Mičurino - Alexandr, čtrnáctiletý křesťan z jihoruského města Vladikavkaz, zažil letos v létě dvě věci poprvé: viděl poprvé moře a poprvé také navázal přátelství s muslimským chlapcem z Čečenska.
Nevelké vlny Kaspického moře hladí písčité pláže a Alexandr drží svého nového kamaráda Magomeda kolem ramen.
"Když jsem souhlasil, že pojedu na letní tábor, čekal jsem nevraživost. Byl jsem nervózní," řekl Alexander. "Ale seznámil jsem se tu se skvělými kamarády a kromě toho jsme samozřejmě u moře," dodává.
Oba chlapci strávili část léta na táboře, jehož provoz částečně financovala OSN. Setkaly se tu děti z různých koutů neklidného Severního Kavkazu - Severní Osetie, Ingušska, Čečenska a Dagestánu. Snaží se překonat etnické a kulturní dělicí linie v tomto regionu.
Válka skončila, boje ne
Od roku 1994, kdy čečenští separatisté poprvé bojovali s ruskými vojáky ve válce za nezávislost, poznamenávají život na Severním Kavkaze války, únosy a zabíjení.
Zatímco válka oficiálně skončila, menší boje pokračují dál. V posledních měsících se ohnisko konfliktu přesunulo z Čečenska do sousedního Ingušska.
Problémy regionu jsou však složitější a nelze je zužovat jen na přímou konfrontaci mezi místními lidmi a ruskými vojáky.
Severní Kavkaz je přepestrou směsicí různých náboženství a etnických skupin, které rozděluje vzájemné soupeření a podezíravost.
Předsudky
Jelena Charitonovová, komunikační pracovnice Dětského fondu OSN (UNICEF), uvádí, že boje trvající posledních 15 let zhoršily vztahy mezi jednotlivými etniky.
"Stereotypy, předsudky a nedůvěra se prohlubují, protože se omezila komunikace mezi jednotlivými skupinami." Někdy to nejvíce odnesou právě děti.
V roce 2004 obsadili ozbrojení únosci spojovaní s čečenskými povstalci školu v Beslanu, městě ležícím v převážně křesťanské Severní Osetii. Při obléhání a následném zásahu zahynulo více než 330 lidí, z toho polovina dětí.
Tento masakr prohloubil nedůvěru mezi zdejšími křesťany a jejich muslimskými sousedy, ale i mezi Severní Osetií a Ingušskem, které spolu v 90. letech svedly krátkou válku o spornou hranici.
Naposledy se násilí rozhořelo letos v létě v Ingušsku, kde byla zavražděna učitelka ruského původu, dvě její děti a také manžel další ruské učitelky se dvěma syny. Moskva z těchto vražd obvinila islámské ozbrojené radikály.
Tábor pro pionýry
Alexander a Magomed byli zařazeni do skupiny 150 dětí ve věku 11 až 16 let, která strávila týden na letním táboře na břehu Kaspického moře v Dagestánu.
Tábor se v Dagestánu koná třetí rok a letos v létě byly podobné akce zorganizovány rovněž v Severní Osetii, Ingušsku a pod čečenským vedením také v Kabardino-Balkarské republice.
Tábor v Dagestánu nacházející se asi 150 km od hlavního města regionu Machačkaly byl původně postaven pro sovětské pionýry.
"Zpočátku jsou děti stydlivé, nechtějí komunikovat a drží se v národních skupinách," uvedla Charitonovová. "Nakonec však vidí, že jejich jídlo, písně i národní kroje jsou si podobné, a stanou se z nich kamarádi."
"Musíme si pomáhat"
Dopolední program se zaměřuje na bourání předsudků a odpolední program na hry. Večery jsou pak vyhrazeny zpěvu, tanci a prezentacím zástupců jednotlivých národností.
Mezi betonovými panely na podlaze prorůstá plevel, ze šedé budovy oprýskává nátěr a pláž je poseta lahvemi a igelitovými taškami, vzduchem se ale i tak nese zvuk dětského smíchu.
V přízemní učebně ozdobené kreslenými obrázky Severního Kavkazu se dvanáct dětí hemží u jedenácti židlí. Děti na židlích se v této hře musejí neustále posouvat a společnými silami bránit dítěti uprostřed kruhu ve snaze najít si volné místečko a posadit se.
Malá dívka z Ingušska se usilovně pokouší nezůstat uprostřed. Nakonec se ještě menší dívka z Dagestánu záměrně nepřesune dost rychle a umožní kamarádce, aby se posadila.
"Musíme si pomáhat," vysvětluje jedenáctiletá Dana z Dagestánu stydlivým šeptem. "Učíme se to tady."
