I dnes, když je Dugardeinovi 78 let a je dávno v důchodu, musí každý den aspoň na chvíli, jak říká, k vodě. Sedne do auta a zajede do Oostduinkerke, malého pobřežního města na západě Belgie, u kterého bydlí. Stojí tam pak na pláži a pozoruje tu hmotu před sebou. "Mám rád vlny. Jejich rytmus, jejich zvuk. Umím je číst," říká.
Pro suchozemce může takové prohlášení znít nabubřele nebo zavánět ezoterikou. Ošlehaný obličej belgického rybáře při tom ale nehne brvou. Marius Dugardein to myslí zcela vážně. Škola, kam od svých šesti do čtrnácti let chodil, ho přesně tohle učila.
"Matematiku a holandštinu jako jiné děti. Ale kromě toho taky základy oceánografie, astronomii kvůli vlivu Měsíce na příliv a odliv, učili jsme se souřadnice, morseovku, už v první třídě jsme uměli opravovat rybářské sítě a později lodní motory. Všechno," vyjmenovává a usměje se. Měl tu školu rád? "Ne! Byla strašně přísná," dodá a ještě teď po šedesáti letech se otřese.
Mariusovu matku nemoc upoutala na lůžko, otec-rybář byl dlouhé měsíce pryč, a tak spolu s o rok starším bratrem nastoupil do internátní školy pro děti z chudinských rybářských rodin. Děti spaly ve staré lodi v přístavu v hamakách, vstávaly v šest ráno a vyučování měly až do půl osmé večer s krátkou přestávkou po obědě, který pomáhaly vařit.
"Nejhorší ale byla paradoxně neděle, kdy jsme měli volno," vypráví Marius. "Před ní a poté jsme si totiž vždycky museli vypulírovat boty a vyčistit námořní uniformy. Jinak jsme nesměli ven."
I proto - a kvůli dobrodružstvím, o nichž mu vyprávěl otec a před ním dědeček - se těšil, až ze školy odejde a vydá se na otevřené moře. Na první plavbu v roce 1959 vyjel ještě s tátou, na Island.
"Bylo tam strašně ryb! Za deset dní jsme z moře vytáhli dvě tuny tresek, pěkných, velkých, a cestou zpátky jsme je prodali v Anglii," líčí. "Byla to docela dřina. Ryby jsme tahali na palubu každé tři hodiny ve dne v noci, moc jsme toho nenaspali. Občas, když byly velké vlny, jsme rázem přišli o celý výlov, protože jsme hledali, kde se chytnout, a pustili sítě. No, ale byly za to dobré peníze."
Moře se změnilo
Marius se plavil do Barentsova moře, Biskajského zálivu, byl v Hudsonově zálivu v severní Kanadě, zažil bouře i devět dní plavby, kdy nepotkali jedinou loď a nezahlédli ani náznak pevniny.
Staromilecky dodává, že teď je všechno jiné. "Dnes už nevyplouvají rybáři na lodích, ale lodě s rybáři," odfrkne si v narážce na to, že většinu úkonů zvládají stroje. Belgická rybářská flotila za jeho éry čítala deset lodí s profesionální posádkou - on byl na jedné kapitán. Teď zbývají dvě. Kvůli ochraně druhů a kvótám také Belgičané nesmí lovit v islandských a dalších vodách.
Nad tím vším rybář, jehož obličej s výraznými rysy se stal předlohou pro belgickou známku, mávne rukou. Trápí ho jiná věc - proměna oceánu, jak ji mohl během svého života pozorovat.
"Moře se změnilo, jak se voda otepluje. Jsou tu ryby, které tady před třiceti lety nikdo nikdy neviděl," vysvětluje Marius. "V létě sem připlouvá ostnatec, menší černě zbarvená ryba, která žila vždycky v jižních mořích. Na ploutvích má jedové žlázy a její bodnutí může způsobit až zástavu srdce. Je to momentálně nejjedovatější ryba v Belgii," zmiňuje.
"Břehy v Belgii nebo v Nizozemí jsou písčité, a každý tu proto běhá ve vodě bos. Neměl by. Zvlášť pro malé dítě může být šlápnutí na ostnatce, který si rád hoví v písku, velmi nebezpečné," upozorňuje.
Sám byl jednou nepozorný a píchl se o ostnatce, který mu uvízl v síti. "Naštěstí jen do prstu," ukazuje drobnou jizvu na ukazováčku. "Nařízl jsem si ránu a otrávenou krev vytlačil. To se musí, aby se nedostala výš. Naučil jsem se to v Portugalsku, kde jsem tu rybu viděl poprvé. Nůž nosím od té doby pořád s sebou, když jdu do vody," říká.
Tradiční lov krevet
Marius do vody chodí vlastně pořád. Když se chystal s rybářskou kariérou skoncovat, jeho známý mu navrhl, aby se přidali k paardenvisserům, tradičním lovcům krevet na koních. Kdysi se takhle v Belgii živily tisíce rodin, dnes je z toho rituál pro několik desítek rybářů zapsaný na seznam světového kulturního dědictví.
"Druhý den poté, co to řekl, jsem šel a koupil si koně," říká Marius ve svém domě. Pro důkaz jeho slov není potřeba chodit daleko. Hned z obýváku se vstupuje do maštale, kde podupávají tři brabantští tažní koně, ohromná tunová zvířata s dlouhými chlupy okolo kotníků, aby jim ve studené vodě nebyla zima.
Marius s nimi několikrát do měsíce vyráží do moře a loví do sítě za koněm krevety. V poslední době se ale téměř osmdesátiletý mořský vlk věnuje hlavně výcviku svého "stážisty", jak mu říká, a jeho koně. Fakt, že "umí číst vlny", z něj dělá poptávaného učitele.
"Brabantští koně se nebojí vln ani příboje, jsou silní," zmiňuje Marius Dugardein. "Ale když se lámou vlny a vytvoří pěnu, která pak praská, toho se bojí. Nemají ten zvuk rádi. A já umím poznat vlnu, která začne pěnit," dodává s úsměvem.
