na výkon. Své civilní „já“ zapínám, jen když mám volno.