Páteř ambiciózních plánů Islandu tvoří technologie takzvaného projektu Carbfix, který vznikl už v roce 2006. Podílí se na něm energetická společnost hlavního města Reykjavíku a řada zahraničních vědců. Myšlenka je jednoduchá: CO2 se smísí s vodou a vstříkne do čediče - lávové horniny, které je na Islandu dostatek - v hloubce několika set metrů pod zemí. Taková voda je kyselá, a kámen rozleptává. Uvolňují se z něj minerály jako vápník, hořčík nebo železo, které se po čase s oxidem uhličitým spojí. Za dva roky je výsledkem nová hornina, uhličitanová. Ta vyplní volný prostor v pórovitém čediči v podzemí a plyn se trvale odstraní ze zemské atmosféry, kde jeho přebytek způsobuje problémy.
Jak ukázal výzkum, který Carbfix provedl už před pěti lety, tímto způsobem se dá zneutralizovat až 98 procent veškerého plynu. Na jednu tunu CO2 je potřeba pětadvacetinásobné množství vody. Islanďané dosud používali vodu z geotermální elektrárny Hellisheiði. Nyní začínají stavět nové úložiště v oblasti zátoky Straumsvík, nedaleko hlavního města. První vrty jsou naplánovány na příští rok, začátek provozu o tři roky později. Celková kapacita by měla po roce 2030 přesáhnout tři miliony tun plynu ročně. Převážet ho bude v konečné fázi šest lodí.
Na první pohled se může zdát nesmyslné vozit plyn z Evropy na ostrov, který je od nejbližší pevniny (Norska) vzdálený bezmála 1500 kilometrů. Je ale pravděpodobné, že zájemci se najdou. Vypouštění oxidu uhličitého v energetice, ocelářství, železářství a některých dalších odvětvích je totiž v Evropské unii regulováno systémem obchodování s emisními povolenkami - kdokoliv chce do vzduchu uvolnit CO2, musí si koupit povolení v odpovídajícím objemu.
Jenže ceny povolenek v posledních letech výrazně rostou, a tím zdražuje i znečišťování. Před týdnem se cena za tunu skleníkových plynů vyšplhala na více než 45 eur (1163 korun), Islanďané slibují náklady na jednu tunu o polovinu menší. S financováním projektu pomáhá EU.
Podobné technologie se označují zkratkou CCS (z anglického carbon capture and storage, tedy zachycení a uložení uhlíku). Řada zemí, například Spojené státy nebo Norsko, už s nimi experimentuje. Jedná se ale většinou o obyčejné ukládání CO2, ne jeho faktickou neutralizaci. Například v německém Braniborsku testovali možnost úložiště již před lety, plány nakonec skončily kvůli odporu místních obyvatel a ekologických organizací. Vadilo jim "zašpinění půdy", možnost úniku plynu i to, že metoda by pomáhala prodloužit dobu, po kterou se v zemi vyrábí elektřina spalováním z uhlí.
Tato otázka je nyní vyřešená, Německo s uhlím skončí nejpozději v roce 2038 a zástupci průmyslu ukládání CO2 dále prosazují. "Samotné omezování emisí skleníkových plynů, rozšiřování obnovitelných zdrojů energie nebo zvyšování energetické účinnosti nebude stačit k dosažení klimatické neutrality," míní Svaz německého průmyslu. Tento cíl, který si EU vytyčila do roku 2050, počítá se zásadním snížením emisí a vyvážením těch zbylých právě metodami na jejich odstraňování z atmosféry.
Této logiky se drží například Velká Británie. Do roku 2040 chtějí Britové vybudovat obří úložiště na oxid uhličitý pod hladinou Severního moře, v blízkosti průmyslových podniků jižního Walesu by pak měla vzniknout zařízení, která pomocí vodíku CO2 neutralizují. Na celý koncept CCS britská vláda vyčlenila 1,17 miliardy eur (přes 30 miliard korun). I Londýn se zavázal být do roku 2050 klimaticky neutrální.
Na Islandu je podle autorů projektu Carbfix místo na celkem 400 gigatun oxidu uhličitého. Celý svět vypustil v roce 2019 do ovzduší 36,4 miliardy tun CO2. Oproti konvenčnímu ukládání má novátorský islandský přístup podle jeho vynálezců i další výhodu: voda smísená s CO2 je studenější a má větší hustotu než voda v podloží. Proto samovolně klesá do podzemí a nehrozí úniky plynu na povrch. Má to ale i háček - objevily se obavy, že "napouštění" podloží vodou s plynem může přispívat k vzniku zemětřesení. Vhodné horniny se navíc nachází jen na vybraných místech na planetě. Pro nasazení stejné nebo podobné technologie teď experti prověřují několik lokalit v Evropě, zkoumají i možnost neutralizace jedovatého sirovodíku. Ten vzniká například při výrobě bioplynu.
