reklama
 
 

Jak zničit Islámský stát? Učit se od muslimů, říká žena, jejíž rodině džihádisté vyhrožovali smrtí

20. 6. 2016 14:15
Západ by měl více naslouchat muslimům, kteří doma ve svých zemích aktivně burcují proti džihádistické ideologii. I přes nebezpečí a hrozby, které jim to přináší. Rozhovor Aktuálně.cz poskytla Karime Bennouneová, autorka knihy Tady vaše fatwa neplatí.

Praha – V dětství zažívala strach před pomstou radikálních islamistů, kteří nenáviděli jejího otce.

Dnes je Karime Bennouneová profesorkou mezinárodního práva na University of California – Davis School of Law. A napsala knihu Tady vaše fatwa neplatí - příběhy lidí z islámského světa bojujících proti fundamentalismu a násilí.

Autorka vedla rozhovory s lidmi z Afghánistánu, Pákistánu, Blízkého východu, Mali, Turecka, severní Afriky i Evropy.

Zdůrazňuje, že sami muslimové jsou největší obětí fanatických islamistů, kteří zneužívají náboženství pro politické cíle.

Napsala jste knihu o boji muslimů proti islamistům. Předpokládám, že historie vaší rodiny vás v tomto směru výrazně ovlivnila…

Narodila jsem se ve Spojených státech, protože můj otec se tehdy nemohl vrátit do Alžírska. Ale dětství a velkou část života jsem prožila v Alžírsku. Můj otec byl v Alžíru profesorem antropologie a patřil k velkým kritikům islámského fundamentalismu. Dostával výhrůžky smrtí. Například na poštovní schránku nám psali nápisy "smrt Bennounemu". A věřte mi, že svět se změní, když vidíte nápis "smrt" před vaším jménem.

Otec bojoval svým hlasem a svým perem. Co mě mrzí, je, že v souvislosti s Alžírskem se ve světě hovoří hlavně o teroristech, a ne o lidech, kteří s nimi bojují.

Hovořila jste s mnoha lidmi v řadě muslimských zemí. Který příběh byste označila za mimořádný?

Těžko nějaký vybrat. Dělala jsem například rozhovory se Sabín Mahmúdovou z pákistánského Karáčí. Vedla kulturní centrum nazvané Kavárna ve druhém patře, kde se odehrávaly také politické diskuse. Třeba o známém zákoně o rouhání v Pákistánu.

Hrála tam hudba, zpívalo se. Každý, kdo měl zájem, tam mohl přijít. Bohužel krátce poté, co moje kniha vyšla, Sabín Mahmúdovou zavraždil mladý džihádista, který se předtím účastnil několika akcí v centru.

Centrum je ale stále otevřené. Lidé si řekli, že Sabín v nich stále žije, a pokračují v tom, co začala. Při prvním výročí její smrti neplakali, naopak pořádali hudební festival.

Je problém s islámským fundamentalismem a džihádismem hlavně problémem interpretace koránu a dalších islámských náboženských textů?

Je to politický problém. Pro mne jsou muslimští fundamentalisté politickým hnutím, jako extrémní pravice. Manipulují s náboženstvím pro dosažení politických cílů. Ke konfrontaci s nimi je potřeba politické strategie.

Islám je ale více než jiná náboženství svými texty spojen s politikou. Nelze je úplně oddělit, když se například některé verše koránu týkají každodenního praktického života muslimů…

Pro některé lidi to tak je. Ale když půjdete staletí nazpět, vždy v islámském světě existovaly tendence k oddělení náboženství a politiky. Samozřejmě že jsou muslimové, kteří s tím nesouhlasí. Například mešita na ulici v Los Angeles, kde žiji, má na svých webových stránkách prohlášení, že člověk nemůže být muslim, když nevěří ve spojení islámu a státu.

Ale je mnoho těch, kteří s tím nesouhlasí. Jsou to věřící muslimové, ale přitom sekulární.

Podívejte se třeba na moji rodinu. Můj otec ctil muslimskou kulturu, ale jako sekulární člověk odmítal fundamentalismus a chtěl chránit stát před náboženstvím. Můj strýc byl hluboce věřící a také odmítal spojení islámu a politiky. Z toho důvodu, aby islám naopak chránil před politikou.

Tvrdit, že politiku a náboženství od sebe v islámu nejde oddělit, je sporné.

Nejviditelnějším a nejvíce diskutovaným fenoménem islamismu je v současné době Islámský stát v Iráku a Sýrii. Kdo za vznik a existenci této organizace nese vinu?

