Aktuálně.cz: Kdy jste film Top Gun viděl? Ještě za komunistického režimu?
Jaroslav Míka: Už pár měsíců po jeho premiéře - někdy v roce 1987. Šlo o pokoutní amatérskou videonahrávku dabovanou jedním hlasem, jak bylo tenkrát u podobných západních snímků zvykem.
O kariéře vojenského pilota jsem snil asi od pěti či šesti let a Top Gun mě už jen ujistil, že jdu správnou cestou. Že chci v životě dělat právě tohle.
Nadšeně jsem si říkal: Právě takhle by měli vojenští piloti vypadat!
A teď?
Dnes se samozřejmě dívám na mé tehdejší sny a naivní představy - mírně řečeno - shovívavě. Ale jak říkám: pro čtrnáctiletého kluka, pilota větroně poblázněného už odmalička létáním, byl Top Gun krásnou inspirací, jak se vyrovnat americkým pilotním esům - absolutní světové špičce.
Námořní pilot Maverick v podání Toma Cruise fotí protivníka v jeho kokpitu z metrové vzdálenosti a dělá spoustu dalších frajeřin. Vy ovšem máte - alespoň pokud vím - k podobným věcem dost daleko...
Víte, já se už ve dvaceti letech stal mistrem republiky v letecké akrobacii. A na bitevníku L-159 v tom pokračoval jako pilot Display teamu... takže jsem se leteckých frajeřin - jakkoliv legálních - rovněž dopouštěl.
Každé létání pro veřejnost je vlastně svým způsobem frajeřina. I když to, co předváděl pilot Maverick, jsou frajeřiny už hodně za hranou.
Jak se tedy na Top Gun díváte dnes, jako velitel 21. křídla taktického letectva? Z mise českých stíhaček Gripen v Pobaltí máte zkušenosti s ruským letectvem...
S nostalgií, tolerancí, ale i s velkým obdivem k tehdejšímu - z dnešního pohledu stále až nedostižnému - umění filmařů. No a ty frajeřiny už vnímám úměrně své dnešní funkci a věku.
Od nadšení k odmítání
Můžete být konkrétní?
Jako čtrnáctiletý kluk jsem Top Gun doslova hltal. Avšak jako mladý vojenský pilot jsem Top Gun zavrhl. Nelíbil se mi - jak mi tehdy přišlo - kvůli mnoha nesmyslům v pilotáži, které klamaly veřejnost.
Pak jsem se ale v roce 2002 zúčastnil natáčení filmu "A stoupej do slunce" režiséra Zbyňka Podskalského a uvědomil si, jak je i se současnou filmovou technologií strašně obtížné natočit akční letecké záběry. Takové, aby to diváky vtáhlo do děje.
Samotný vzdušný boj je sice dost dynamický, ale pro laika přece jen v té akci dost roztáhlý. Nicméně před tím, co předvedl režisér Tony Scott s neohrabanou filmovou technologií osmdesátých let minulého století, i po třiceti letech hluboce smekám.
S dnešními zkušenostmi proto říkám, že Top Gun je geniální a nadčasový snímek. Jeho cíl - přiblížit veřejnosti zajímavě a akčně práci vojenských pilotů - splnili autoři filmu do puntíku. A třeba vztahy mezi piloty jsou ve filmu vykresleny dost věrohodně.
Váš vztah k filmu Top Gun se tedy s lety měnil...
Ano. Od absolutně nekritického nadšení, přes odmítání kvůli klamu... až po úctu k autorům filmu, kteří natočili pro veřejnost srozumitelný a napínavý snímek. Takže mně už nevadí poněkud hloupé akce, které na druhé straně diváka chytnou a popularizují naší práci, třebaže zjednodušeně.
Propagace armády je zvláště v dnešní době velmi důležitá, zároveň ovšem nesmírně obtížná, pokud má být alespoň věrohodná. A to je také hlavní důvod, proč si toho filmu Top Gun dnes vážím. Z tohoto pohledu ho vnímám jako ojedinělé umělecké dílo.
O jakých "zajímavých hloupostech" vlastně mluvíme?
Třeba o Maverickových vzdušných soubojích. Některé manévry by mu ani náhodou nezaručily přežití.
Letoun F-14 Tomcat, na němž létal, není navíc určen k manévrovému vzdušnému boji. Jde naopak o těžkou stíhačku ničící cíle za hranicí viditelnosti... no ale to už by byla přesně ta nuda, která by nešla natočit.
