Konec „sovětského“ stylu. Nový velitel radikálně změnil systém války proti Rusku

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

„Mým úkolem je vytvořit podmínky pro to, aby se rozvíjeli silní velitelé, aby přebírali odpovědnost a aby byli připraveni skládat účty za své výsledky.“ Nový velitel ukrajinských ozbrojených sil Michajlo Drapatyj představil svou vizi velení, která končí s mikromanagementem. „Nemusím velet každé jednotlivé operaci!“ odmítá dosavadní „sovětský“ styl vedení války s Ruskem.

Úlohu nejvyššího velení vidí Drapatyj v poskytování zdrojů velitelům a v rozvázání jejich rukou. „Musíme vojákům poskytovat kvalitní zbraně a vybavení a také vybudovat průmyslovou kapacitu potřebnou pro dlouhou válku.“

Klíčovým pilířem Drapatého vize je ochrana „lidského kapitálu“ – tedy změna lehkovážného přístupu ke ztrátám na životech, důraz na kvalitní výcvik a pravidelné rotace. Minimalizaci zbytečných ztrát vidí jako základní předpoklad pro přežití v dlouhotrvající opotřebovávací válce.

Drapatého doktrína také přímo propojuje potřeby fronty s ukrajinským obranným průmyslem přímo na základě zpětné vazby z první linie.

Média mají z dokumentu zatím k dispozici jen úryvky, ale i tak je jasné, že jde o bezprecedentní odklon od dosavadní praxe centralizovaného velení. Drapatyj chce na Ukrajině prosadit západní koncept, podle kterého vyšší velení definuje cíle a poskytuje zdroje, ale samotné provedení a taktika na bojišti leží plně na ramenou místních velitelů.

Jde historicky o pruský koncept, vzniklý po porážce od Napoleona v bitvě u Jeny v roce 1806. Vojenští reformátoři jako Gerhard von Scharnhorst, August Neidhardt von Gneisenau a Carl von Clausewitz pochopili, že v chaotickém prostředí války nelze velet formou mikromanagementu. Odmítli slepou poslušnost a kladli důraz na vzdělání, osobní iniciativu a schopnost nižších důstojníků improvizovat.

K dokonalosti to dovedl šéf pruského generálního štábu Helmuth von Moltke starší v polovině 19. století, když formuloval slavnou myšlenku: „Žádný válečný plán nepřežije první kontakt s nepřítelem.“

Do pruského služebního řádu se tak už v roce 1888 dostalo pravidlo, že nečinnost nebo čekání na rozkazy v měnící se situaci je větším proviněním než chyba učiněná z vlastní iniciativy při snaze splnit cíl. Tato taktická pružnost pak stála u kořene německých úspěchů v první a druhé světové válce a v 80. létech je za své přijaly i armády NATO pod názvem Mission Command.

Oproti tomu sovětský model byl založen na absolutním podřízení, přesných harmonogramech a nulové toleranci k odchylkám od rozkazu. Tato „firemní kultura“ se přelila i do ukrajinské armády, kde štáb často trvá na přesném plnění rozkazu a nižší velitelé nemají potřebnou volnost postupovat podle vývoje situace.

Překonat tuto zažitou štábní kulturu nebude snadné. Doktrína Mission Command nefunguje sama od sebe. Vyžaduje vzájemnou důvěru mezi nadřízenými a podřízenými.

Nezbytná je schopnost akceptovat chyby – pokud je iniciativa při případném nezdaru tvrdě trestána, velitelé se vrátí k alibistickému čekání na rozkazy. Přitom právě toxická kultura trestání za špatné zprávy vedla v minulosti k tomu, že ukrajinští důstojníci často do poslední chvíle zamlčovali skutečnou situaci na svém úseku.