reklama
 
 

Životy jsou zadarmo, tak si je ruští vládci berou. Cargo 200 je kód pro Rusy v zinkových rakvích

Aktualizováno 4. 3. 2016 6:10
Mladí Rusové rukují do války na východní Ukrajině z mnoha různých důvodů. Aby zabezpečili své rodiny, kvůli ideálům i ruské propagandě. Často je ani nenapadne, že se domů mohou vrátit v rakvi. V akci Cargo 200. Máša Noviková, ruská režisérka žijící v Amsterodamu, o ní natočila unikátní dokument. Představí se na festivalu Jeden svět.

Praha - Nákladní automobily plné rakví s ostatky padlých ruských či ukrajinských vojáků. Anebo tajný ruský hřbitov, odříznutý od civilizace. Do toho prostřihy rachotících kolon obrněnců s mávajícími vojáky sedícími kolem jejich věží - další "potravou" válečného běsnění na východní Ukrajině.

To vše umocněno plačícími matkami padlých, raněných či zajatých vojáků. To jsou jen některé z mnoha silných sekvencí jedinečného dokumentárního filmu Cargo 200 ruské režisérky Máši Novikové, který bude uveden na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jeden svět.

Cargo 200 (rusky Gruz 200) je kódové označení přepravy ostatků ruských vojáků v zinkových rakvích do vlasti - ještě z dob sovětské vojenské intervence v Afghánistánu v letech 1979 až 1989.

Režisérce Novikové posloužilo i jako název jejího dokumentu. Do Ruska se totiž po letech opět přepravují zinkové rakve s padlými Rusy. Stejně jako z Afghánistánu, Čečny v první (1994 - 1996) i druhé (1999) válce nebo z Gruzie (2008).

"Jen těžko popsat pocity, když vidíte, s jakou naivitou se nechají dvacetiletí chlapci - v podstatě ještě děti - verbovat do armády, aby byli posíláni na Ukrajinu, odkud se ale nevrací se slávou, nýbrž v zinkových rakvích, které pak končí na tajných hřbitovech daleko od vší civilizace," líčí Máša Noviková své zážitky z natáčení v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Režisérka žije v Amsterodamu.

Proč jste se pustila do natáčení tak citlivého, sociálně velmi složitého - a pro vás zřejmě i nebezpečného - tématu, jako je pátrání po padlých ruských vojácích na Ukrajině?

Protože jde o absurdní a nečekanou válku. Ničí mnohé z toho, čím jsou k sobě Rusové a Ukrajinci za staletí soužití připoutáni.

Pro normální Rusy i Ukrajince jde o strašný úder, otřes. Moskva posílala na Ukrajinu nejdříve vojáky v základní službě, kteří vůbec nechápali, proč se najednou ocitli na Ukrajině, proč tam mají bojovat a padnout.

Kvůli jakýmsi ideálům, které jim hustí do hlavy? Anebo snad penězům? Jejich oběti a utrpení byly zcela zbytečné.

U Ukrajinců je to pochopitelné - bránili svou vlast. Mírní to i bolest pozůstalých nad ztrátou synů a otců.

Tohle u Rusů neplatí. Ruským matkám nevysvětlíte, proč jejich synové zahynuli. Navíc často v boji proti etnickým Rusům, kteří brání svou zemi - Ukrajinu. Takových Rusů žije a bojuje na Ukrajině velmi mnoho. I pro mě bylo velmi těžké tohle utrpení lidí celý předloňský a loňský rok sledovat.

Ohrožena jste ovšem byla při natáčení i vy. To z filmu jasně vyplývá.

Já ani tak ne. Ale třeba pskovský poslanec Lev Schlosberg, který mi pomáhal pří natáčení příběhu pskovských výsadkářů, byl napaden a zbit tak, že musel být hospitalizován v nemocnici.

I kvůli podobným, velmi statečným lidem jsem film Cargo 200 točila. Permanentně je vyhrožováno i protestujícím matkám ruských vojáků. Ruská vláda je nemá - velmi mírně řečeno - ani trochu ráda.

O mnohém svědčí tajné hřbitovy

Kolik vlastně padlo na Ukrajině Rusů? Uvádějí se různá čísla.

Snad kromě armády to nikdo přesně neví. Nedopátral se toho ani Lev Schlosberg.

Mrtví vojáci byli do Ruska přiváženi tajně a v tajnosti byli i pohřbíváni.

Ostatně - ani Kyjev nezveřejňuje přesné počty svých padlých. Prezident Porošenko ta čísla hodně umenšuje. Zřejmě proto, aby jimi Ukrajince tak neděsil.

Hovoří se ale až o šesti či sedmi tisících padlých ukrajinských vojáků.

Vaše nejtěžší chvíle při natáčení?

