reklama
 
 

Matteo de Bellis: Jezdí na moře za běženci. Nejhorší je ztroskotaná loď

5. 9. 2015 20:25
Evropa nese na problémech s uprchlíky svůj díl viny, říká v rozhovoru Ital Matteo de Bellis, který sleduje pro neziskovou organizaci Amnesty International situaci v táborech ve Středomoří.

Rozhovor - Mluvil s bezradnými uprchlíky bezprostředně poté, co je lodě vylovily ze Středozemního moře. S řadou z nich je stále v kontaktu. Italský výzkumník neziskové organizace Amnesty International Matteo de Bellis říká, že většina z uprchlíků nejde do Evropy z ekonomických důvodů. A nebezpečnou středomořskou cestu volí proto, že se sem nemohou dostat legálním a bezpečnějším způsobem.

Podle de Bellise má Evropa na zvýšeném počtu incidentů svůj díl viny. Řeší, jak běžence prchající většinou před válečnými konflikty nebo porušováním lidských práv udržet od břehů co nejdál, namísto toho, aby jim umožnila bezpečný způsob přechodu.

Imigrační krize rozděluje přinejmenším českou společnost, kdy jedna část lidí před přijímáním uprchlíků varuje, druhá je tolerantní. Vy máte zkušenost z první ruky s uprchlíky, kteří se do Evropy dostali přes Středozemní moře. Jsou obavy oprávněné?

Lidé, kteří vysílají poplašné zprávy o invazi, by se měli podívat na data. Bavíme se zhruba o 60 milionech lidí, z nichž ale 86 procent zůstává v domovských nebo rozvojových zemích. Tudíž ti, kteří dorazí do Evropy, nebo se o to alespoň pokusí, tvoří jen zlomek. Já sám jsem mluvil se stovkami běženců na Lampeduse, Sicílii nebo Maltě. Velká část z nich skutečně prchá před obrovským nebezpečím. Oni opravdu nemají v úmyslu podnikat invazi nebo páchat kriminalitu. Lidem, které uprchlíci děsí, bych řekl: "Máte strach, protože je neznáte. Nemluvili jste s nimi." Jsem přesvědčený, že kdyby lidi znali více konkrétních příběhů, neměli by takové obavy.

Můžete dát příklad?

Jeden takový je o devatenáctileté dívce z Nigérie, se kterou jsem mluvil loni v dubnu na Lampeduse. Je křesťanka a ze své země musela uprchnout po útoku milic hnutí Boko Haram. Její matku zabili, jí se spolu se sestrou podařilo uprchnout. Nakonec skončila v Libyi v rukou překupníků jako prostitutka. Po půl roce se jí podařilo utéct. A protože v Libyi prakticky nefungují žádné bezpečnostní složky, jedinou možností pro tuto dívku bylo nasednout na první loď a zkusit se dostat na Lampedusu. A příkladů somálských dětí, prchajících před válkou, mladých Eritrejců prchajících před tamním totalitním režimem, bych vám mohl říct mnoho.

Jak člověk relaxuje, když se vrátí domů s takovými zážitky?

Někdy je to skutečně hodně stresující. Musíte mít osobní život v rovnováze a být přesvědčený, že to, co děláte, má smysl. A mluvit o tom, co jste viděl. Protože jsem zjistil, že pouze tehdy, když příběhy z táborů a záchranných akcí vyprávím, si uvědomuji, jak moc mě zasáhly.

Nejhorší jsou výjezdy ke ztroskotaným lodím. Na Maltě jsem mluvil s mužem ze Sýrie, kterého z moře vytáhli s čtyřletou dcerou. Kromě zachráněné dcery cestoval ještě s jejím dvojčetem a manželkou, která opět čekala dvojčata. Ty se ale z moře vylovit nepodařilo. On nevěděl, kde jsou, co se s nimi stalo. Většinou nás lidi bezprostředně po tom, co se dostali z vody, prosí, abychom jim pomohli najít jejich rodiny. Protože si samozřejmě nechtějí přiznat, co se stalo. Pro děti je možná o něco snazší sžít se s takovou situací, ale i tak je to neustále provází. Holčičce, o které jsem mluvil, se například dlouho zdálo o tom, že se topí.