Střílelo by se na cíle, které nejsou vidět. A pak ten vámi zmíněný záběr, kdy Maverick letí k sovětské stíhačce zrcadlově hlavou dolů a ještě si Rusa z metrové vzdálenosti nad kabinou vyfotí... tahle hloupost mě kdysi rovněž dostala.
Místo budíků skleněný kokpit
Může i dnes Top Gun ovlivňovat nábor k českému letectvu?
Narážíte na jeden z mnoha střípků. Každého mladého kluka či děvče (i ty už dnes v Česku pilotují vojenské proudové letouny - pozn. red.) zapálené pro létání musí ten film motivovat, oslovit. I po těch třiceti letech. Stejně jako kdysi mě. Top Gun je - nehledě na některé výhrady - mezi letci stále populární.
Ještě k vašim zkušenostem s ruskými letci z mise v Pobaltí: Byly by dnes souboje jako ty v Top Gunu ještě vůbec možné? Pokud tedy vůbec kdy byly...
Něco podobného je možné pouze ve válce. Většina leteckých soubojů se odehrává za hranicí viditelnosti. Bylo tomu tak i při nedávném sestřelení ruského frontového bombardéru Su-24 raketou turecké stíhačky F-16.
V ozbrojeném konfliktu může na druhé straně nastat situace, při níž jsou vzájemně rušeny zbraňové systémy, takže se nepřátelské letouny mohou setkat. No a v takových případech se principy vzdušného souboje příliš neodlišují třeba od těch z druhé světové války: musíte se při něm dostat na kobylku protivníkovi a sestřelit ho raketou krátkého dosahu nebo palubním kanónem.
Proto ostatně každou fázi vzdušného boje trénujeme. Od zneškodnění protivníka na nějakých sedmdesát kilometrů až po bezprostřední kontakt s ním.
A jak se to tedy dnes má s Rusy?
Je i naše amerického spojence vnímám jako někoho, kdo spolu nechce bojovat jako třeba v Top Gunu, v dobách studené války. Rusové nejsou - přes všechny výhrady, které k nim mohu mít - žádní blázni. I v tomhle se doba změnila.
Jak se za třicet let změnila letecká technika, kokpit stíhačky?
Výkony stíhaček jsou v podstatě stejné: všechny už tehdy létaly nadzvukem. Obdobné bývá i přetížení pilota - až devět "G" (devítinásobné - pozn. red.). Jen s tím rozdílem, že současná stíhačka je k tělu pilota mnohem ohleduplnější - odborně se tomu říká human machine interface (interakce mezi člověkem a strojem - pozn. red.).
Třeba gripen je v tomto ohledu přímo dokonalý. I když tedy "taháme" oněch 9G, tak se to nechá snést, třebaže jde o ohromné přetížení. Naproti tomu na českém albatrosu jsem musel na mnohem menší přetížení reagovat různými protimanévry a neustále s ním bojovat.
Něco je ale určitě jinak...
Naprosto se změnilo pracoviště pilota. Míním tím elektronické senzory letounu.
V kokpitu tehdejší F-14 Tomcat byly například jen klasické budíky s jednou malou radarovou obrazovčičkou, která pilotovi hlásila nějaké zachycení cíle.
A dnes? Například v našem gripenu neuvidíte jediný klasický budík. Máme jen multifunkční a průhledové displeje - říká se tomu skleněný kokpit.
Tohle je největší technologický pokrok od časů natáčení filmu Top Gun. Pracoviště pilota se zcela digitalizovalo, takže mám dokonalý přehled o tom, co se děje kolem mě - i na vzdálenost mnoha desítek kilometrů. A to pomíjím mnohonásobně výkonnější palubní počítače. Podobnými změnami prošla koneckonců i letecká doprava.
Takže dnes už nemusíte obdivně vzhlížet k americkým pilotům a jejich letounům jako tenkrát?
Přesně tak. Zvláště když se bavíme o evropském prostoru.
Super stroje, jako je třeba F-22 Raptor či F-35 Lightning II., jsou totiž trochu o něčem jiném. Jde o pátou generaci letounů, zatímco gripen je "jen" čtyřapůltá.
Důvod k závistivému či obdivnému vzhlížení k jiným spojeneckým pilotům a jejich letounům ale už opravdu nemáme. Létáme na tom nejlepším, co je momentálně na trhu.