Návštěva ohromného hřbitova s předem vyhloubenými hroby pro vojáky, kteří ještě nepadli a kteří ještě kdesi na Ukrajině bojují. Bylo to velmi depresivní.

Dlouho jsem si pak opakovala: A takové hrozné šílenosti se dějí v mé zemi!

Skoro se bojím zeptat, zda jste při natáčení zažila i radostné chvíle...

Jedna taková byla - když jsem definitivně odložila přilbu s neprůstřelnou vestou a vrátila se z východní Ukrajiny do Kyjeva.

Překvapilo mě, jak se z normálních pohřbů padlých ruských vojáků staly postupně málem speciální tajné operace. A ptala jsem se, proč se vlastně ty vojenské hřbitovy nacházejí na odloučených místech...

Proč tedy?

Ty pohřby - a ve filmu je to i vidět - byly zpočátku opravdu normální. Postupně jich ale přibývalo a často přerostly v protesty.

A protože ruská armáda tajila přítomnost svých jednotek na Ukrajině, začala i pohřby svých vojáků skrývat.

Životy jsou zadarmo, a tak si je ruští vládci berou

Ještě jedna věc mě na vašem filmu zaujala. To, jak se mladí ruští kluci nechávali bezstarostně a možná i radostně verbovat do války na Ukrajině. Je je to možné?

Mimořádně velký vliv na ně má propaganda státních televizních kanálů, podle nichž na Ukrajině řádí nacisté či fašisté, kteří prý vraždí bratry Rusy.

Mnozí chlapci se také opravdu nechají zverbovat i kvůli dobrému výdělku, aby přinesli do právě založené rodiny nějaké peníze. Ani je však nenapadne, že je přivezou zpět v rakvi.

Když mi Ella Poliakova z Výboru matek ruských vojáků o tom všem vyprávěla, jen těžko jsem se bránila dojetí. Ruský stát si podle Elly stále necení života svých občanů a podle toho s nimi jedná.

Bere je jako něco, co je zadarmo.

Někdy se ptám sama sebe: Čeho Rusko dosáhlo od pádu železné opony? Kam se od věčného máchání pěstmi posunulo? Zůstalo však hlavně u toho máchání pěstmi. Hlavně že se ho začínají ostatní znovu bát...

Lze si tedy o Rusku udělat obrázek i podle těch stovek či tisíců zinkových rakví v kódovém označení Cargo 200? Podle chování státu k ruským matkám?

O Rusku Cargo 200 samozřejmě vypovídá, ale úplně nejvíc o jeho vládě.

Rusové si bohužel zvykají na myšlenku, že je obklopují jen samí nepřátelé. Jednou jsou to Gruzínci, pak Ukrajinci... no a teď Moskva poslala vojáky do Sýrie.

Jakou má v Rusku autoritu Výbor matek ruských vojáků, jehož pracovnice vystupují i ve vašem filmu?

Matky vojáků odvedly až neskutečnou práci v době čečenských válek. Pomáhaly pozůstalým, hledaly ztracené či zajaté vojáky... Do televizí je ale nezvou, hodně lidí se jich raději straní.

Mají to těžké. Jak jsem řekla: jsou protivníkem a velkým kritikem chování ruského státu.

Stejně to - alespoň v Rusku - dopadne s mým filmem Cargo 200. Těžko se tam o něm někdo dozví. Nikdo a nikde ho tam nebude promítat. Stejně jako mé ostatní filmy.

Na Rusy žijící v Rusku nemohou mít tedy podobná díla žádný vliv. Tak snad alespoň na ty, kteří z Ruska odešli do západní Evropy.

Snad se konečně vzpamatují a začnou při posuzování politiky Moskvy používat mozek. A možná se iluzí o politice Moskvy zbaví i Evropané.

Cargo 200 of an undeclared war (Cargo 200). Máša Noviková. "Cargo 200" je už od dob války v Afghánistánu označením pro zásilky s těly padlých vojáků. Mrtvá těla putují do Ruska i během ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny, kam však Ruská federace dle svých oficiálních prohlášení žádné vojáky nevyslala. Obyvatelé válkou zasažených oblastí přitom o ruské vojenské přítomnosti nepochybují. Členky organizace Výbor matek ruských vojáků i další aktivisté vypovídají o tajných pohřbech, zastrašování pozůstalých i o tom, jak nízká je v Rusku cena života. Shromážděná fakta směřují k jednoznačné obžalobě Putinova režimu z pohrdání mezinárodním právem i životy vlastních občanů. Předešlé filmy režisérky Máši Novikové byly s úspěchem uvedeny na minulých ročnících festivalu Jeden svět.

autor: Jan Gazdík | 3. 3. 2016 15:35

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama