Lékař z Haiti: Na amputace jsem si půjčil švýcarák

Roman Gazdík
7. 2. 2010 15:35
Rozhovor s českým chirurgem, který se vrátil z Haiti
Foto: Julie Remy

Praha - Obvykle zastihnete v pracovních dnech Jana Trachtu na klinice dětské chirurgie v Motole. I své dovolené však tento dvaatřicetiletý blonďák v posledních dvou letech tráví v lékařském prostředí.

Od roku 2008 totiž spolupracuje s mezinárodní organizací Lékaři bez hranic (MSF) provozující kliniky ve více než 60 zemích světa, kde je přístup ke kvalitní zdravotní péči luxusem.

Protože se s Janem Trachtou shodou okolností znám i z běžného života, viděl jsem ho těsně předtím, než odjížděl na svou první misi do válkou dlouhodobě zmítaného východního Konga. Měl tehdy jen mlhavou představu, jakým problémům bude čelit.

Stejné to bylo i v případě jeho dvoutýdenní mise na Haiti, ze které se tento týden vrátil. Během služby v motolské nemocnici a narychlo zorganizované cesty letadlem vás mediální masáž mine. Věděl jen jediné: Na Haiti bylo zemětřesení a můžu čekat desítky tisíc mrtvých.

Toto je druhá část rozhovoru, první část si přečtěte Zde.

Prsty jsem amputoval švýcarákem

Aktuálně.cz: Dělal jsi ve dvou nemocnicích na dvou různých místech. Nejdřív na okraji metropole, pak přímo v epicentru zemětřesení v Léogâne, kam se pomoc dostávala jen pomalu. Jak se tvoje práce na těchto dvou místech lišila?

Foto: Reuters

Trachta: První tři dny a čtyři noci jsem dělal v nemocnici v Carrefouru (chudé satelitní město na okraji Port-au-Prince - pozn. red.). Tam to bylo zcela chaotické a pracoval jsem nejdřív 36 hodin v kuse. Neměli jsme potřebný materiál na to, abychom začali pracovat podle našich běžných standardů.

Pořád to bylo v letadlech, respektive to jelo v náklaďácích k nám (letiště fungovalo jen částečně, některá letadla MSF byla odkloněna do Dominikánské republiky - pozn. red.). Nebyly amputační sety, nebyly sterilní roušky, sterilní pláště. Po týdnu došla v celém Port-au-Prince sádra, neměla ji ani OSN ani WHO, neměl ji Červený kříž. Přitom fixace zlomenin je to, co děláte po zemětřesení nejčastěji. Letadla se sádrou přiletěla až za 3 dny.

Četl jsem výrok vašeho chirurga, že si musel jít koupit na trh pilu, aby měl čím amputovat...

Měli jsme na amputace takové dráty, problém je, že se trhají, ale hlavně jsme jich neměli dost. Amputoval jsem třeba dětské prsty švýcarským nožem, který jsem si půjčil od logistika.

Za ten chaos v Carrefouru mohla i situace na místě, kdy před nemocnicí čekalo 300 pacientů. Byl to zmatek a nikdo nevěděl pořádně, co má dělat, jestli má chirurg koordinovat, nebo jestli má operovat.

Jan Trachta:
Autor fotografie: Jan Trachta, MSF

Jan Trachta:

  • Na Haiti operoval 80 až 90 pacientů
  • Dalších přibližně 80 bylo pod jeho vedením ošetřeno
  • Předchozí mise s MSF: Východní Kongo (2008 a 2009)
  • Chirurg Kliniky dětské chirurgie v nemocnici v Motole
  • Zasedá v správní a dozorčí radě rakouské, resp. české pobočky MSF
  • Je mu 32 let, je svobodný a bezdětný
  • MSF měli k 2.2. na Haiti 357 zahraničních a 1317 místních pracovníků. Ošetřili 1125 lidí.

Rodiny pacientů se pokoušely dovnitř do nemocnice dostat často i násilím. Každý den však přesto každý z těch tří chirurgů zvládl udělat minimálně deset náročnějších operací, převážně amputace končetin u infikovaných poranění.

Pod širým nebem

Jak to vypadalo v Léogâne, kam jste přijeli týden po zemětřesení?

Dorazili jsme tam myslím jako druzí, před námi tam byli už Kubánci. Léogâne bylo ještě postiženější než Carrefour, ale už se tam najelo na určitý rytmus. Nejdřív jsme operovali ve střední zdravotnické škole, po dvou dnech se našim logistikům podařilo otevřít funkční nemocnici, kde bylo instalováno šest stanů, každý měl kapacitu 12 postelí. Tam už se pacientům dostalo standardní péče, kterou by měli v jakékoliv dobře vybavené nemocnici v rozvojovém světě.

Stále se však operovalo venku, pacienti i my jsme se báli vstoupit do budov, protože se občas opět třásla země. Běhali nám pod nohama slepice a psi, ale z hlediska infekce to problematické nebylo.

Zřídily tam pak nemocnice také jiné organizace a pacientů už nebylo tolik, takže jsme tam měli lehčí případy, například amputace. Už tam nebylo tolik těch akutních případů jako v Carrefouru, břich k otevření a tak.

Také jsme už mohli plánovat. Každý večer přijížděl autobus s pacienty z jiných měst a věděli jsme, že jich třeba máme 25 očekávat, protože nám to řekli z vedlejšího města vysílačkou. Prvních sedm dní jsme vysílačky neměli.

Měli už v Léogâne pacienti postoperační péči?

Ano, mohli zůstat tak dlouho, jak bylo třeba (v Carrefouru museli po operaci zpět na ulici - pozn. red.).

Když si odjížděl z Carrefouru, fungovalo to tam už lip?

Ano. Výrazně, už se tam rozjel nějaký rytmus, došel nám základní materiál a rozjelo se to naplno.

V adrenalinovém rytmu

Kolik hodin denně spíš na takové misi?

Když jsem tam přijel, tak jsem první noc spal, pak jsem 36 hodin dělal, pak jsem spal 5 hodin a 24 hodin dělal. Pak už jsem spal každou noc 5 nebo 6 hodin, převážně protože jsem - jako i ostatní - měl problémy se spánkem a že jsme vstávali třeba už v šest a chtěli jít pracovat. Všichni tam totiž žijou v takovém zvláštním adrenalinovém stresu. Organismus tě sám probouzí a chceš pokračovat.

Před nemocnicí v Carrefouru
Před nemocnicí v Carrefouru | Foto: Jan Trachta, MSF

Takže pět hodin spánku ti v takovémhle režimu stačí?

Stačilo mi to s tím, že jsem byl po těch dvou týdnech hrozně unavený, psychicky i fyzicky. Ty poslední dva dny jsem nezvládal, začal jsem být nedůtklivý. Ráno mě třeba spadla ve sprše taška s kartáčkem dolů do louže a úplně mě to rozhodilo. Bylo už třeba zmizet. Věděl jsem, kdy odjedu a na to jsem se soustředil.

Jaký byl rozdíl oproti operacím, které děláš v Česku. Bylo to rychlejší?

Bylo. Není možná řada předoperačních vyšetření, příprava pacienta je také rychlá, umyje se před operací a anesteziolog ho zavodní infuzí - pacienti, kteří strávili řadu dní v troskách nebo na ulici, přijdou dehydratovaný a takový pacient je náchylnější zemřít při operaci nebo mít infekční komplikace. Tady si taky během operace s tkáněma hraješ, aby to vypadalo co nejlíp, tam na to nemáš čas.

Jak dlouho trvá taková amputace?

Je to čím dál rychlejší, jak získáváš praxi. Na začátku to byla hodina, na konci 30 minut.

Viděl jsi na Haiti něco, cos ještě nikdy neviděl?

Když jsem odjížděl, tak i 14 po zemětřesení tam byly pravděpodobně desítky tisíc pacientů, kteří ještě neviděli doktora. Žijou na ulici a nemají v dosahu nemocnici, kam by se dobelhali nebo by je někdo odnesl. Z Léogâne jsme posílali autobusy, aby je hledali a sváželi.

