Analýza - Zastávat funkci amerického prezidenta sice v dnešním unipolárním světě s jedinou skutečnou supervelmocí znamená být "nejmocnějším mužem planety" (v budoucnu třeba i ženou), ale takřka jistě také být nejnenáviděnějším světovým politikem.
George W. Bush o tom ví své. Člověk, který do svého zvolení prezidentem prakticky neopustil hranice Spojených států, je dnes během svých nezbytných státních návštěv všude "vítán" hordami demonstrujících radikálů se vztyčeným prostředníkem a zdviženým hlasem.
Dalo by se říct, že takové už je riziko povolání americké hlavy státu. Na druhou stranu je však zřejmé, že protesty nesměřují jen k samotné funkci, ale spíše k osobě, která ji zastává. George Bush je zkrátka polarizátor par excellence, a to jak doma, tak v zahraničí.
Válka, kterou nejde vyhrát
Zatímco jeho mimika, rétorika a celkové způsoby neomaleného "kovboje" z Texasu u většiny lidí vyvolávají nanejvýš pobavené úsměvy, politika, kterou Bílý dům za jeho vlády prosazuje, k smíchu rozhodně není.
Spojené státy jsou ve válce, kterou podle mnoha odborníků nemohou vyhrát, protože jejich nepřítel neakceptuje zaběhnutá pravidla válečných konfliktů. Skeptici dokonce namítají, že čím více Američané válčí, tím více nepřátel si vytvářejí. A veřejnost doma si to, jak se zdá, už uvědomila.
Ne tak George Bush. Jeho zatvrzelost připomíná tu, s níž se jeho předchůdce Lyndon B. Johnson nechával stále více zatáhnout do zjevně ztraceného konfliktu ve Vietnamu. Z Iráku neodejdeme, dokud tam nedokončíme, co jsme začali, nechal se bezpočtukrát slyšet. A tak dál umírají američtí vojáci i iráčtí civilisté.
Pochybné zdůvodnění, které invazi do Iráku v roce 2003 předcházelo, i absence jakéhokoli hlubšího plánování, přitom amerického prezidenta předem připravilo i o ty jediné vavříny, které by si vojenský zásah v Iráku zřejmě zasloužil: za to, že ukončil krutovládu jednoho z nejbrutálnějších diktátorů své doby. A to samé se dá vlastně říci i o Afghánistánu.
Exšéf CIA vydává paměti. Bushe trhá na kusy ČTĚTE ZDE
Čtyři roky poté: Bush zmizel v iráckém stínu ČTĚTE ZDE
Bush vejde do dějin jako prezident, který vyhlásil válku teroristům na celém světě. Jeho doktrína násilné demokratizace světa však selhává podobně jako kdysi nefungovala idea zatlačování komunismu, kterou musela vystřídat skromnější doktrína jeho zadržování.
Odkaz dějinám
Pokud by se úspěšnost Bushovy války proti terorismu měla poměřovat počtem nepřátel, které mu v celém světě udělala, pak je to nepochybně fenomenální sukces.
To, že jej nenávidí představitelé nedemokratických režimů, které často pranýřuje (například tím, že z nich dělá "osu zla" apod.), je vcelku pochopitelné a z pohledu ideje univerzální vymahatelnosti lidských práv dokonce povzbudivé.
Celosvětové tažení proti terorismu v americké režii má však bohužel jednu zásadní vadu na kráse. Jak potvrzují vesměs všechny respektované organizace na ochranu lidských práv, tato kampaň ve skutečnosti podryla občanská práva a svobody i v těch částech světa, kde už dávno zapustily kořeny. Včetně samotných Spojených států.
Vlastenecký zákon (Patriot Act), zajatecký tábor na Guantánamu či utajené letecké transporty podezřelých osob do tajných věznic CIA jsou témata, která se jednou dost možná objeví v podobě záludných otázek v přijímacích testech na právnické fakulty.
I to bude tvořit odkaz 43. prezidenta Spojených států George W. Bushe americkým a světovým dějinám.
