Voda se valila na německý Hamburk, který má o půl milionu obyvatel víc než Praha. Hanzovní město na Labi ale bylo v klidu. Už minulý pátek na webu mírnilo obavy před - jinde zkázonosnou - povodní.

"Jen v přístavu čekáme mírné zvýšení hladiny," prorokovalo hamburské ministerstvo životního prostředí. "Žádné nebezpečí nehrozí."

Propočty Hamburčanů se beze zbytku potvrdily.

Město radí: Nekoupejte se

Labe v Hamburku právě kulminuje, v přístavní čtvrti se ale hladina zvedla jen o necelý půlmetr. Jediné omezení tak pocítili lidé, kteří jsou zvyklí pravidelně cestovat trajekty (jsou mimo provoz).

Povodeň na Labi, která přichází z Česka, ale může Hamburk zaskočit jen stěží. Říční koryto tu je mnohem hlubší a širší než níž proti proudu. Hladina řeky zde navíc kolísá běžně. Město leží jen 120 kilometrů od moře, s nímž ho spojuje právě Labe. A to vede k tomu, že se tu pravidelně - a velmi výrazně - projevuje příliv a odliv.

Zbytečné zábrany?

Přesto město kolem řeky soustavně buduje vysoké protipovodňové stěny. V minulých letech do nich investovalo 31 milionů eur ročně. Jsou vysoké od 7,5 do 9,25 metru (normálně tu hladina dosahuje zhruba ke značce 2,7 metru).

Kdo by snad namítl, že jde o investici zbytečnou, když město neohrozí ani současná stoletá voda, dostane v Hamburku jednoduchou odpověď: Nejde. Hamburčané se totiž chystají na úplně jinou povodeň, než jaká v minulých dnech sužovala celou střední Evropu. Na povodeň, která přijde z druhé strany - od Severního moře.

Před padesáti lety je totiž jedna taková dokonale zaskočila.

V roce 1962 tu zabila přes tři stovky lidí, desetitisíce dalších přišly o střechu nad hlavou. Severní moře tehdy vrhlo masu vody do estuáru Labe, tedy 100 kilometrů dlouhého nálevkovitého ústí.

Co se v Hamburku dělo pak, si ve městě pamatují dodnes. "Totálně to tu zničilo celou jednu čtvrť," vzpomíná sedmdesátiletý Rolf Kirchfeld, který ve městě prožil celý život.

Stopy na každém hřbitově

Už krátce po válce, v roce 1953, město paralyzovala povodeň, která později dostala přízvisko "holandská". Již tehdy se začalo mluvit o protipovodňových opatřeních.

Za necelých deset let je ale Němci nestihli zrealizovat. Když přišla velká voda v roce 1962, přes hráze se bez problémů převalila. Většina z 315 hamburských obětí zemřela ve zcela nechráněné, nízko položené čtvrti Wilhelmsburg.

Na každém větším hamburském hřbitově dnes najdete pomník těm, co nepřežili.

"V roce 1976 jsme tu pak měli další povodeň, která byla mnohem větší než ta v šedesátých letech," říká Rolf Kirchfeld. "To už tu ale nebyla jediná oběť."

Strach ze severozápadních větrů

Po katastrofě v roce 1962 se totiž v Hamburku začaly překotně stavět protipovodňové stěny a realizovat další protipovodňová opatření. Dnes se město může pochlubit 103 kilometry efektivních zábran.

Bezmála 50 procent plochy města je proti vodě dokonale chráněno.

"Když se blíží velká voda, díváme se tu vždycky hlavně na předpověď počasí. Především jestli nehlásí silný vítr ze severozápadu," vysvětluje rodilý Hamburčan.

Právě takový - orkán Vincinette - tehdy totiž nejhorší povodeň v novodobé historii města způsobil.