Zůstáváte s uprchlíky v kontaktu i poté, co s nimi mluvíte v táborech?

V přístavech na jihu Itálie, kde se zachránění uprchlíci dostávají na břeh a čekají, než policie provede potřebné úkony, se mi podařilo s některými z nich mluvit. A s pár z nich jsme stále v kontaktu, jsme třeba přátelé na Facebooku. Ani nevím, kolik mám v přátelích Mohamedů, protože většinou jsou to Syřané nebo Palestinci. Je to dobré i v tom, že vím, jak se jejich osud vyvíjí, vidím, jak vypadá přijímací proces. Minulý týden mi například jeden z nich psal, že u něj teprve bylo zahájeno řízení o přiznání statusu uprchlíka. Rok poté, co se do Evropy dostal. A to je vážný problém. Kdyby řízení fungovalo rychleji, tak by lidé mohli místo čekání v táborech třeba pracovat. Nepomáhá to jim, ale ani nám, protože poskytování asistence v táborech stojí peníze. Navíc po roce, kdy lidé čekají někde uprostřed Sicílie, jde přesně o prostředí, které nahrává místním zločineckým gangům, aby tyto lidi využívaly a zneužívaly.

Spousta uprchlíků cestuje do Evropy za lepším životem z čistě ekonomických důvodů. Vy říkáte, že je to zanedbatelné číslo?

Absolutně. Frontex (agentura odpovídající za ochranu vnějších hranic EU, pozn. red.) nyní vydal data, podle kterých většina z lidí, kteří se pokusili v posledních měsících dostat do Evropy, pochází ze Sýrie nebo Afghánistánu. A to jsou země, ze kterých lidé prchají kvůli válce. Přijde mi směšné, když se celý problém zjednodušuje na to, že sem tito lidé přichází, aby Evropanům kradli práci. Je to mnohem komplexnější. Ze své zkušenosti navíc mohu říct, že lidé z jiných zemí, například subsaharské Afriky, také zažili perzekuci a mají právo na mezinárodní ochranu. Nebo přinejmenším mají právo žádat o azyl. A pak už je na příslušných úřadech, aby posoudily, jestli ho mohou získat, nebo ne. Ale uzavírání hranice je nezákonné.

Když jste byl svědkem záchranných operací a pohyboval se v táborech mezi uprchlíky, změnilo to váš pohled na celou krizi?

Když jsem s výzkumem začínal, tak jsem se snažil nemíchat do něj osobní názory. Snažili jsme se analyzovat situaci za pomoci dat, co nejprofesionálněji to šlo. Ale osobně to se mnou velice pohnulo. Jedna věc, která mě zaujala, se týkala lidí, kteří přežili ztroskotání pašeráckých lodí. Spousta z nich viděla smrt svých příbuzných, přátel. A já jsem zjistil, že mnoho z nich si přálo přicestovat do Evropy regulérním způsobem. Mnohokrát jsem slyšel: "Šel jsem na ambasádu, jestli bych mohl dostat vízum a v Evropě mohl požádat o azyl. A slyšel jsem jen samé ne." Takže jedinou možností pro ně bylo svěřit svůj život, ale i životy ostatních členů rodiny, do rukou pašeráků. A když si uvědomíte, že výsledkem toho je často tragédie, tak Evropa na tom nese určitý díl odpovědnosti. Nedělá dost, aby těmto lidem vyšla vstříc.

Politici by měli projevit více odvahy

Co by podle vás měla Evropa dělat, co by se mělo změnit? Přece jen nemůže přijmout každého…

Samozřejmě z dlouhodobého hlediska by bylo řešením nastolení pořádku v jejich domovských zemích. Ale nemůžeme jen sedět a čekat, až se situace zlepší. Evropa zatím vydává spoustu energie na to, aby uzavírala hranice, stavěla zdi. To není řešení. Protože to vyústí v to, že se sem lidé budou snažit dostat jinou, mnohdy nebezpečnější cestou.

