Kemal Ali žil na severu Sýrie ve městě Kobani, kde se před občanskou válkou živil tím, že pro místní farmáře hloubil studny. Bylo to dobré živobytí do chvíle, než v zimě na přelomu let 2006 a 2007, kdy Sýrii zasáhlo sucho, hladina podzemní vody dramaticky klesla.

„Před suchem jsem potřeboval vrtat tak 60 nebo 70 metrů hluboko, abych našel vodu. Pak to bylo 100 až 200 metrů. Když pak znovu přišlo sucho, musel jsem vrtat až 500 metrů,“ vzpomíná Ali na svůj byznys, který v roce 2010 nadobro zmizel. Ali neměl práci, během následných protestů v rámci arabského jara utrpěl zranění a prchnul s tisíci dalšími lidmi do Evropy.

Mezi lety 2006 a 2010 postihlo Sýrii nejhorší sucho v moderních dějinách. Zemědělská pole usychala, umíral dobytek a více než polovina země se proměnila v poušť.

Na 1,5 milionu farmářů se v té době rozhodlo odejít z venkovských oblastí do měst. Vlivem sucha několikanásobně zdražily potraviny, lidé přicházeli o práci. Vláda Bašára Asada šetřila, škrtila dodávky paliva, vody i jídla.

V roce 2011 odstartovaly demonstrace v rámci tzv. arabského jara, které pokračovaly až v krvavou občanskou válku. Ta trvá už více než 11 let.

„Narušení klimatu posílilo a znásobilo politickou krizi, která se v Sýrii hromadila,“ komentoval to diplomat OSN Staffan de Mistura, který do roku 2018 působil jako zvláštní zmocněnec OSN pro řešení konfliktu v Sýrii.

„Jsem stejný jako lidé, kteří utíkají před válkou. Ti, co mají strach, že zemřou, jsou stejní jako já,“ říká o sobě muž z Kiribati jménem Ioane Teitiota. Je prvním člověkem na světě, který se oficiálně může nazývat klimatickým uprchlíkem. Jeho domovem je stát rozkládající se na několika korálových ostrovech uprostřed Tichého oceánu.

Na Kiribati žije přes 100 tisíc lidí, kteří v posledních letech pozorují, jak jejich zemi polyká oceán. Pár neobydlených ostrovů se už potopilo a kvůli stoupající hladině moře panují obavy, že do konce století zmizí celé souostroví.

Ioane Teitiota, dnes čtyřicátník, odplul z Kiribati spolu se svou manželkou na Nový Zéland, kde začal pracovat jako farmář. Narodili se mu tam tři synové, v roce 2011 ale celé rodině vypršela pracovní víza. Novozélandské úřady je proto zadržely a deportovaly zpět na Kiribati. Teitiota se bránil a žádal o prodloužení víz. Jeho právní zástupce se pak rozhodl využít případ jako spouštěč změn v mezinárodním právu.

Jeho prostřednictvím požádal o azyl s tím, že se rodina nemůže na Kiribati vrátit kvůli měnícímu se klimatu a stoupající hladině moře. Následoval dlouholetý boj, až v roce 2020 jim dal Výbor OSN pro lidská práva částečně za pravdu. Deportaci sice označil za právoplatnou, protože návrat do vlasti neznamenal pro tohoto muže bezprostřední nebezpečí, ale souhlasil s tím, že zničené životní prostředí a změna klimatu jsou jednou z nejpalčivějších hrozeb pro právo na život.

Ioane Teitiota se sice stal celosvětovým symbolem klimatické migrace, ale dodnes žije na hlavním ostrově Kiribati v domě svého švagra. Bojuje s chudobou i příbojem moře. Před vzdouvajícími se vlnami jej chrání zeď, kterou už musel několikrát opravovat. Pitnou vodu sbírá do nádob během deště, podzemní vody je málo a je znečištěná.

Ana Morazanová a její přítel Fredi Juarez nevypadají jako typičtí běženci z Hondurasu. V uprchlickém táboře v mexickém Juárezu se tak trochu vyjímají. Na svém iPhonu Ana ukazuje fotografie jejich domova u druhého největšího honduraského města San Pedro Sula.

V chudé rozvojové zemi si nežili špatně, oba měli stálé zaměstnání, dost peněz, svůj dům. Pak ale během listopadu roku 2020 středoamerickou zemi zasáhl hurikán Eta a po něm hned další hurikán Ida. Ana a Fredi, stejně jako dalších 1,7 milionu obyvatel Hondurasu a sousední Guatemaly, přišli o všechno.

Půjčili si proto peníze a vyrazili na cestu do Spojených států spolu s dalšími tisíci středoamerických uprchlíků. Jsou příkladem toho, na co odborníci poukazují stále častěji: klimatická změna nevyhání z domovů už jen ty nejchudší, týká se všech.

Cesta na sever je plná nebezpečí. Na koridory migrantů útočí ozbrojenci. Anu s Fredim dokonce v Mexiku unesli bandité a dva dny je drželi na banánových plantážích, dokud jim nezaplatili výkupné. Teď čekají v uprchlickém táboře v Mexiku na šanci získat azyl v USA.

Chudí obyvatelé středoamerických republik odcházejí k hranicím Spojených států hlavně kvůli násilí, gangům, drogovým kartelům, korupci a chudobě.

Před dopady klimatické změny ale už utíkají i ti bohatší. Přívalové deště a hurikány jsou v téhle oblasti stále častější a ničivější, stejně jako sucho mezi obdobím dešťů.

Hurikánová smršť, která přišla během jednoho měsíce před dvěma lety, způsobila humanitární krizi.