Haiti na fotografiích Jana Trachty:

Jak dlouho mohli nejdéle čekat pacienti před vaší nemocnicí?

Ty lehčí případy i dva tři dny.

Karikatura doktora

Co přinese chirurgovi práce v takových podmínkách?

Lidsky to pořád ještě zpracovávám. Kromě toho obrovskýho zla to mělo i obrovský pozitivní náboj v té spolupráci týmu, solidaritě, ochotě udělat maximum. Přátelství: zamiloval jsem se do pětašedesátiletých chlapů a dvaašedesátiletých sester, protože jsem obdivoval nasazení, s jakým pracujou.

A profesionálně?

Naučíš se nebát se udělat vlastní rozhodnutí. V Motole nebo v jiných pražských nemocnicích je řada doktorů, kteří jsou úzce specializovaný a neporadí si se zcela základní věcí. Bojí se rozhodnout - že by je stíhali právníci, že by si pacient stěžoval...

Tak to radši pošlou pacienta ke třem dalším kolegům, jestli by se na něj nepodívali, ale hlavně, aby to napsali na kus papíru a podepsali se pod to, že toho pacienta viděli, abys byl z obliga. Potom, co jsem si zažil, je pro mě takovýhle pokrytecký způsob léčení a neschopnosti přijmout odpovědnost a učinit vlastní rozhodnutí nepřijatelný.

Myslím, že mě ty mise naučily, kdy si můžu dovolit pacienta poslat domů s tím, že když pocítí problémy, ať si zavolá záchranku, místo toho, abych ho posílal ke třem dalším doktorům. Když se bojíš léčit, stává se z tebe karikatura doktora. A takových hrozících karikatur je v dnešním zdravotnictví docela hodně.

Také jsem se zdokonalil v amputacích a vyvineš si medicínskou intuici, protože nemáš rentgen, ultrazvuk, laboratoř.

Nejen ranění, i nemocní

Několikrát jsem tě slyšel použít výraz humanitární cirkus, čeho je se třeba v takových případech vyvarovat?

Po přírodních katastrofách se všichni domnívají, že budou ošetřovat raněné, ale zapomínají, že se rozpadl celý zdravotnický systém a že v Port-au-Prince není jediná funkční nemocnice. Jsou tu také běžně nemocní, kteří potřebují operace, ženy běžně rodí, mají komplikace a potřebují císařské řezy. Pak dochází k emociálním zkratům, kterým propadají koordinátoři, když posílají lékařské týmy. Vybaví je třeba jen nástroji na ortopedické operace, nezabalí jím gynekologický set, nebo nepošlou gynekologa.

Zřícená katedrála v Port-au-Prince
Zřícená katedrála v Port-au-Prince | Foto: Reuters

U MSF je to myslím požadavek chirurgického profilu, člověk se to musí naučit ve volném čase, než jede na misi. A tak se třeba císařské řezy v Port-au-Prince stahovaly k nám. 

Tristní je vysílat velké odborníky, specialisty, kteří si pak nedokážou poradit se základními věcmi. Byl jsem například zavolán do jedné vojenské nemocnice, kde jedna žena po porodu ztratila litr a půl krve kvůli natrženému děložnímu hrdlu, což není vůbec obtížný výkon, ale oni si s tím nedokázali poradit.

Také jsem viděl nemocnici se špičkovým vybavením, která přijela jen s lokální anestezií. S tím toho moc po zemětřesení neuděláš.

Zajistit potřeby týmu je základ

Jak vypadal na Haiti konkrétně tvůj běžný den?

Popíšu dobu v Léogâne, protože v Carrefouru nebylo standardního nic. Vstávali jsme zhruba v půl sedmé, pak jsme se umyli v „improvizovaných sprchách", tedy polili kýblama, a v půl osmé bylo setkání v operačním sále: 2 chirurgové, 3 anesteziologové, 3 sálové sestry. Prošli jsme si seznam pacientů z předchozího večera, koho budeme operovat. A pak jsme je začali nosit na stůl. Mezi jednou a půl druhou byl oběd a pak zpátky na sál a operovali jsme do osmi.

