„Jsme pro válku, jestli díky ní padne režim,“ říká íránský medik, který studuje v Česku

„Mám pocit, že žiju dvojí život. Protože můj normální život tady nekončí, všechno se děje dál. A pak se vrátím domů a volám rodině,“ popisuje v rozhovoru pro deník Aktuálně íránský občan, který žije v Česku. Mluví o nynější situaci v Íránu, o svém životě a také o tom, jaké to je, obávat se o rodinu vzdálenou tisíce kilometrů, jež se denně potýká s válkou.

Do České republiky se mladý muž přestěhoval kvůli studiu. Dnes, ve 25 letech, v Praze studuje medicínu a plánuje zde i svoji budoucnost po dokončení studia. Deníku Aktuálně.cz poskytl rozhovor o svém životě a situaci jeho známých v Íránu. Z bezpečnostních důvodů si přál zůstat v anonymitě, redakce však jeho identitu zná.

Proč jste se přestěhoval do České republiky?

Vždycky jsem věděl, že se chci odstěhovat. Co si pamatuji, tak jsem věděl, že Írán není pro mě. Také jsem chtěl studovat medicínu. Můj otec je lékař, takže jsem jako pětiletý chlapec často pobíhal po nemocnici. Stala se pro mě tak trochu bezpečným místem. A v Evropě není mnoho zemí, které poskytují studium tohoto oboru v angličtině, což znamenalo, že moje možnosti byly střední nebo východní Evropa. Myslím, že jsem si vybral nejlepší zemi, kam se přestěhovat.

Přestěhoval jste se sám?

Ano. Bylo to v prosinci 2020 a bylo to během pandemie covidu-19. Od té doby jsem se do Íránu nevrátil. Abych byl upřímný, byla to těžká změna, obzvláště s ohledem na to, že jsem se stěhoval, když bylo všechno zavřené a neměl jsem možnost poznat nové lidi. V té době mi ani nepomohla myšlenka, že se zpátky do Íránu nemůžu vrátit, protože bych musel absolvovat povinnou vojenskou službu. Kdybych se vrátil, tak by mě sice nezatkli, ale nedovolili by mi opustit zemi, dokud vojenskou službu nesplním.

Jak je na tom vaše rodina, žije stále v Íránu?

Ano. Moji rodiče, můj bratr, všichni tam jsou. Můj táta je nejmladší dítě ze sedmi dětí. Můj dědeček byl obyčejný člověk, pracoval v továrně. Nic velkolepého, ale alespoň část svých dětí vychoval před revolucí. Se svým platem mohl všechny děti vychovat, poslat je do školy a postarat se o ně. A pak tu byl můj táta, který, řekněme, trochu povýšil a stal se doktorem. Ale teď, když s vámi mluvím, se můj táta v Íránu potýká s problémy. Je to šílené, protože nemusí platit nájem, má vlastní kancelář, má auto. Nemá žádné jiné výdaje, kromě toho, že se potřebuje stravovat. Ale i přesto trpí.

Internet je od ledna vypnutý

Jste s nimi stále v kontaktu?

Od ledna je tam vypnutý internet. Teď mají intranet, ale nejsou připojeni k mezinárodnímu internetu. Ze začátku mi mohli volat jen přes pevné linky, což je poměrně drahé. Měli ovšem štěstí, že později si mohli dovolit používat VPN aplikace, ale stejně si moc nevoláme, protože je to pořád drahé. Také to netrvá déle než 10 minut denně. Řekneme si jen: „Ahoj, jak se máš? Je vše v pořádku? Čau.“ A to je vše. Ale to je možné teprve zhruba dva týdny, za poslední tři měsíce jsme byli spojeni přes pevné linky.

Jak celou situaci vnímáte?

Upřímně řečeno mě to dusí. Mám pocit, že žiju dvojí život. Protože můj normální život tady nekončí, všechno se děje dál. Musím jít ven. Musím jít do nemocnice. Musím se setkat s pacienty. Musím se usmívat. Musím si udržet svůj profesní život. A pak se vrátím domů a říkám si: „Dobře, co se děje s mou rodinou? Co se děje s válkou?“

Jak se cítíte teď, když začala jednání o příměří?

Příměří nepomáhá odstranit Islámské revoluční gardy (IRGC). A hlavním problémem Íránců jsou IRGC, není to Trump, není to Netanjahu. A neříkám to jako člověk, který má rád Trumpa nebo Netanjahua. Ale koneckonců nám pomáhají. Zabili lidi, kteří nařídili zabíjení mých krajanů v Íránu.

Nejvyšší vůdce Íránu (Alí Chameneí, který byl zabit na konci února během izraelsko‑amerických leteckých úderů, pozn. red.) byl v Íránu jako Bůh. Ne, že by v něj lidé věřili, ale Bůh ve smyslu moci, které se nikdo nemůže dotknout. Někdo, kdo je všude. Jeho fotka byla v každé knize ve škole, kterou jsem v Íránu studoval. Jeho podobenka byla v každé třídě a také všude po městě. Je to šílené.

Když byl zabit, část mě byla smutná, protože věřím, že měl čelit soudu. Chtěl jsem, aby zodpovídal za všechny lidi, kteří byli zavražděni jeho režimem, a za všechny lidi, kteří násilně emigrovali. Já sám jsem nepřemýšlel o emigraci, jako by to byla moje volba nebo něco jako dobrodružství. Přestěhoval jsem se, protože jsem věděl, že v Íránu není život. Jsem gay, takže moje existence v Íránu je zakázaná. Chtěl jsem proto, aby [Chameneí] byl odsouzen. Na druhou stranu si myslím, že je dobře, že už tu není.

Jaká je situace lidí z LGBTQ+ komunity v Íránu? Jakým represím čelí?

Je to smutné, režim popravil mnoho lidí z LGBTQ komunity. Navíc ovlivňuje veřejné mínění. Íránci o právech LGBTQ nic nevědí, nevidí je v ulicích. V Česku alespoň jednou ročně vidíte festival Prague Pride. Tady lidé vidí další, kteří jsou jako oni a ukazují, že jsme neškodní. Neděláme nic špatného, jen tu existujeme. Ale protože v Íránu o tom lidé nic neví a nejsou na to zvyklí, tak se společnost stala velmi homofobní. Nejde jen o to, že íránský režim má moc, ale jde o to, že ovládá všechno a ovlivňuje tak společnost.

Jaká je momentálně situace pro Íránce?

Vládě na lidech nezáleží. Záleží jim na vlastní moci a penězích z ropy, které dostávají, na teroristických skupinách, které podporují. Sami jsou teroristickou skupinou. Teď když byly ve válce zničeny některé civilní domy, vláda prohlásila, že nepřispěje lidem na obnovu jejich domovů. Ale pak vidíme zprávy, že posílají peníze Hizballáhu v Libanonu. A my si říkáme: „Nemůžete nám pomoci s obnovou našich domovů, ale můžete platit teroristickým skupinám v jiných zemích?“

Nicméně na válku připraveni nebyli. Už desítky let říkají: „Smrt Izraeli, smrt Americe.“ Člověk by si myslel, že se na válku připravili. Ale ne. V Íránu nejsou žádné bunkry, absolutně žádné. Ani tam nefungují výstražné sirény. Volám své mámě a říkám jí: „Proč se nejdete někam schovat, když útočí?“ A ona na to: „Kam máme jít? My nemáme kam jít. Ani nevíme, že začali útočit, protože tady nejsou žádné sirény“. Já osobně neobviňuji Trumpa ani Spojené státy nebo Izrael. Tohle je válka, kterou nám přinesla Islámská republika.

„Doufám, že díky válce režim padne“

Ztratil jste kvůli válce někoho?

Naštěstí ne. Ale mám přátele, kteří ano. A stále nevíme, kolik lidí a kdo byl zabit.

Co doufáte, že z toho vzejde?

Doufám, že Islámská republika padne. V nejlepším případě by poté v zemi proběhlo referendum a Írán by se stal sekulární zemí. Ale nemyslím si, že to půjde tak snadno. Je to děsivé a upřímně nevím, co se stane. Vím, že to může cizincům znít divně, ale já a většina Íránců, které znám a se kterými jsem v kontaktu – v Íránu i mimo něj –, jsme pro válku. Protože se víc bojíme Islámské revoluční gardy a Islámské republiky než války.

Podporují Íránci tamní režim?

Řekl bych, že 85 procent lidí je proti němu.

Existují nějaké mylné představy o Íránu nebo íránském lidu, kterých jste byl svědkem tady v České republice?

Abych byl upřímný, jen o nejnovějších věcech. Právě jsem začal stáž v nemocnici a mluvil jsem tam s lékaři a sestrami a všichni si mysleli, že jsme v Íránu prorežimní. Ale nejsme. A lidé mi říkají: „Ale stanete se otroky USA“. A já na to: „A mysleli jste si, že doteď vláda dávala peníze z ropy íránskému lidu? Mysleli jste si, že máme svobodu? Doposud jsme stejně byli jen otroky jiných zemí“. Takže kdyby se Íránci stali otroky Ameriky – což si nemyslím, že se stane – a pokud se naše situace zlepší, je nám to jedno. Protože nejdřív se musíte najíst, abyste mohli myslet na jiné věci ve svém životě.