reklama
 
 

Nejsem emocionální člověk, říkal Bush. Prezident, který pomohl Česku ke svobodě

1. 12. 2018 16:02
Sami Američané o něm mluví jako o nejúspěšnějším prezidentovi USA, který v Bílém domě sloužil jen jeden prezidentský termín. George H. W. Bush, který v pátek zemřel ve věku čtyřiadevadesáti let, bezpečně provedl Spojené státy a s pomocí dalších státníků i celý svět turbulentním obdobím konce studené války.

Jeho umírněný postup a přehled v zahraniční politice výrazně přispěly k tomu, že svět na východ od železné opony tehdy neupadl do chaosu. Že čtyřicet let dlouhý studený konflikt, s nebezpečím jaderných zbraní na obou stranách, skončil bez výbuchu, bez války.

"Jistě nejsem viděn jako vizionář. Ale doufám, že jsem viděn jako pevný, rozvážný a schopný," napsal si prezident George Bush starší do deníku v poslední den převratného roku 1989.

V roce 1991 pak nechal Američany částečně zapomenout na trauma Vietnamu, když v bleskové vítězné válce v Perském zálivu vyhnal irácká vojska z Kuvajtu. Během čtyřiceti dnů stáli Američané před Bagdádem a Saddám Husajn musel kapitulovat.

Bushova popularita mezi Američany v té chvíli vyskočila na 90 procent. Ale stačil rok a Bush v prezidentských volbách v roce 1992 neobhájil možnost pokračovat v Bílém domě další čtyři roky.

Prohrál s mladým demokratickým guvernérem z Arkansasu Billem Clintonem. Když mu podrazila nohy ekonomická recese a pocit Američanů, že je sice úspěšný v zahraniční politice, ale nechápe jejich každodenní domácí problémy.

Vřelý a se smyslem pro humor

George H. W. Bush byl klidnou silou. Zkušený, střízlivý politik, na první pohled možná až trochu upjatý, ve skutečnosti se smyslem pro humor a podle řady svědectví lidsky vřelý.

Například s velkým pochopením pro "barbary z východu", když v únoru 1990 přivítal v Bílém domě delegaci čerstvě zvoleného československého prezidenta Václava Havla.

Účastníci výpravy se dodnes pamatují, jak Bush sice překvapeně, ale s porozuměním toleroval veškeré překračování protokolu a divokou odvázanost členů delegace. Někteří z nich vůbec poprvé v životě vyrazili na západ od bývalé železné opony.

V listopadu 1990 prezident Bush návštěvu Václavu Havlovi oplatil, když přijel do Prahy na první výročí "sametové revoluce". Kolem jeho pobytu nebylo tolik hvězdného vzruchu, jako když o čtyři roky později hrál Bill Clinton v pražské Redutě na saxofon. Ale pro Československo to v té chvíli bylo zásadní potvrzení, že už je znovu součástí Západu.

"Děkuji vám, moji čeští a slovenští přátelé. Je pro mě velkou ctí navštívit tuto hrdou a krásnou zemi a moci se připojit k oslavám prvního výročí výjimečné sametové revoluce," prohlásil Bush v Praze.

Nepřijel poučovat a radit. Jako by energie tehdejší české a slovenské společnosti byla i pro něho samotného stále a znovu překvapivým potvrzením, že Spojené státy pod jeho vedením pomáhají Československu v obrovském, odvážném projektu na cestě od socialismu ke svobodě.

Prezidentův pohřeb

Zesnulý americký exprezident George Bush starší bude mít státní pohřeb ve washingtonské katedrále, kterého se zúčastní i současná hlava státu Donald Trump s manželkou Melanií. Detailní rozvrh smutečního obřadu zatím nebyl oficiálně zveřejněn, ani jeho datum. Uvedla však, že Trump vyhlásí středu 5. prosince dnem státního smutku.

Během průjezdu prezidentské kolony po Václavském náměstí Bush zboural veškerý pečlivě připravený protokol a vyšel k nadšenému davu, aby se s lidmi osobně pozdravil.

Bush tehdy přivezl do Prahy repliku amerického Zvonu svobody, kterou pak pokřtil několika údery přímo na Václavském náměstí. Dnes to působí pateticky, tehdy z toho zaplněnému náměstí běhal mráz po zádech.

S nadšením šel bránit Ameriku

George Bush to nedělal často, nebylo mu to vlastní. Neměl v sobě přirozené kouzlo svého předchůdce v úřadě, prezidenta Ronalda Reagana, se kterým by si obyčejný Američan vždy rád zašel na pivo.

Na výkon prezidentské funkce byl ale Bush připraven, politicky a svou životní zkušeností. Přinejmenším stejně dobře, a možná ještě lépe, než Reagan.

George H. W. Bush se narodil jako druhý z pěti dětí v dobře situované americké rodině z Massachusetts v Nové Anglii. Jeho otec Prescott S. Bush byl senátor a úspěšný finančník. Jeho syn George dokončoval střední soukromou školu a chystal se ke zkouškám na Yaleovu univerzitu, když Japonci v prosinci 1941 zaútočili na Pearl Harbor.

"Nemohl jsem se dočkat, až se půjdu přihlásit," napsal později Bush ve své autobiografické knize. Jako osmnáctiletý se stal nejmladším pilotem amerického námořního letectva v Pacifiku. Na bombardér si nechal napsat jméno své dívky, lásky ze střední školy, Barbary.

V září 1944 byl sestřelen, dva muži z posádky letadla zahynuli. Jeho zachránila americká ponorka jen chvíli předtím, než na místo dorazili Japonci. Domů se vrátil před Vánoci 1944 a o několik dnů později si vzal slečnu Barbaru Piercovou za ženu.

Za diplom z ekonomie na Yaleově univerzitě dostal v roce 1948 od rodičů automobil a ještě ten samý rok do něho manželé George a Barbara nasedli, aby vyrazili do vlastního života. Do Texasu, kde George Bush začal podnikat v naftovém průmyslu.

Pracoval s několika prezidenty

Jeho firma v Houstonu, kde rodina žila, prosperovala. Na začátku roku 1966 ale George Bush rezignoval na místo ředitele, když oznámil svoji kandidaturu za republikány do amerického Kongresu.

Byl zvolen a své místo pak ještě jednou obhájil. V roce 1971 si ho ovšem už vyhlédl tehdejší prezident Richard Nixon a dal Bushovi překvapivou nabídku - post amerického velvyslance v OSN.

Jako ambasador v OSN George Bush nebyl Nixonovi tak blízko, aby ho spolu s ním strhla do hlubin aféra Watergate. Jeho kariéra pokračovala dál na poli zahraničí politiky a prezident Gerald Ford ho v roce 1974 poslal jako vůbec prvního velvyslance USA do Číny.

Hned o dva roky později čekal George Bushe nový úkol, stal se ředitelem americké zpravodajské služby CIA. Po nástupu demokratického prezidenta Jimmyho Cartera se George Bush vrátil do Texasu, ale ne proto, aby z politiky odešel. Připravoval se na útok na nejvyšší pozici země.

"Jsem odhodlán jít do toho v roce 1980 zcela naplno," zaznamenal si v lednu 1979 do deníku své rozhodnutí kandidovat v roce 1980 v prezidentských volbách.

Byl poražen v republikánských primárkách, vítězný Ronald Reagan mu ovšem nakonec - po napínavém váhání, kdy zvažoval Geralda Forda - nabídl pozici viceprezidenta, kterým Bush zůstal i po Reaganově znovuzvolení v roce 1984. Po osmileté průpravě na místě "dvojky" pro Bushe přišel pravý čas na druhý pokus o místo nejvyšší.

A tentokrát úspěšný, 8. listopadu 1988 byl George Herbert Walker Bush zvolen 41. prezidentem USA, když přesvědčivě porazil demokrata Michaela Dukakise.

"Nejsem emocionální člověk"

"Revoluce roku 1989 jsou zásadními změnami, je to začátek nové éry ve světových záležitostech," řekl Bush, když jako americký prezident v lednu 1990 poprvé promluvil ke Kongresu. Uvědomoval si, o jaký dějinný zlom jde, a dobře také věděl, jakou mají právě Spojené státy zodpovědnost.

Když v listopadu 1989 padla Berlínská zeď, působilo jeho vystupování vzhledem k revolučnosti tehdejších chvil až odtažitě, jako by nedoceňoval, čeho je právě svědkem. "Prostě nejsem typem emocionálního člověka," odpověděl Bush novinářce v Bílém domě.

Z jeho strany šlo ovšem o zcela záměrnou zdrženlivost. "Když si s tím poradíme špatně a bude to celé vypadat jako americký projekt, můžeme tím vyvolat výbuch negativních reakcí a vyústí to v krveprolití," uvědomoval si Bush, jak kontraproduktivní by mohla být zvláště ve vztahu k Sovětskému svazu projekce americké síly a triumfu.

George Bush opakovaně jednal s tehdejším sovětským lídrem Michailem Gorbačovem. Podepsali důležité odzbrojovací dohody, s účastí dalších politiků se dohodli na sjednocení Německa. Bushův přístup Gorbačovovi pomohl k tehdy mírovému rozpadu Sovětského svazu.

George Bush se zároveň nebál nasazení síly tam, kde to viděl jako lepší či nutnou možnost. Jeho vojenský zásah v Panamě v roce 1989 odstavil od moci generála Manuela Noriegu.

A když v polovině ledna 1991 irácký vůdce Saddám Husajn nesplnil lhůtu Rady bezpečnosti OSN k odchodu z okupovaného Kuvajtu, z Bushova rozkazu udeřily Spojené státy tři hodiny po půlnoci 16. ledna washingtonského času plnou silou.

"Naším cílem není dobytí Iráku, ale osvobození Kuvajtu," prohlásil Bush ve zvláštním televizním projevu k Američanům. Saddám Husajn mu troufale odpověděl, že "začala matka všech bitev".

Ta "matka" ale měla jepičí život. Po absolutní letecké převaze, po čtyřicetidenním bombardování iráckých pozic, americké pozemní síly za minimálních ztrát během sto hodin válku vítězně dokončily.

George Bush vyhlásil příměří. Rozhodl se, že Saddáma Husajna nechá u moci a do bezpečí nechal uniknout i elitní síly jeho Revolučních gard. Podle některých Bushových kritiků to byla chyba, ale celkově Bush na domácí scéně slavil triumf.

Když po konci války v březnu 1991 vystoupil v Kongresu, přivítal ho tříminutový potlesk a skandování "Bush, Bush, Bush!". A jeho popularita mezi Američany zamířila do historických výšek.

Prezidentem jen jednou

"George H. W. Bush byl nejlepším prezidentem této země z těch, kteří sloužili jeden termín," je přesvědčen James Baker, který byl v letech 1989 až 1992 Bushovým ministrem zahraničí.

V Bakerově vyjádření je pochvala, ale zároveň vystihuje jeden z nejpřekvapivějších neúspěchů americké politické historie. Svoji obrovskou podporu z roku 1991 totiž Bush o rok později nedokázal proměnit v obhajobu prezidentského úřadu.

"Čtěte mi ze rtů, žádné nové daně," byla osudová věta, kterou ve své první kampani v roce 1988 slíbil, že jako prezident nezvedne daně. Jenže tento slib nedodržel, což proti němu postavilo část jeho vlastních republikánů.

"Pomozte mi s tou otázkou, a já se pokusím odpovědět," byla pak nešťastná reakce na dotaz ženy z publika, která se ho během televizní debaty kandidátů na prezidenta ve volbách 1992 zeptala, zda opravdu ví, jak ekonomicky strádají obyčejní Američané.

George Bush odpověď neměl, zatímco jeho demokratický vyzyvatel Bill Clinton se okamžitě chopil příležitosti a nabídl nejen této ženě, ale milionům Američanů u televizorů empatickou, emocionální odpověď. 

George Bush, i kvůli tomu, že bezmála 20 procent hlasů na sebe stáhl nezávislý kandidát, byznysmen Ross Perot, v listopadu 1992 Bílý dům neobhájil. Po čtyřech letech jej v lednu 1993 v Oválné pracovně vystřídal Bill Clinton.

Bush 41 a Bush 43

Jenže to neměl být konečný otisk George Herberta Walkera Bushe na politické mapě USA. S manželkou Barbarou, se kterou byli nakonec 73 let a již přežil o pouhých osm měsíců, společně vychovali pět dětí - čtyři syny a dceru.

A v lednu 2001 se stal "George Bush starší", jak ho tehdy začali titulovat americká a světová média, prvním prezidentem po Johnu Adamsovi (prezidentem byl na přelomu 18. a 19. století), jehož syn rovněž vstoupil do Bílého domu. George Walker Bush se stal 43. prezidentem USA.

"Bush 41 a Bush 43", usnadňují si to američtí novináři, když chtějí rychle vysvětlit, kterého z prezidentů myslí. Když v roce 2003 podnikl "Bush 43" invazi do Iráku s jasným cílem odstranit Saddáma Husajna, psalo se, že tím chtěl dokončit práci svého otce.

Válku v Iráku George Bush snadno vyhrál, ale už zdaleka méně úspěšný byl v nastolení následného míru a pořádku. Vleklý konflikt, sektářské násilí, ztráty životů na straně Američanů - to vše vyústilo doma v USA v deziluzi. George Bush mladší odcházel v roce 2009 z Bílého domu jako nejméně oblíbený prezident americké historie.

Zatímco hodnocení jeho otce právě v kontrastu se synem stouplo, dnes si 60 procent Američanů myslí, že George Herbert Walker Bush byl úspěšným prezidentem.

On sám se v době irácké války veřejně nevyjadřoval, až kniha historika Jona Meachama z roku 2015 odkryla jeho tehdejší pocity. "Starosti mi dělá některá rétorika, kterou slyším. Některá je možná jeho, jiná od lidí kolem něj," svěřil se tehdy Bush, že "tvrdou linii" klíčových lidí v týmu svého syna, především ministra obrany Donalda Rumsfelda, považuje za špatnou.

V roce 2016 se americká a světová média začala bavit o vzrušující možnosti, že po Bushovi 41 a Bushovi 43 by do historie USA mohl vstoupil Bush 45, když do souboje o Bílý dům naskočil druhý syn George H. W. Bushe, bývalý dvojnásobný guvernér Floridy Jeb Bush.

Muž "bez energie", jak ho v prezidentských primárkách urážel jeho soupeř Donald Trump. George Bush starší se k současnému prezidentovi USA veřejně nevyjadřoval. Ale ani on, ani nikdo další z Bushů se nezúčastnil nominačního sjezdu, který v červenci 2016 potvrdil Trumpa za republikánského kandidáta na prezidenta.

A ještě výmluvnější bylo ticho, kdy Bush starší v následné prezidentské kampani mlčel. Neřekl, že bude Trumpa volit. I když jinak je pravidlem, že bývalí prezidenti veřejně vyjadřují kandidátům své strany jasnou podporu.

Rodina na prvním místě

Před republikánským nominačním sjezdem v létě 1988, který tehdy potvrdil George H. W. Bushe za kandidáta na prezidenta, dal Bush své poradkyni Peggy Noonanové, která mu pomáhala psát nominační projev, seznam hodnot, jichž si nejvíce cení.

"Rodina, děti, vnuci, láska, slušnost, čest, hrdost, tolerance, naděje, vlídnost, loajalita, účast, srdce, víra, služba vlasti, spravedlnost, síla, uzdravení, úspěch," zní tento seznam.

V roce 2000 oslavil George H. W. Bush své tehdejší 75. narozeniny skokem s padákem. A pak to dělal každých pět let, včetně svých devadesátin.

"Staříci mohou dělat krásné věci," řekl tehdy. Devadesátých pátých narozenin se nedožil. Ale jako 41. prezident Spojených států amerických udělal George Herbert Walker Bush hodně dobrých věci pro Ameriku i pro svět. A české společnosti nejvíce pomohl na její cestě od totality ke svobodě.

Podívejte se na video z návštěvy George Bushe staršího v Praze

Americký prezident George Bush st. oslavil 17. listopadu 1990 s Čechoslováky první výročí sametové revoluce. Tato návštěva vešla do dějin. | Video: US Embassy Prague |  01:10

autor: Daniel Anýž | 1. 12. 2018 16:02

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama