Kuba je pořád opožděná. Mladí teď vzhlížejí ke kapitalismu, ne revoluci, říká filmař

Simona Fendrychová Simona Fendrychová
8. 3. 2020 11:25
Že se na Kubě zastavil čas, se nezdá jen turistům, kteří na ostrov přijíždějí obdivovat stará auta. Stejný pocit mají i Kubánci. "Už více než dvacet let usilujeme o změnu. Proto lidem připadá, že se nic nehýbe," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz kubánský režisér Haliam Pérez. Prahu navštívil se svým dokumentem Marina, který pojednává o kubánské revoluci a zklamání z ní.
Lidé v Havaně - ilustrační foto.
Lidé v Havaně - ilustrační foto. | Foto: Reuters

Narodil jste se v Havaně na Kubě a teď žijete na Kanárských ostrovech. Kdy jste s rodinou emigroval a proč vlastně?

Emigroval jsem v roce 1997. S matkou jsme odjeli na Kanárské ostrovy, konkrétně na Gran Canaria, protože už tam byl můj tatínek. V 90. letech Kuba zažívala obrovskou krizi způsobenou rozpadem Sovětského svazu. Spousta Kubánců se snažila přes své příbuzné, které měli v zahraničí, najít azyl.

Hodně Kubánců emigrovalo do Spojených států. Proč se vaše rodina rozhodla odjet do Španělska?

To je pravda, většina Kubánců směřovala do Miami, ale ve Španělsku je obrovská kubánská komunita. Mnoho Kubánců je se Španělskem spojeno díky svým předkům. To je i můj případ. Moji praprarodiče jsou vlastně Španělé, pocházejí z Kanárských ostrovů a Galície. Byli součástí vlny přistěhovalců v 19. století. Takže jsme přijeli za nimi.

Jak si krizová 90. léta na Kubě vybavujete?

Bylo mi 15 let, když jsme emigrovali. Mojí rodině se nedařilo špatně, patřili jsme ke střední třídě. Byli jsme poměrně dobře zabezpečení, oba rodiče pracovali. Žilo se nám dobře - až do krize. Tehdy se celý systém proměnil, změnily se i hodnoty. Najednou byli důležitější lidé, kteří obchodovali se vším možným, legálně i nelegálně.

Haliam Pérez

Haliam Pérez, kubánský režisér

Kubánský režisér Haliam Pérez se narodil v Havaně. Ke konci 90. let, tedy v době, kdy Kuba procházela jednou z největších krizí způsobenou pádem sovětského bloku, jeho rodina emigrovala do Španělska na Kanárské ostrovy.

Do Prahy přijel představit na festivalu španělských filmů La Película dokument Marina, který natočil na Kubě. Pojednává o osudu jeho babičky Mariny a jejích dětí, jejichž životy ovlivnila víra v kubánskou revoluci, následné zklamání z jejího výsledku a emigrace.

Rozhovor vznikl za pomoci španělského Institutu Cervantes v Praze.

Na Kubu jste se pak vrátil po 13 letech, abyste natočil dokument o své rodině. Jak se Kuba od těch 90. let změnila?

To období krize bylo jedno z nejtěžších období na Kubě za posledních 30 let. Největší problém Kuby obecně je, že je opožděná. Stále pokulhává za zbytkem světa. To nejhorší, co se po krizi stalo, bylo, že se projevil úpadek hodnot. Upozadila se kultura, vzdělávání, zdravotnictví - všechno přestalo fungovat.

Kuba se vždycky stavěla proti kapitalismu, a tím pádem se stavěla proti většině světa. Za posledních 20 let to nepřineslo žádný vývoj.

Přesto se ale v posledních letech mluví o otevírání režimu po konci éry Castrů a nástupu nového prezidenta. To podle vás nepřineslo žádnou změnu?

To je pravda, něco se trochu změnilo. Poprvé máme prezidenta, který nemá vojenskou minulost, což je velmi důležitá změna. Myslím, že Kuba je na cestě k zlepšení, ale jsou to drobné krůčky. Je to takové nastartování před cestou k demokracii. Ale rozhodně to není dostačující.

Kuba je velmi složitá země. Vždycky udělá nějaký krok dopředu, ale pak se zase vrátí zpátky, jako kdyby k žádné změně nedošlo. 

Mladé lidi socialismus nezajímá

Změnili se alespoň Kubánci? Nebo mezi nimi pořád převládá nostalgie po revoluci?

Kubánci se změnili hodně. Mladí lidé už dnes k revoluci nevzhlížejí. Nezažili kontext té velké euforie, nezažili dobu té utopie, kterou režim přinášel. Proto mají jiné hodnoty a vzhlížejí mnohem více ke kapitalismu, a to ke kapitalismu ve své nejsyrovější podobě. Důvodem je právě uzavřenost Kuby. Kapitalismus je něco, co Kuba nikdy nezažila. Je přímým opakem toho, co zažila, a možná právě proto k němu lidé tolik tíhnou.

Mám mnoho přátel, kteří žijí mimo Kubu, třeba v USA nebo Evropě. Jsou to vzdělaní lidé, kteří mají dobré zázemí. Teď se chtějí na Kubu vrátit, protože se v zahraničí něco naučili a chtěli by to na Kubu přinést a podpořit trochu přechod k demokracii. Už nemají pocit, že kapitalismus ve své nejsyrovější podobě je ideální, protože nahlédli do toho, jak funguje. Chtěli by na ostrov přinést jen to nejlepší z něj.

Máte pocit, že tohle Kubě hrozí? Že se otevře světu a ze socialistického zřízení se stane kapitalismus v nejsyrovější podobě?

Já bych řekl, že Kuba si teď bere to horší z obou systémů. Už ztratila takové to socialistické ochraňování lidu a trh se otevírá, ale bez kapitalistického pokroku, který vidíme v jiných zemích. Snažíme se nastolit kapitalismus, ale nemáme dostatečné prostředky.

Vy jste na Kubě natáčel dokument o své babičce Marině, která je dodnes stoupenkyní revoluce z 50. let. Jak moc tenhle proces na Kubě rozděluje generace?

Mladí lidé kolem 15 až 20 let už v socialismus vůbec nevěří. Nebo je spíš nezajímá. Střet generací je hlavním tématem mého filmu. Na něm můžu vysvětlit, jak funguje kubánská společnost.

Protagonistkou je moje babička Marina, která díky revoluci zažila rozkvět země i svůj osobní rozkvět. Pochází z venkovské oblasti, z chudých poměrů, a díky revoluci mohlo jít všech jejích 11 dětí studovat, což by za minulého režimu nebylo možné. Ona sama byla negramotná, až po revoluci se naučila číst a psát. Pro ni byla revoluce něco neuvěřitelně skvělého.

Děti babičky Mariny byly dětmi revoluce, protože ony ji realizovaly. Ony ty myšlenky přetvořily v něco reálného, bojovaly za to, aby se stávající systém změnil. Bojovaly velmi aktivně. Například můj strýc Jacinto byl v Rusku špionem KGB, byl vojákem celý svůj život.

Spoustu lidí jako on fascinovala myšlenka revoluce a možnost vytvářet to, o čem byli přesvědčeni. Myšlenka revoluce neměla postihnout jenom Kubu, měla změnit celý svět. Dotklo se to Latinské Ameriky i Afriky. Další můj strýc byl třeba v Angole. Děti babičky Mariny se v podstatě obětovaly myšlence revoluce.

Kuba není jenom rum a stará auta

Přišlo zklamání? Nebo se to zlomilo až s nejmladší generací?

Samozřejmě přišlo. Generace mých rodičů zažila obrovské zklamání. Ta utopie a hodnoty, za které bojovali, se nedotkly jejich osobních životů, nebo alespoň ne tak moc, jak očekávali. Já už patřím ke generaci, která z Kuby odcházela, protože jsme sice stále byli spojeni s revolucí, ale zažili jsme i krizi hodnot. Většina lidí se proto snažila najít lepší život a emigrovala.

Jak vaši emigraci nesla babička Marina?

Těžce. Ale časem to pochopila. Bylo hrozně náročné pozorovat, jak její děti odcházejí. Můj strýc Jacinto se v jednom momentu ve filmu zhroutí, když si spolu povídáme o jeho dceři, která emigrovala do USA. Čtrnáct let se už neviděli. A to se dělo ve spoustě rodin.

Bylo těžké přemluvit babičku k natáčení, nebo to brala jako šanci vyjádřit a možná obhájit své názory?

Nebylo to složité. Navíc nás u natáčení nebylo mnoho, byli jsme dva, občas tři. Je to logická otázka, protože můj film ukazuje velmi důvěrné a intimní chvíle. Pro ni ale bylo důležité, že něco společně vytváříme. Nevnímala to tak, že se může vyjádřit k politice. Moje babička se o politiku moc nezajímá. Myslím, že nejdůležitější pro ni bylo strávit společný čas se svým vnukem, který se vrátil ze Španělska.

V tom filmu je klíčový moment, kdy natáčím scénu s babičkou, která se sprchuje. Myslím, že tahle scéna právě poukazuje na blízkost, kterou v rodině máme. Je to velmi upřímný snímek, který hovoří o ztrátě hodnot, naděje a víry v utopii. Ale je v něm vidět, jak blízkost v rodině tohle všechno přebíjí. Babička Marina nakonec všechny ochraňuje.

Hodně mluvíte o ztrátě iluzí, hodnot a naděje. Kuba z vašeho vyprávění působí posmutněle. Zároveň ale kvůli dojmu, jako by se tam zastavil čas, láká hodně turistů. Jak to vnímáte vy a místní lidé? A skutečně se tam čas zastavil?

Lidi obecně fascinují staré věci, zříceniny a podobně. Když se projdu po Praze a vidím nějakou historickou budovu, tak se mi taky líbí. Ale na těch návštěvách turistů se mi nelíbí, když nedokážou poznat, co je důležité. Když vnímají jenom politiku nebo naopak tu povrchní stránku Kuby, jako je rum, stará auta a tanec. Na Kubu se podle mě nahlíží jen dvěma úhly: politicky, nebo turisticky. Nikdo moc nepronikne do hloubky toho, co a jak zažívají místní lidé, jak se na Kubě žije, jak se politika odráží v rodinných vazbách.

Odpověď na vaši otázku je jednoduchá: Jeďte na Kubu.

Že se na Kubě zastavil čas, si myslí turisté, ale občas to tak vnímají i samotní Kubánci. Je to způsobeno tím, že už více než dvacet let se snažíme o nějakou změnu, občas se nám podaří mít ji na dosah, ale pak se znovu ztratí v nenávratnu. Proto si lidé připadají, že se zastavili v čase a nic se nehýbe.

Myslím, že to je taky spojené se způsobem života a s tím, jak na svět nahlížíme. Film Marina jsem natáčel s babičkou dva a půl měsíce, strávil jsem tam hodně času, a ještě předtím jsem natáčel dva a půl měsíce v Nikaragui. A v tom období jsem si uvědomil, že vnímání času je rozdílné podle toho, kde žijeme a na co jsme zvyklí. My v kapitalismu se vždycky díváme spíš do budoucna, zatímco v Latinské Americe se žije přítomným okamžikem.

Video: Trailer k dokumentárnímu filmu Marina

Video: Vimeo/Canary Islands Connection
 

Právě se děje

Další zprávy