Konec „sovětského“ stylu. Nový velitel radikálně změnil systém války proti Rusku

Úlohu nejvyššího velení vidí Drapatyj v poskytování zdrojů velitelům a v rozvázání jejich rukou. „Musíme vojákům poskytovat kvalitní zbraně a vybavení a také vybudovat průmyslovou kapacitu potřebnou pro dlouhou válku.“

Klíčovým pilířem Drapatého vize je ochrana „lidského kapitálu“ – tedy změna lehkovážného přístupu ke ztrátám na životech, důraz na kvalitní výcvik a pravidelné rotace. Minimalizaci zbytečných ztrát vidí jako základní předpoklad pro přežití v dlouhotrvající opotřebovávací válce.

Související

Rusko odhalilo pomník, kde voják ničí symbol Japonska. Tokio zuří, Moskva se vysmívá

Drapatého doktrína také přímo propojuje potřeby fronty s ukrajinským obranným průmyslem přímo na základě zpětné vazby z první linie.

Média mají z dokumentu zatím k dispozici jen úryvky, ale i tak je jasné, že jde o bezprecedentní odklon od dosavadní praxe centralizovaného velení. Drapatyj chce na Ukrajině prosadit západní koncept, podle kterého vyšší velení definuje cíle a poskytuje zdroje, ale samotné provedení a taktika na bojišti leží plně na ramenou místních velitelů.

Jde historicky o pruský koncept, vzniklý po porážce od Napoleona v bitvě u Jeny v roce 1806. Vojenští reformátoři jako Gerhard von Scharnhorst, August Neidhardt von Gneisenau a Carl von Clausewitz pochopili, že v chaotickém prostředí války nelze velet formou mikromanagementu. Odmítli slepou poslušnost a kladli důraz na vzdělání, osobní iniciativu a schopnost nižších důstojníků improvizovat.

K dokonalosti to dovedl šéf pruského generálního štábu Helmuth von Moltke starší v polovině 19. století, když formuloval slavnou myšlenku: „Žádný válečný plán nepřežije první kontakt s nepřítelem.“

Související

Obří zbrojní skandál má českou stopu. Evropská země nakoupila od podvodníků, nemá nic

Do pruského služebního řádu se tak už v roce 1888 dostalo pravidlo, že nečinnost nebo čekání na rozkazy v měnící se situaci je větším proviněním než chyba učiněná z vlastní iniciativy při snaze splnit cíl. Tato taktická pružnost pak stála u kořene německých úspěchů v první a druhé světové válce a v 80. létech je za své přijaly i armády NATO pod názvem Mission Command.

Oproti tomu sovětský model byl založen na absolutním podřízení, přesných harmonogramech a nulové toleranci k odchylkám od rozkazu. Tato „firemní kultura“ se přelila i do ukrajinské armády, kde štáb často trvá na přesném plnění rozkazu a nižší velitelé nemají potřebnou volnost postupovat podle vývoje situace.

Překonat tuto zažitou štábní kulturu nebude snadné. Doktrína Mission Command nefunguje sama od sebe. Vyžaduje vzájemnou důvěru mezi nadřízenými a podřízenými.

Nezbytná je schopnost akceptovat chyby – pokud je iniciativa při případném nezdaru tvrdě trestána, velitelé se vrátí k alibistickému čekání na rozkazy. Přitom právě toxická kultura trestání za špatné zprávy vedla v minulosti k tomu, že ukrajinští důstojníci často do poslední chvíle zamlčovali skutečnou situaci na svém úseku.

Možná vám uniklo: Divadlo v Moskvě: Britský historik ostře kritizuje misi „Trumpových kumpánů“