Jednoduché řešení neexistuje. Zaprvé se musíme podívat na data a uvědomit si, že miliony uprchlíků jsou v táborech v zemích mnohem menších, než je Evropa. Nikdo neříká, že máme přijmout všechny uprchlíky. Ale měli bychom jim umožnit, aby se sem mohli dostat legálním a hlavně bezpečnějším způsobem. Nemluvíme o přijímání zločinců. Ale například uprchlíků, kteří byli prověřeni UNHCR (úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, pozn. red.). Jsem přesvědčený o tom, že pokud by Evropa něco takového umožnila, počty těch, kteří sem míří, by se nijak drasticky nezvýšily.

Některé země, včetně Česka, také začaly přesídlovat rodiny, které žijí v táborech například v Jordánsku. To je zcela jistě správná cesta, jak k tomuto problému přistupovat. Evropští politici by měli být trochu odvážnější. Přijmout 1500 uprchlíků je kapka v moři.

Spousta uprchlíků navíc nechce do Evropy jen kvůli bezpečí – řada z nich nechce zůstat třeba v České republice, ale chtějí jít do Německa nebo Skandinávie, kde je lepší sociální systém. To přece není o odvaze politiků?

Určitě není snadné najít systém, který uspokojí všechny, ale pokud by například Česko nabídlo dostatečně velkou kapacitu, jsem si jistý, že by se našlo hodně uprchlíků, kteří by tu chtěli zůstat.

Všechno by se ale mělo dít v širším kontextu, kdy by se měla změnit azylová politika Evropy jako celku. Sice existuje něco jako společná azylová politika, ale jsou veliké rozdíly v tom, jak jednotlivé země s uprchlíky zachází. To je klíčový faktor, aby v tomto Evropa byla více homogenní.

To se ale stále bavíme o uprchlících, kteří prchají například před válkou. Jak ale od nich oddělit ty, kteří v Evropě vidí pouze více peněz?

Právo žádat o mezinárodní ochranu má každý. A úřady té které země musí ověřit, jestli žadatel splňuje podmínky. Systém existuje, není potřeba vymýšlet nějaký nový, jen vylepšit ten stávající.

V Evropě jsou pro ekonomickou migraci velmi přísné kvóty. Velmi často ale narážíme třeba na to, že se ekonomiky potýkají s nedostatkem pracovní síly. Já například žiju v Británii a situace je tam trochu paradoxní. V novinách neustále vidíte, že vláda nechce přijmout další lidi, kteří by místním brali práci. A na druhé straně máte společnosti, které zoufale hledají zaměstnance, například jako dělníky na stavbě.

Měly by mít země právo vybírat si, které uprchlíky přijmou? Například podle náboženství?

Uprchlíci jsou lidé, kteří už byli takto označeni UNHCR. A jsou to lidé, kteří mají právo na mezinárodní ochranu. Takže nejde o žádné ekonomické imigranty. Státy mají právo spolupracovat s UNHCR na identifikaci osob, které by měly být přesídleny například do České republiky. Ale je důležité, aby tak probíhalo bez použití diskriminačních kritérií. Určitě by nebylo dobré, kdyby stát řekl, že chce jen muže, nebo ženy. Stejně tak není možné říct "chceme jenom křesťany".

Jedna věc jsou uprchlíci, u kterých úřady řeknou, že právo na mezinárodní ochranu mají. Ale co s těmi, kteří ji nedostanou?

V případě, že ji nedostanou, tak státy mají právo je vyhostit.

Pokud je ale státy vrátí do země původu, tak je dost pravděpodobné, že se pokusí dostat do Evropy jinak. Jak tohle řešit?

Je určitě dobře, že se to stalo předmětem veřejné debaty. Ale v tuto chvíli to není hlavní problém, což by si měli lidé uvědomit. Tím klíčovým problémem jsou syrské rodiny, které přes Turecko prchají do Řecka, přes Libyi do Itálie a tak dále. A to, jestli jich Evropa, která je ekonomicky velice silná, může přijmout o něco víc. Tím by totiž ulehčila zemím, jako je Turecko nebo Libanon, a tím pádem se zlepšila i situace v tamějších táborech. A tím méně lidí by se snažilo riskovat životy ve Středomoří. Pokud najdeme nějaký racionální způsob, jak přesídlit mnohem větší počet rodin, o to nižší bude počet lidí, kteří ilegálně prochází Českem, aby se dostali do země, kde chtějí žádat o azyl.

autor: Mikuláš Klang | 5. 9. 2015 20:25

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama