Jel jsem rychle pro benzin a peníze. Dorazín vzpomíná na první den invaze v Mariupolu

Martin Novák Martin Novák
24. 2. 2023 6:33
Válečný reportér, zpravodaj z Ruska, Ukrajiny, Polska či Balkánu a čerstvý držitel prestižního novinářského ocenění, Ceny Ferdinanda Peroutky. Martin Dorazín tráví na Ukrajině od začátku invaze nejvíce času ze všech českých novinářů a stal se tu i stálým zpravodajem Českého rozhlasu. V rozhovoru pro Aktuálně.cz hovoří o odhodlání Ukrajinců vzdorovat nepříteli i proměně ruskojazyčného obyvatelstva.
Martin Dorazín při přebírání ceny Karla Havlíčka Borovského.
Martin Dorazín při přebírání ceny Karla Havlíčka Borovského. | Foto: ČTK

Martine, jsme bývalí kolegové a známe se dlouho, tak zůstaňme i během rozhovoru u tykání. Žiješ a pracuješ v Dnipru, odtud vyjíždíš za reportážemi na různá místa na Ukrajině. Mluvíme spolu v den, kdy po dlouhé době v tomto městě znovu funguje osvětlení a bez odstávek i elektřina. Co to pro lidi v Dnipru znamená?

Je to návrat k normálnímu životu, i když ne úplně. Letecké poplachy jsou pořád vyhlašované a kdykoliv může přiletět raketa. Ostatně nedávno tady jedna zničila celý panelák a zemřelo čtyřicet lidí. Vzdušnou čarou od mého bytu jsou to asi dva kilometry.

Po setmění to bylo bez osvětlení docela děsivé. Mnozí lidé si nasadili čelovky nebo drželi baterky, ale někdo neměl nic, takže se po ulicích pohybovaly takové divné stíny. Pro všechny to bylo nepříjemné. Špatné osvětlení způsobilo mnoho dopravních nehod, které by se jinak nestaly.

Teď si všichni oddechli, že snad je to už minulost. A samozřejmě je i psychologicky lepší pocit, když není úplně zhasnuto a tma.

Je tedy pravdivá informace, že Ukrajinci uvedli do provozu dva staré, dříve vyřazené jaderné reaktory?

Opravili a zprovoznili reaktor na jedné ze tří elektráren, které jsou pod ukrajinskou kontrolou. To jsou Jihoukrajinská jaderná elektrárna blízko Mykolajivu, pak rivenská na západě a třetí je ve městě Chmelnyckyj. A začali opravovat i další, ale zatím vše funguje a do půlnoci pouliční lampy svítí. Po půlnoci už ne, protože platí zákaz vycházení.

Je to důkaz toho, že energetická situace se zlepšila a Ukrajinci teď uvažují, že některé transformační stanice zakopou pod zem, aby nebyly tak zranitelné při ruských útocích. Protože Rusko v nich bude určitě pokračovat - v náletech na ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Je ale zázrak, jak se s tím Ukrajinci vypořádali. Celá země teď víceméně funguje bez odstávek.

Lidé tedy teď mají teplo, světlo i internet…

Mobilní internet šel pořád. Když odpojili elektřinu, tak se sítě okamžitě přetížily, jak se všichni přepnuli na mobilní internet. Mám SIM karty všech ukrajinských operátorů, což je nutnost. Jeden z nich vždy nějakým způsobem fungoval. Nešlo posílání fotografií nebo stahování filmů, ale daly se otevírat stránky a na základní věci to stačilo.

Benzin a hotovost na úplatky

Vraťme se teď k tomu, co bylo před rokem, na začátku invaze. Zastihla tě v Mariupolu. Jak vlastně tvůj 24. únor 2022 probíhal?

Už jsem se trochu připravoval, že to začne. Bydlel jsem v domě, který byl na kopci a měl výhled přímo na ocelárnu Azovstal. V bytě v šestém patře blízko mariupolského divadla. Byl to krásný, řekl bych muzeální byt. Zůstat v šestém patře ale nebylo bezpečné, spíš trochu sebevražedné.

Přestěhoval jsem se do prvního patra do bytu, který měl okna do dvora a kde se dalo v případě bombardování schovat na schodiště. Převážel jsem věci a komunikoval se dvěma kamarády novináři, kteří pracují pro německy a anglicky psaná média a také byli ve městě. Dohadovali jsme se, co budeme dělat, a tak přijeli ke mně do bytu v prvním patře.

Já jsem jel natankovat benzín, protože jsem tušil, že čerpací stanice brzy přestanou fungovat - nebudou mít benzin nebo budou cílem náletů. Pak jsem šel vybrat peníze z bankomatu, to už se před nimi tvořily fronty. Peníze jsme ale potřebovali. Uvažoval jsem, že nám mohou pomoct utéct, kdyby nějací ruští bandité ovládali třeba silnice. Vím, že tito lidé se někdy nechají uplatit a že peníze mohou zachránit život.

Kdy a jak se ti podařilo z Mariupolu dostat?

Strávili jsme tam tři dny. Pořád ještě byla možnost dostat se z města po silnici, ale známí z ukrajinské armády mi to neradili. Říkali, že kontrolují jen obvod města, a co se děje dál na silnicích, ani oni nevědí. Radili, abychom tam raději nejezdili. A tak jsme čekali, ale situace se zhoršovala a bylo jasné, že město bude obklíčeno. Řekli jsme si, že pojedeme, protože ať je venku cokoliv, tady ve městě to bude horší. Rusové pálili po všem hlava nehlava, takže bylo jasné, že nebude voda, elektřina, internet ani kam se schovat.

V pět hodin ráno 27. února jsme nasedli do auta a vyrazili. Byl to krok do neznáma, protože na posledním ukrajinském kontrolním stanovišti nám řekli, že je to relativně bezpečné, ale cestu už mnohokrát přejela těžká vojenská technika a bylo tam bahno z polí. Nevěděli jsme, jestli tam nejsou miny. Z toho jsem měl strach… že v nějaké hroudě může být mina. Nebo že se dostaneme do křížové palby, protože nalevo byli Ukrajinci a zprava se blížila ruská armáda.

Váhavý východ Ukrajiny

Často jezdíš po východní Ukrajině, několikrát jsi byl na Donbase i s humanitární pomocí. Můžeš potvrdit nebo naopak vyvrátit, že i lidé, kteří na východě Ukrajiny měli k Rusku neutrální nebo pozitivní postoj, teď změnili názor? Že už silně převažuje odpor k Rusku i u místního obyvatelstva, které převážně mluvilo rusky?

Ano, myslím si, že vývoj jde tímto směrem. On ten východ Ukrajiny byl dlouho takový váhavý. Pořad se někteří snažili sedět na dvou židlích. Pokukovali po Rusku, protože tam byly vyšší platy a důchody. Někteří Ukrajinci měli pocit, že by se v Rusku měli čistě ekonomicky lépe. Řada Ukrajinců má také v Rusku příbuzné.

Teď si ale mnozí uvědomují, že to "jejich Rusko" na ně útočí. Že se chová barbarsky. Lidé, kteří mluvili hlavně rusky a ukrajinsky většinou moc neuměli, pocítili, že jejich země je Ukrajina, a ne Rusko. Jsou i proruské výjimky, ale není jich moc.

Martin Dorazín
Autor fotografie: Facebook Martina Dorazína (se souhlasem autora)

Martin Dorazín

  • Narozen v roce 1968 ve Valašském Meziříčí.
  • Působil dříve v České televizi, nyní pracuje v Českém rozhlase.
  • Byl stálým zpravodajem ve Varšavě, v Moskvě a nyní na Ukrajině.
  • V minulosti se zabýval Balkánem, kde natočil mnoho reportáží.
  • Letos obdržel novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky za mimořádnou zpravodajskou práci nejenom v krizových oblastech. 

Kdyby ti před rokem na začátku invaze někdo řekl, že v únoru 2023 Ukrajina bude dál existovat, získá zpět některá okupovaná území a způsobí Rusům velké ztráty, věřil bys mu?

Já jsem se moc nezabýval tím, co bude za rok nebo v nějakém delším časovém horizontu. Ani nemám odhady o tom, co bude, moc rád. Na začátku jsem se obával, že to může být horší, Ukrajina se vzdá, to mohutné silné Rusko ji převálcuje a bude konec. A bude to pro všechny špatné.

Ale Ukrajinci nepodlehli depresi a věřili, že se jim Rusy podaří zastavit a vytlačit. Důležitá byla reakce ukrajinské společnosti. Že se nepoložila, nevzdala. Naplňuje mě to přesvědčením, že to nakonec pro Ukrajinu dobře dopadne.

Slavná Bismarckova věta, že Rusové nikdy nejsou tak silní, jak se tváří, ale nikdy nejsou tak slabí, jak bychom si přáli, je už trochu obehrané klišé, nicméně je asi pravdivá. Nejhorší, co se Ukrajincům mohlo stát, by bylo, kdyby se lekli a takzvaně zemřeli z leknutí. To se nestalo a všechny překvapilo, jak špatně si Rusko vede. Rusové se už trochu poučili a nejsou tak špatní jako na začátku, ale na druhé straně jsou víc předvídatelní.

Video ze začátku války: sestřih vyjádření ukrajinských a ruských představitelů (24. 2. 2022)

Sestřih vyjádření ukrajinských a ruských představitelů k invazi na Ukrajinu | Video: Reuters, Associated Press, Twitter / CSPAN
 

Právě se děje

Další zprávy