Pak jsme měli půl hodinu na večeři a v půl deváté jsme šli na večerní vizitu: zkontrolovat, jak se daří všem pacientům, které jsme odoperovali, a podívat se na pacienty na zítřek. Taky zkontrolovat, jestli jsme na někoho nezapomněli, protože se nám stávalo, že u těch méně akutních případů jsme na někoho zapomněli, tak jsme ho přiřadili na další den. Skončili jsme kolem desáté, půl jedenácté, dali si pivo a klábosili a pak šli spát.

Co takový tým jí, když ekonomika zkolabovala?

První týden v Carrefouru jsme jedli sušenky a kafe nebo nám logistici přivezli nějaké namazané housky. Často jsme se ale k jídlu nedostali, protože to nikdo nezkoordinoval. Jedlo se, kdy to šlo. Na základně jsem jedl dvakrát teplé jídlo.

Jan Trachta na Haiti
Jan Trachta na Haiti | Foto: Jan Trachta, MSF

Trh s jídlem tam tedy fungoval?

To vozili naši logistici z Dominikánské republiky. Jednou z hlavních zásad takové operace je zajistit základní potřeby týmu: jídlo, pití, postavit latríny, sprchy a zajistit kde spát. Kontejner jídla a pití už se nakoupil na naší cestě do Port-au-Prince v Dominikánské republice. Z toho jsme žili první dny. Nejdřív jsme pili balenou vodu, pak logistici filtrovali vodu ve velkých barelech. V Carrefouru jsme chodili na záchod do nemocnice, v Léogâne najali místní lidi a vykopali latríny. Spali jsme tam ve stanech.

Zmínil jsi, že polovina týmu nebyli lékaři, ale logistici. Když se řekne Lékaři bez hranic, spousta lidí si představí jen doktory...

Logistici se ale starají o všechno, proto je jich polovina týmu. Jsou strašně dobrý. Jeden den namontují dvě žárovky a jeden generátor, druhý den už jsou tam čtyři a světla svítí všude.

Peklo, ale jejich

Někteří lidé, co se vrátí z práce v oblastech bojů či katastrof říkají, že o tom doma raději nemluví, protože nikdo jejich zkušenost stejně nemá šanci pochopit. Co si o tom myslíš?

Záleží na člověku. Je snadné sklouznout do toho, že se stylizuješ do hrdiny. Taky jsem na Haiti takové potkal. Když říkáš „víte, já jsem byl na Haiti v Port-au-Prince a zažil jsem tam peklo", tak to si zasloužíš nafackovat, aby ses probral. Jak si můžeme my Evropani dovolit říct, že jsme zažili peklo, když tam jsou lidi, kterým to zasypalo půlku rodiny, jsou na ulici a nemají šanci, že rok a půl seženou nějakou práci, a budou se pořád bát, jestli budou mít dost jídla?

Lékaři bez hranic zasahují na Haiti:

Třetí nebo čtvrtý den po zemětřesení zaklepala na bránu nemocnice Haiťanka a řekla, že tam předtím pracovala jako anestezioložka a že by nám chtěla pomáhat. Viděli jsme, že to umí, tak jsme ji zaměstnali. Viděli jsme ale, že je trochu hádavá a ta spolupráce s ní není úplně hladká. Ptal jsem se jí na to, co její rodina, a ona řekla, že v pořádku.

Ráno jsem ale udělal drobnou chybu a ona se na mě nepatřičně utrhla. Zjistili jsme pak, že její rodina není vůbec v pořádku a že přišla o dům a všech osm nejbližších členů rodiny. Po třech dnech života na ulici se rozhodla jít do nemocnice a pomáhat.

Ta nesdělitelná zkušenost z Haiti je velice vnitřní a hluboká, ale to je stejně také zkušenost tvého života. Střízlivý člověk, který si uvědomuje, kdo tu trpí - co prožívají oni, ne my - je to schopen tomu druhému podat tak, aby to ten druhý dokázal pochopit.

Pracovala s vámi pak ta anestezioložka dál?

Po 24 hodinách se odešla vyspat někam na ulici a pak se zase vrátila.

Život, který nestojí za to

Když se tam emociálně vrátíš na to Haiti, cos tam zažil?

Zažil jsem tam - bez nějakého přehnaně emociálního významu těch slov - lidskou tragédii, hrůzu a bolest a utrpení. Poprvé jsem si takovou věc uvědomil na své druhé misi v Kongu uprostřed bojů, když jsem dostal email od profesora z kliniky, kde mi psal, že se na tu válku - znásilňované ženy s rány od bajonetů, děti dobíjené pistolemi - nemůžu dívat jen z pozice chirurga, ale i z pozice člověka.

A mě tehdy poprvé došlo, co to znamená lidské utrpení. Zoufalství, že ti nikdo nepomůže, že pro tebe není naděje, nebo je velmi daleko. Že žiješ život, který není žitelný, na hranici svých bazálních potřeb, kdy tě může kdykoli někdo zabít. Tahle životní nejistota vytváří pocit, že život nestojí za to.

Občanská válka v Kongu je považována za tu nejkrvavější od druhé světové války
Občanská válka v Kongu je považována za tu nejkrvavější od druhé světové války | Foto: Reuters

V Kongu je deset let válka a někdo je pořád střílí, znásilňuje a bere jim jídlo. Na Haiti víš, že ten stát nebude fungovat, školy nebudou stát. Zahraniční organizace tam pomáhají, ale už jim nikdo nevrátí rodinu, nohu nebo ruku, nebo jejich obličej, kde mají navždy obrovskou ránu.

V Kongu mi to poprvé docvaklo - že je to hrozné, když se lidi chtějí zabít. A já jsem brečel. Tenkrát mi to hrozně pomohlo, že se ty nakumulované emoce dostaly ven. Na Haiti se mi to nestalo, ale možná se z toho ještě složím.

Dají se tyhle dvě zla, Kongo a Haiti, porovnat?

Podle mě ja Haiti koncentrace ještě většího zla než válka. Dvě stě tisíc mrtvých. Dvě stě až tři sta tisíc zraněných, všichni během 45 minut a čekají dny a týdny na ošetření s infikovanými ranami, tak to je koncentrace utrpení, která nemá obdoby.

Co dál?

Hodně se mluvilo o tom, že celková koordinace humanitární pomoci na Haiti příliš nefunguje. Co si o tom myslíš?

Otázkou je, co mohou při jedné z největších katastrof posledních několika desítek let udělat nadnárodní síly ve státě, který už předtím nefungoval. Pak přišlo zemětřesení, vláda zasedala na policejní stanici, věž na letišti nefungovala a Haiti nemá armádu.

Vláda tak neměla nástroje, jak to zvládat, tak to předala OSN a Američanům a dalším nevládkám a ty se to snaží zkoordinovat. Není tu ale jednoznačný autoritativní hlas jako čínská vláda při čínském zemětřesení nebo pákistánská při pákistánském.

Foto: Julie Remy

V takové situaci nemohou tyto nadnárodní síly svrchu koordinovat nejmenší detaily, jako kdo ošetří které pacienty. Koordinace tak v tomto případě probíhá zespoda, kdy jednotlivé organizace dělají vlastní průzkumné mise, vytvářejí vlastní pomocná centra a zabírají různé oblasti, organizace se různě kříží, spolupracují, nespolupracují apod. Samozřejmě to nejde tak rychle, jako když se rozdají úkoly seshora.

Osobně si myslím, že kdyby Američani nepřevzali letiště, že by to byl ještě větší chaos.

Co potřebuje Haiti teď?

Přestože pozornost médií opadá, tak potřeba dalších operací, například ortopedických, neklesá. Viděl jsem operace jiných organizací, které byly udělány neprofesionálně a ty lidi budou potřebovat další amputace. Taky tisíce protéz a fyzioterapeuty, kteří budou s lidmi bez končetin pracovat.

Je také třeba, aby přijeli plastičtí chirurgové a udělali něco s těmi všemi ranami v obličeji. Lidé leželi dny pod troskami, viděl jsem proleženinu celého obličeje až na lebku, vyndával jsem oko. Jak bude taková žena žít? Nemůže ani na ulici.

 

Právě se děje

Další zprávy