Na Západě lidé často obviňují plošně všechny muslimy za Islámský stát. V arabských nebo muslimských zemích lidé zase mají tendenci poukazovat na vinu Západu. Pravda je taková, že všichni k tomu přispěli. Islámský stát je důsledkem interních i externích problémů, tak bych to řekla.

Pokud se podíváme na Irák, je jasné, že ilegální americká invaze v roce 2003 k současné situaci výrazně přispěla. Jakkoliv byl Saddámův režim příšerný, invaze byla nezákonná a neměla žádný plán, co vytvořit na troskách svrženého režimu. Připravila půdu pro Islámský stát, aby mohl růst.

Ale není to jediný důvod. Do Iráku se přenesla džihádistická ideologie, se kterou jsme byli konfrontováni v Alžírsku v devadesátých letech a kterou se prezentoval Tálibán v Afghánistánu.

V některých arabských zemích je ale vidět, že se lidé ptají ve smyslu: Jak jsme mohli dospět do bodu, kdy existuje něco jako Islámský stát? Říkají, že si musíme položit otázku, jak taková ideologie mohla mezi námi vzniknout. Co jsme udělali špatně, co jsme učili mladé lidi špatně.

Jak se tedy s Islámským státem vypořádat?

Především musíme existenci Islámského státu a dalších podobných hnutí, jako je třeba Boko Haram, brát velmi, velmi vážně. Já často kritizuji západní levici, že tento problém bagatelizuje. Říká, že se hrozba přehání, že ji média přefukují a tak dále.

Je třeba vidět, že mnoho Arabů a muslimů vidí v hnutích, jako je Islámský stát, existenční hrozbu. Čímž netvrdím, že musíme jednat hystericky jako třeba pan Trump, který nemá žádnou strategii a pouze uráží a vyhrožuje.

Strategie existuje krátkodobá a dlouhodobá. Já nejsem velkým zastáncem vojenských zásahů a používání síly, ale proti organizacím, jako je Islámský stát, které vraždí desetitisíce lidí, zkrátka musí být ozbrojená síla součástí řešení.  Musí se tak ale dít v souladu s mezinárodním právem a řešení také nemůže stát pouze na armádách.

Musí být ale i dlouhodobá strategie. Vzdělání, řešení sociálních problémů. Musí brát více v úvahu zkušenosti lidí, kteří proti nebezpečí islamismu bojují v těchto zemích už delší dobu, zevnitř. Muslimské novináře, intelektuály, novináře. Například pákistánské. Měli bychom jim naslouchat.

Obáváte se, že k islámskému fundamentalismu se blíží Turecko?

Obavy jsou namístě a především je třeba říci, že mnoho Turků se toho obává. Vládnoucí Strana rozvoje a spravedlnosti prezidenta Recepa Erdogana vypadá možná atraktivněji než jiné podobné strany a samozřejmě není to strana radikálních džihádistů, ale je jasné, že jde proti tradici sekulárního státu v Turecku.

Turecku ale zároveň jsou vytvořeny základy občanské společnosti, je tam rezistence proti tomu, co chce vládní strana. Když vypukly v roce 2011 v arabských zemích revoluce, řada západních intelektuálů a akademiků tvrdila, že by si tyto země měly vzít za příklad turecký model. Dnes když vidíme, co se z tohoto tureckého modelu stalo, víme, že by bylo velmi špatné ho přejímat.

Podle mého názoru v dlouhodobé perspektivě fundamentalistická hnutí neuspějí, ale není to nějaká historická nevyhnutelnost. Musíme na tom pracovat.

Internet a sociální sítě se staly mocnou zbraní džihádistů a jejich propagandy. Lze bez podchycení tohoto problému hnutím, jako je Islámský stát, účinně čelit?

Je bohužel strašné dívat se na to, s jakou dovedností džihádisté internet používají. Vezměte si ten poslední případ z Francie, kdy pachatel natáčel vraždu na video a vysílal na Facebooku. Internet bohužel tragicky pomáhá džihádistům a jejím cílům.

Ale i jejich oponenti ho používají. Znám Kanaďana pákistánského původu, který vyznával džihádistickou ideologii, ale změnil názor a naopak s ní začal bojovat. Na džihádistických chatech, které navštěvují mladí muslimové, je aktivně odrazuje.

autor: Martin Novák | 20. 6. 2016 14:15

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama