I západní svět má skutečné problémy, které ani v porovnání s válkou nepůsobí směšně

Žádný člověk není ostrov. Představujeme dvanáct hlavních dokumentů Jednoho světa
Mihotavá pravda / A Flickering Truth, Afghánistán - Afghánský filmař Ibrahim Arífí se vrací z německého exilu do Kábulu, aby tam z trosek znovu vybudoval filmový archiv. Za ničivé vlády Tálibánu byla produkce Afghan Films téměř zlikvidována, pracovníkům archivu se však přece jen podařilo část filmových kotoučů zachránit.
V útržcích snímků a vzpomínkách pamětníků se zjevuje pohnutá historie Afghánistánu i dějiny jeho kinematografie, která před desetiletími tuto zemi otevírala světu. A i když Ibrahim zdevastovanou vlast po čase opouští, zachráněný materiál putuje po Afghánistánu a nachází nové publikum. (Mihotavá pravda / A Flickering Truth, Afghánistán)
Vizuálně poutavý dokument s velkou upřímností ukazuje stav země, jejíž minulost je bolestná a budoucnost stále nejistá. (Mihotavá pravda / A Flickering Truth, Afghánistán)
Mezi věřícími  / Among The Believers, Pákistán. Režie: Hemal Trivedi, Mohammed  Ali Naqvi - Červená mešita je jedním z hlavních pákistánských center radikálního islámu. Nejvyšším duchovním je Abdul Azíz Ghází. V roce 2007 vláda na mešitu zaútočila a jeho nejbližší byli během útoku zabiti. Azíz poté zasvětil svůj život jedinému cíli – svrhnout sekulární vládu. Dokument přináší ucelený vhled do současného Pákistánu, v němž ti nejchudší jsou nuceni pro sebe a své děti shánět existenční pomoc u štědře a neprůhledně dotované Červené mešity.
Foto: Reuters, Jeden svět, Aktuálně.cz
Martin Svoboda Martin Svoboda
10. 3. 2016 8:34
Hlavní soutěž letošního ročníku Jednoho světa shrnuje všechno, co s sebou lidskoprávní filmový festival nese. Od trochy západní pozérské angažovanosti po upřímnou snahu nabídnout komplexní pohled na nejednoznačné události. Recenze hlavní soutěžní kategorie.

Praha - Hlavní soutěž lidskoprávního festivalu Jeden svět čítá jedenáct titulů z celého světa. Témat tak různorodých, že by se zdálo, že si z nich jako z celku nemůžeme odnést ucelený dojem.

Přesto si i na ní můžeme potvrdit určité trendy a zákonitosti, ať už pozitivní, nebo negativní, které podobné snímky provázejí.

Jeden svět 2016

Jeden svět 2016

Přehlídka dokumentů Jeden svět se z Prahy přesunula do dalších 32 měst v Česku a do Bruselu.

Představuje 123 filmů z 62 zemí.

Podrobný program v regionech NAJDETE ZDE.

Aktuálně.cz vytvořilo k festivalu speciál.

Přední divácká otázka vždy je, nakolik je sledování lidskoprávních dokumentů jen dojímavou atrakcí pro západní publikum, jež si návštěvou filmového festivalu a diskutováním o tom, jak by měl být svět lepším místem, kompenzuje svým způsobem černé svědomí z vlastní pohodlnosti.

S tabletem v brašně, mobilem v ruce a lítačkou na tramvaj v kapse sledujeme esejistické snímky Salero a Behemoth, zobrazující v až kýčovitě krásných obrazech, jak civilizace narušuje přírodu či brání v lepším způsobu života. Nikdo z nás by nechtěl krumpáčem dobývat sůl, ale rozplýváme se nad konáním domorodců a přejeme jim, aby tak žili dál. Ale proč? Vnímáme je vůbec jako lidi, nebo jako nějaký ohrožený druh živočicha, který chceme držet zavřený v "zoo" jeho tradic a chodit se na něj dívat jako na atrakci?

Co z toho máme?

Tohoto paradoxu se nezbavuje ani snímek Ukrajinští šerifové, v němž dva muži - v podstatě nepravomocně pověření starostou - zjednávají pořádek v zapadlém ukrajinském okrsku. Snímek je točen jako snaha proniknout hlouběji do "skutečných" ukrajinských životů, ale jeho epizodická struktura navštěvování jedné rodiny po druhé může v někom evokovat projížďku ukrajinským zábavním parkem.

Jde o složitou otázku: Proč vlastně takové filmy sledujeme a co si z nich odnášíme? Má jinou hodnotu návštěva Honu na holiče, který vypráví o bombovém útoku v tureckém holičství, a Star Wars?

Ihned nás napadá, že samozřejmě ano, ale těžko vlastně říct, nakolik je pro nás dokument víc než dalším příběhem. Zvlášť když dokumentaristé tak často přistupují na principy filmové narace a nabízejí hrdiny a záporáky, konflikty a cíle.

Dokument Demokracie o tom, jak tým zapálených lidí prosazuje v Bruselu legislativu o ochraně dat, se principem nevzdaluje letošním oscarovkám Spotlight či Sázka na nejistotu.

Tohle zamyšlení samozřejmě nesnižuje legitimitu existence lidskoprávního filmového festivalu. Objevují se v něm i filmy, které mají skutečný dopad, dokonce se jim věnuje samostatná sekce.

Navíc neexistuje jeden typ diváků, takže filmy na něm nejsou přijímány jedním způsobem. A vždy je pozitivní vyslat signál, že se lidé na nějaké úrovni zajímají o to, co se ve světě děje. Zvlášť když Jeden svět se 120 tisíci návštěvníky má úspěch.

Jenže co jsme vlastně schopni z oněch dokumentů přijímat? Stačí se podívat na dokument Zdi, věnující se různým místům na zemi se střeženými hranicemi a lidem, kteří by rádi na druhou stranu. Přičemž ono "chtít na druhou stranu" je nakonec to jediné, co o nich víme, a těžko říct, co by dělali, kdyby se na druhou stranu skutečně dostali.

Zatímco diváci bijící se za lidská práva budou automaticky sympatizovat s jejich snahou o lepší život, odpůrci migrace budou proti – protože obě skupiny si do oněch prázdných nádob vloží jen vlastní představy. A skončíme tam, kde jsme začali.

Problémy prvního i třetího světa

Lepší se v tomto ohledu jeví snímek Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, sledující konkrétní případy toho, jak se dva mladí utečenci pokouší začlenit do společnosti na italském zapadákově, přičemž dál sní o lepším světě – tento dokument alespoň dodává svým protagonistům hloubku a hmatatelnost, představuje je jako plnohodnotné lidi s víc než jedním aspektem.

V tomto ohledu jsou zajímavé i oba snímky v hlavní soutěži vypravující se přímo do srdce muslimského světa. Mezi věřícími navštěvuje školu, kde zdejší ideový vůdce sice přijímá potřebné a stará se o ně, zjevně jim však zároveň vymývá mozek radikálním islámem.

Mihotavá pravda zase vypráví o snaze reorganizovat a zachránit zdevastovaný afghánský filmový archiv. Tyto filmy dokazují, jak nemožné je aplikovat na zobrazený svět naše západní hodnoty, náš koncept neutrality, kultury nebo byrokracie. Což však neznamená, že někteří lidé tam nemají ony hodnoty v sobě.

Zbývající snímky v hlavní soutěži, severské dokumenty Švédská škola lásky a Bílý vztek, nás přivádějí do podivného prostředí prosperující, ale zakomplexované severní Evropy, kde jsou lidé bohatí a v neustálé depresi. Ta se však ukáže být zcela plnohodnotnou.

Bílý vztek vypráví o dětské šikaně a Švédská škola lásky o lidském odcizení, jež má příčinu v nepovedeném státním sociálním experimentu. Je pozitivní vidět, že se Jednomu světu podařilo najít i "skutečné" problémy prvního světa, které v kontrastu s válkou stiženým Blízkým východem nevypadají směšně.

Hlavní soutěž Jednoho světa tak shrnuje všechno, co s sebou lidskoprávní filmový festival nese. Od trochy západní pozérské angažovanosti po upřímnou snahu nabídnout komplexní pohled na nejednoznačné události. A my jako diváci se s tím a sebou samými musíme jako vždy nějak poprat.

 

Právě se děje

Další zprávy