Giampietri: Zahrajte mi na přání

Jan Pergler, Lubomír Hladík
11. 6. 2006 0:00
Lima, Praha - Nový peruánský viceprezident Luis Giampietri byl jedním ze sedmdesáti rukojmích, kteří ve zdraví přečkali více než 120 dní pod hlavněmi teroristů. Sám přispěl k tomu, že osvobození rukojmích mělo naprosto hladký průběh.

Luis Giampietri před časem poskytl na toto téma rozhovor českým novinářům. Přestože na kauzu starou téměř deset let je stále vyhlášeno informační embargo, něco málo naznačil i o svém tajném úkolu uvnitř budovy japonské ambasády v Limě, kde bylo sedmdesát lidí zadržováno. Deník Aktuálně.cz přináší exkluzivně tento rozhovor.

Útok ozbrojeného komanda na budovu velvyslanectví tehdy dokonale zaskočil ochranku, policii i armádu. Odjížděl jste na recepci s nějakými obavami?

Absolutně ne. Peru už tehdy pokořilo Světlou stezku, o MRTA nebylo dlouho slyšet. Zdálo se, že to bude normální recepce. Já jsem přijel brzy a v době útoku už jsem byl na odchodu.

Teroristé pronikli do budovy z vedlejšího domu. Prostě odpálili nálože u zdi a zeď vybourali. Zavládla v tu chvíli na zahradě nějaká panika?

Vůbec ne. Když vybuchla první nálož, nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost. Myslel jsem, že to bylo někde daleko odsud. A podle reakcí lidí to byl asi všeobecný názor. Lidé tomu nevěnovali pozornost a bavili se dál. Přítomnost teroristů jsme si uvědomili, až když nám mávali samopaly nad hlavou a křičeli, abychom si lehli.

Bál jste se?

Uvědomil jsem si, že se stalo něco špatného a vážného. A speciálně v mém případě, protože jsem voják, to bylo velmi komplikované. A jestli by objevili moji normální aktivitu, komplikovala by se situace daleko více.

Spolupracoval jste s tajnými službami?

Já jsem byl dlouhá léta expertem ve speciálních jednotkách. A přesně toto se prakticky objevilo ve dvou vydáních limských novin. A proto se mnou teroristé v průběhu toho zadržení  uspořádali jakýsi lidový soud. Naštěstí ta zpráva z novin nedošla na rezidenci úplná a oni mě nezastřelili. A to mi dovolilo dělat určité věci k záchraně rukojmích. Víc vám k tomu nemohu říct. Řekněme, že ty chlapce, co nás potom osvobodili, že většinu z nich jsem cvičil.

V Peru činnost v tajných službách znamenala při kontaktu s teroristy vždy kulku do hlavy?

Peruánské bojůvky šly přednostně po představitelích státu. Mezi zadrženými byli členové rodiny prezidenta Fujimoriho, byl tam ministr zahraničí Tudela. Nebyl jsem tedy první na ráně, ale kdyby se moje identita prozradila, dobré by to nebylo.

První noc se v prostorách ambasády tísnilo několik stovek zadržených. Přesto nikdo nepanikařil, ani ženy. Jak si to vysvětlujete?

Myslím, že dokonale využili moment překvapení. Na paniku prostě nebyl čas. Krátkými povely nás natlačili ze zahrady do domu a začali nás identifikovat. Mě odvedli do jedné místnosti s ostatními důstojníky armády a policie. Byla to místnost 4x4 metry s malou skříní a bylo nás tam asi šestatřicet. Já byl v té skříni spolu se čtyřmi lidmi. V místnosti bylo obrovské vedro a nefungovala tam téměř žádná hygiena. Navíc se k nám chovali velmi tvrdě. Pořád si hráli s pojistkou u automatických zbraní a mířili nám na hlavu. To trvalo dost dlouho. Potom zavřeli okna a zatáhli závěsy a nakonec nás nahnali k oknům jako živou obranu, kdyby policie opět zaútočila. Tak to bylo několik dní. Druhý den daly ženy-teroristky výbušniny do naší místnosti. Příjemné to nebylo. Vidíte, že na paniku nebyl prostor.

Mezi zadržovanými bylo mnoho vysokých důstojníků policie, armády, jistě i tajné služby, diplomaté, politici. Jak to, že zrovna vy jediný jste dostal nápad začít komunikovat s venkem?

Po úvodním, dokonalém šoku jsem začal přemýšlet, jak se spojit s lidmi venku. Říkal jsem si, že není možné, aby peruánská tajná služba neměla v budově žádné odposlouchávací zařízení (Japonsko patřilo k největším obchodním i politickým partnerům Peru. Tehdejší prezident Peru Alberto Fujimori byl synem japonských přistěhovalců. - pozn. red.). Obcházel jsem budovu rezidence a mluvil jsem ke všemu, o čem jsem si myslel, že by naši lidé do těch věcí mohli dát nějaké odposlouchávací přístroje. Mluvil jsem k ohřívačům vody v koupelně, ke křížům na stěnách, ke knihám, ke všemu, co jsme dostávali zvenčí. Dělal jsem to mnoho dní, dost tajně. Ale lidi, kteří mě viděli, mě začali považovat za blázna.

To jste opravdu chodil po domě a mluvil si pro sebe? A nikdo z teroristů si toho nevšiml?

Považovali mě trochu za blázna, trochu si mysleli, že se modlím.

A co jste těm obrazům, knihám, křížům vlastně říkal?

Říkal jsem, že jestli mi nemohou odpovědět, tak aby mi zahráli píseň o švábovi (cucaracha). Dva dny nato zahráli v rádiu cucaracha v rytmu cumby. A od toho momentu jsem věděl, že mě slyšeli. Ale nevěděl jsem díky čemu. Později jsem dostal první vzkaz. Řekli mi, že mě slyší a že mi posílají do rezidence čtyři kytary. Jedna z nich byla pro mě. A ta byla podepsaná mou paní. Ta moje přišla v obalu a odevzdali mi ji. Na ty další tři hráli všichni ostatní, i teroristé.

A té vaší si nikdo nevšiml?

Byla celou dobu mimo dosah všech. Pouze jednou na ni hrál jeden terorista tři minuty. A tímto způsobem jsme dostali během dvou a půl měsíců mnoho informací. Od popisu a pojmenování teroristů - protože dům byl velký a my nevěděli, kolik jich vlastně je. A dostávali jsme úkoly: zjistit množství teroristů, dát ven jejich popis, psychologický posudek, jejich zvyky atd. Když došla baterie ve vysílačce v kytaře, poslali nám z venku bibli. Málo lidí v domě mělo vědět, co ve skutečnosti dělám. Tím se mělo zabránit tomu, že kdyby někdo měl nějaké psychické problémy, aby mou činnost neprozradil.

Takhle jste komunikovali celé čtyři měsíce?

Ano. Vlastně jsme čekali na zprávu, že jdou pro nás. Bylo to strašně dlouhé a psychicky náročné. Ale i pro teroristy. Zjistili, že jsou v patové situaci. Byli unavení a deprimovaní. Jejich šéfové pro ně vymýšleli nejrůznější aktivity, aby je udrželi. Například fotbal. My rukojmí jsme přešli do stadia, ve kterém se nachází nemocný v posledních okamžicích svého života. Cítíte překvapení, nejistotu, hněv. Cítíte lítost a nakonec si přejete, aby to skončilo jakýmkoliv způsobem. Začínalo to být opravdu nebezpečné, protože někdo zevnitř mohl udělat něco nepředloženého. A to by skončilo naprostým masakrem.

V řadě takto dlouhých únosů a zadržování se projeví jakési přátelství terorista - rukojmí, tzv. Stockholmský syndrom. Projevoval se u vás?

Pro mě, stejně jako pro všechny ostatní rukojmí, to byli nepřátelé. Byl jsem válečný zajatec, protože oni užívali vojenský stejnokroj, užívali vlajku, která nebyla vlajkou mé země, zpívali hymnu, která nebyla hymnou mé země a považovali se za členy jiného vojska, než bylo to moje.

Věděli jste, že vás jdou osvobodit?

Ne. Dostali jsme pokyn být ve střehu a pokud možno být připraven zalehnout. Obešel jsem kolegy a všem jsem řekl, aby zůstali ležet na zemi. Jeden z kolegů mě neposlechl a vlezl si do skříně. Při přestřelce byl zraněn, dostal infarkt a zemřel. Jinak to mohlo být triumfální vítězství nad teroristy.

 

Právě se děje

Další zprávy