Před 60 lety vyrazila na protest svolaný alžírským hnutím Fronta národního osvobození i Djamila Amranová. V rukách nesla svého ani ne ročního syna. Na místě ale zjistila, že demonstrace se zvrhla v násilí.
"Policie nás bila a nezáleželo na tom, že jsem žena a mám s sebou dítě," vzpomíná na protest přistěhovalců.
Amranová se svým dítětem procházela davem a snažila se chránit. Policisté okolo ní bili demonstranty a topili je v řece. "Ptali se nás: Umíš plavat? A když někdo řekl, že ne, vzali ho a hodili do Seiny," říká pro televizní stanici France 24.
Amranová ale měla štěstí. V jedné chvíli ji popadla za paži neznámá žena a zatáhla ji i s dítětem do chodby u svého bytu. Francouzce dodnes vděčí za svůj život a říká, že jí nikdy nebude moci dostatečně poděkovat. "Schovávala mě tam docela dlouho. Kdyby to neudělala, možná bych tu dnes nebyla."
Brutální zásah policie ale řada lidí nepřežila. Oficiální statistiky dlouho uváděly, že o život přišli jen tři lidé. Až v roce 1998 francouzská vláda uznala, že si násilné potlačení demonstrací vyžádalo více než 40 obětí. Historici jich ale odhadují mnohem více - až 300.
59 years ago today, one of the biggest massacres took place in Paris, the massacre of October 17, 1961 a murderous repression! It was made for the Algerian demonstrators who were protesting against the curfew which was made for North Africans only. pic.twitter.com/RbZu4XCyEb
— North Africans United (@NABanter) October 17, 2020
"Na demonstraci s námi byl i můj bratranec, který pro mě byl jako bratr, protože ho vychovala moje máma. Po té noci jsme ho ale už nikdy nenašli," vypráví Amranová. Až o pár dní později se na setkání alžírského hnutí dozvěděla, že mnoho lidí, kteří přišli demonstrovat, zmizelo.
Mrtví, o kterých se nemluvilo
Dlouhou dobu se o událostech z října 1961 ve Francii nemluvilo. Až pozdější studie historiků Jima House and Neila MacMastera uvedla, že šlo o nejnásilnější potlačení demonstrace v poválečné historii západní Evropy.
Policisté v centru Paříže u oblasti Grands Boulevards a později na mostě Neuilly začali střílet do davu. Některé lidi shazovali do řeky. Sami demonstranti přitom měli dopředu zakázáno přinést na akci cokoliv, co by mohlo sloužit jako zbraň.
Průběh událostí zaznamenal francouzský historik Jean-Luc Einaudi v roce 1991, když zveřejnil knihu Bitva v Paříži. "Několik mrtvol leželo na zemi v krvavé lázni, v oficiálním vyjádření policie ani na seznamu jmen obětí o tom ale není ani zmínka," uvedl později v roce 1998 pro deník Le Monde.
Zásah na demonstraci nařídil tehdejší šéf pařížské policie Maurice Papon. Oficiální dokumentace a svědecké výpovědi pařížského policejního oddělení, které pak posuzoval soud, naznačují, že masakr řídil on sám.
Podle záznamů například vyzval policisty, aby se při potlačování demonstrace chovali "podvratně". Na oplátku jim slíbil ochranu před případným trestním stíháním.
Sám byl pak v roce 1998 odsouzen za zločiny proti lidskosti, protože se ukázalo, že se během druhé světové války podílel na deportaci téměř dvou tisíců Židů do vyhlazovacích táborů. Na přelomu 70. a 80. let přitom zasedal i ve francouzské vládě na pozici ministra pro rozpočet. Ve vězení si nakonec odseděl jen čtyři roky, protože byl předčasně propuštěn kvůli chatrnému zdraví. Zemřel o pět let později.
Utajovaný masakr
Ani teď ale není vše okolo masakru před 60 lety jasné. "Lidé se mě často ptali: 'Co se stalo 17. října? Je to nějaký slavný den?' Ne, lidé v ten den zemřeli. Jiní byli zbiti," popisuje Amranová, která události přežila, zkušenosti s nevědomostí lidí.
Le 17 octobre 1961, à Paris, des centaines d’Algériens sont massacrés par la police française sous les ordres du préfet de police Maurice Papon, lors d'une manifestation pacifique pour dénoncer un couvre feu raciste. Une pensée pour nos martyrs qu'ils reposent en Paix. pic.twitter.com/FF94HQRQwN
— Tamurt n leqbayel ⵣ 🇩🇿 (@KABYLIEDZ) October 17, 2019
Policie, politici i média o násilí na demonstraci mnoho let mlčeli. Vládní studie z roku 1998, která vedla k pozdějšímu uznání masakru pařížskou prokuraturou, uvádí, že úřady záměrně skrývaly rozsah zásahu proti demonstrantům.
"Mlčení zabralo. Od roku 1962 francouzská společnost opravdu chtěla zapomenout na hrůzy alžírské války," řekl pro stanici France 24 Fabrice Riceputi, autor knihy Zde jsme utopili Alžířany.
V roce 1962 byla podepsána Évianská dohoda a místo francouzské kolonie se Alžírsko stalo samostatným státem. Už od konce druhé světové války usilovalo stejně jako jiné africké státy o nezávislost. V roce 1954 vyvolali alžírští povstalci první boje, které si během následujících osmi let vyžádaly více než 300 tisíc životů. Ozbrojené křídlo Fronty národního osvobození ke konci začalo útočit i na policisty na francouzské pevnině, několik důstojníků kvůli tomu zemřelo.
Alžírská válka byla i jedním z důvodů pádu čtvrté republiky a dostala do čela státu opět Charlese de Gaulla. Ten v březnu 1962 po zveřejnění důkazů o násilném chování francouzských vojáků v Alžírsku uzavřel s Frontou národního osvobození dohodu o vzniku suverénního státu.
Státní archivy, které uchovávaly záznamy o masakru v Paříži, se ale otevřely pro veřejnost až v roce 1997. Otevřela se tím i otázka role prezidenta v utajování celé události. "De Gaulle nemohl za to, co se stalo. Ale rozhodl se nic neříkat. Potřeboval se vyhnout případné nenávisti lidí, kteří ho dosadili k moci,” vysvětluje historik Claude Manceron roli de Gaulla, na kterého bylo během jeho života spácháno 30 atentátů.
Přiznání trvalo půl století
Až v roce 2012, 51 let po události, tehdejší prezident Francois Hollande uznal, že Alžířané byli během demonstrací v Paříži zavražděni. Historici nyní volají po uznání odpovědnosti Francie. Téměř 50 měst po celé zemi má dnes pamětní desky připomínající tuto událost.
Stejně tak přeživší, svědci nebo příbuzní obětí žádají významnější a oficiální prohlášení od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. "Očekávám, že Francie oficiálně uzná, že může za smrt Alžířanů ze 17. října. Ve Francii i jinde ve světě bychom o tom měli mluvit ve školách, protože to bohužel není známá událost," říká Amranová. Macron už v roce 2018 na svém twitterovém účtu uvedl, že se jednalo o "násilné potlačení".
