Aktuálně.cz: Co je pro nás větší problém? Brexit, nebo Trump?
Martin Kovář: To dnes nemůžeme vědět. Pokud jde o Brexit, je jasné, že k němu dojde. Jeho odpůrci ve Velké Británii i jinde v Evropě se nějaký čas kojili nadějí, že se to nestane. Že to zvrátí soud nebo parlament. Ale teď je jasné, že nakonec bude. Dokonce takzvaný tvrdý Brexit (v jeho rámci Londýn například plánuje opustit i jednotný unijní trh - pozn. red.)
Pro Unii je to špatně proto, že odchází jeden ze tří nebo čtyř jejích nejdůležitějších hráčů. Zvýší se dominance Německa v Evropské unii.
A to je špatně?
Ano, špatně. Nikdy není dobré, když v jakémkoliv spolku jednoznačně dominuje jeden člen. I kdyby to byl nejušlechtilejší Mirek Dušín ze všech, tak pro žádný spolek není dobrá jednoznačná dominance jednoho člena. A že odchod Británie povede k větší dominanci Německa, o tom, myslím, nikdo nepochybuje.
Co například Francie?
Francie není rovnocenný protihráč Německa. Francouzský prezident Francois Hollande má takové problémy, že ani znovu nekandiduje. Marine Le Penová (předsedkyně krajně pravicové francouzské Národní fronty a prezidentská kandidátka - pozn. red.) vskutku není partnerem pro Angelu Merkelovou. Francois Fillon má těžkosti s financováním svých rodinných příslušníků a středový kandidát, bývalý socialista Emmanuel Macron, se mi nezdá být takovou osobností, aby byl protiváhou merkelovskému Německu.
Odchodem Británie se také Unie posouvá geograficky více na východ, což není dobře pro středoevropské státy, jako je Česká republika. Jakkoliv to někteří politici nebo novináři zpochybňují a ironizují, Rusko nepochybně potěšilo, že Británie odchází a že z osmadvacítky je sedmadvacítka. Pro Rusy to je signál, že Unie není nedělitelná. Jejich podpora různých populistických hnutí v Evropě je více než zjevná.
Je na místě tvrdit, že výsledek britského referenda a vítězství Trumpa má nějakého společného jmenovatele? Společnou příčinu?
Řadu společných jmenovatelů. Přidal bych k tomu těsnou porážku Norberta Hofera v rakouských prezidentských volbách, vysoké preference Marine Le Penové ve Francii, obavy v Nizozemsku z vítězství Geerta Wilderse a popularita populistického Hnutí pěti hvězd v Itálii.
Svědčí to obecně o klesající důvěře voličů v zemích Evropské unie a ve Spojených státech - tedy v transatlantickém světě - vůči zavedeným politickým stranám a vůči establishmentu na základě jakéhosi pocitu nespokojenosti.
Politici typu Nigela Farage (donedávna vůdce britské euroskeptické strany UKIP - pozn. red.), Borise Johnsona, Donalda Trumpa nebo Norberta Hofera, Marine Le Penové - ti všichni se vymezují vůči establishmentu. Je k zamyšlení pro stávající politické elity, zda nedělají něco špatně, když tak velká část voličů odmítá status quo a zavedená uspořádání.
Vztahy Británie a USA byly vždy označovány za mimořádné, jako takzvaný "special relationship". Nebude to teď platit ještě více, když Británie, s nadsázkou řečeno, odejde z Evropy blíže k Americe?
Speciální vztah tu byl vždy. Z Downing Street do Bílého domu a opačně bylo vždy blízko bez ohledu na to, kdo zrovna vládl. Typická pro porozumění mezi oběma zeměmi byla doba Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, skvělé vztahy měli i Bill Clinton a Tony Blair.
Británie přes půl století žije z toho, že je nejbližším politickým a vojenským spojencem první světové mocnosti, tedy Spojených států. Taková politika byla v Londýně nastavena po druhé světové válce a od té doby se na tom nic nezměnilo.
Pokud nyní Británie opouští Evropskou unii - nikoliv Evropu, jak jste řekl vy - a jestliže Donald Trump jako prvního politika nepozval do Bílého domu kanadského premiéra, ale britskou "brexitovou premiérku", tak je to jasný signál, že se zvláštní vztah bude utužovat. Když premiérka Theresa Mayová používá výraz "Global Britain", má to jasný přesah na transatlantické vztahy, právě vůči Spojeným státům.
Hovořil jste o mimořádném vztahu Thatcherová - Reagan. Mohou jít v těchto stopách Trump a Mayová? Vím, že je těžké srovnávat Trumpa s Reaganem…
A paní Thatcherovou s paní Mayovou. (smích) Ale Trump a Mayová skutečně nejsou Reaganem a Thatcherovou. Ti měli v osmdesátých letech jasnou politickou vizi a souzněli ideologicky. Byli si velmi blízcí v náhledu na svět.
Trump ucelenou politickou vizi jako Reagan nemá. Myslím si, že ani Mayová ji nemá. Je pragmatickou političkou, která bude řešit, co se na ni bude s Brexitem sypat. Pro takový vztah chybí společný background, společná jasná konzervativní vize. Nic takového Trumpa a Mayovou silně nespojuje.
Může nějak Británie ovlivnit Trumpovu administrativu ve prospěch zachování jednoty NATO, v bezpečnostních zárukách pro země střední a východní Evropy?
Teoreticky může. Někteří britští politici chápou, že síla NATO je právě v jednotě a že závazky například vůči Pobaltí jsou důležité. Ale nejsem si jistý, že to tak vidí všichni britští politici, a už vůbec si nejsem jistý, jestli to takto vidí americký prezident Donald Trump.
NATO samozřejmě není Evropská unie, ale bylo to pojítko, které drželo Brity více v Evropě. NATO je slabší bez Británie v Evropské unii, zejména pro střední a východní Evropu to není dobře.
Za Trumpa už tedy nebude platit, že Británie má na USA v zahraničněpolitických a bezpečnostních otázkách určitý vliv?
Neřekl bych, že to vůbec kdy platilo. Spíše Spojené státy měly vliv na Británii. Londýn jim ostatně všemožně vycházel vstříc. Když v Británii grilovali Tonyho Blaira za Irák, grilovali ho hlavně za to, že byl ochoten podpořit za všech okolností amerického prezidenta George W. Bushe.
Podle mne Británie nemá schopnost ani ambice ovlivnit USA v tom smyslu, aby více držely s Evropou.
Jsou vůbec Britům - a nemyslím jen politiky - srozumitelné obavy z Ruska? Není to pro ně vzdálený problém?
Britská veřejnost si s tím těžkou hlavu nedělá. Pro politiky, jako je Boris Johnson, je Rusko vždy hlavně partner, se kterým mají tendenci se domluvit. Ve střední a východní Evropě nelze spoléhat na Brity jako na nějakou garanci, zrovna pokud jde o Rusko.
Jsem historik a nechci tu úmyslně dělat historické paralely, ale Mnichov je ukázka toho, že velmoc se vždy chová jako velmoc a tolik jí nesejde na osudu menších zemí. Nedělejme si iluze. Pokud bude moci Británie uzavřít skvělý, velký obchod s Ruskem, neodmítne to kvůli tomu, aby garantovala řekněme nedotknutelnost Pobaltí. Bohužel, říkám za sebe. A není mi při tom lehko u srdce.
