Praha - Hrál Adolfu Hitlerovi i americkým prezidentům a svým charismatem a energií okouzlil tři generace posluchačů. Herbert von Karajan, podle mnohých vůbec největší dirigent 20. století, by se dnes dožil sta let.
Málokterý umělec ale dokáže i bezmála dvacet let po své smrti polarizovat tak, jako právě Karajan. Pro některé je to poslední vrchol klasické hudby a muž, jehož podání Beethovenových symfonií nebo Mozarta již nikdo nepřekoná.
Pro jiné zase egoman, kariérista, který se neštítil v roce 1933 vstoupit do NSDAP a hudebník, kterému víc než na zkoušení nového repertoáru záleželo na sterilním provedení publikem milovaných skladeb.
34 let s filharmoniky
Rodilý Salcburčan začal svou kariéru v hitlerovském Berlíně, kde se stal šéfdirigentem pruského státního orchestru (Staatskapelle), a vytvářel tak jakýsi protipól Goebbelsovu protežé Wilhelmu Furtwänglerovi a jeho Berlínským filharmonikům.
Právě filharmoniky pak Karajan vedl dlouhých 34 let, od roku 1955 až do své smrti.
A byl to právě on, kdo založil pověstnou tradici orchestru, v němž je slyšet přesný tón každého nástroje a jenž je spolehlivý jako dobře seřízené švýcarské hodinky. Přispěla k tomu mimo jiné i akusticky skvělá nová budova filharmonie od architekta Hanse Scharouna.
Maniak nahrávání
Karajanova posedlost zvukem měla ale své limity. "Jeho velký košatý Bach je dnes úplně staromódní. Dnes se klade důraz na komorní provedení barokní hudby," napsal o Karajanovi americký hudební kritik James Oestreich.
Karajanův perfekcionalismus se nejzřetelněji odrazil v nahrávkách. Zanechal jich po sobě více než 900, Beethovenovy symfonie nahrál přitom celkem třikrát. A založil si dokonce vlastní produkční firmu Telemondial, který spravovala videonahrávky jeho představení.
Byl také jedním z prvních dirigentů, kteří nahrávali digitálně a objevili možnosti stříbrného disku.
A v neposlední řadě i multimilionářem: když maestro v roce 1989 zemřel, zanechal svým dědicům na tehdejší dobu závratnou částku půl miliardy marek.
