reklama
 
 

Sto let od Sarajeva: Monarchii šlo změnit, zachránit už ne

25. 6. 2014 13:55
Podle historika Ivana Šedivého mířila 28. června 1914 kulka paradoxně na odpůrce války. František Ferdinand d'Este si ozbrojený konflikt nepřál.

Praha – Češi po atentátu v Sarajevu na Františka Ferdinanda d'Este rozhodně netruchlili a příčin vzniku první světové války bylo tolik, že je i po sto letech těžké je nějak přehledně seřadit, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz přední český expert na toto období dějin, profesor Ivan Šedivý. Ředitel Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a autor knihy Češi, české země a velká válka 1914 – 1918.

Evropa si připomíná sté výročí sarajevského atentátu, které připadá na sobotu 28. června.

A.cz: Dnes se všude říká a píše, že sarajevský atentát byl pouze záminkou pro rozpoutání války. Že by se našla i jiná událost, která by válku zdůvodnila. Je tomu skutečně tak? Nestalo se z tohoto přesvědčení klišé?

Já nemám moc rád rozdělování na záminky a skutečné příčiny války. Vedle racionálních důvodů je i celá řada iracionálních, které k té válce vedly. Dokážeme popsat jednotlivé příčiny poměrně přesně. Najdeme jich hodně. Hospodářskými počínaje přes problémy ve vztazích mezi některými státy až po duchovní atmosféru, která v té době panovala.

Naším problémem je, že nedokážeme ty důvody nějak jednoznačně seřadit. Co autor historik, to jiný názor. Každý klade důraz na jinou příčinu. Dříve převažovalo hledání viny, což později odpadlo. I když musím říci, že jsem trochu překvapený, když se nedávno rozvířila debata v Srbsku o tom, že Srbové za válku nemohou. Že za to může Rakousko a že mají k tomu nějaké nové dokumenty. Domníval jsem se, že tahle otázka viny už je dnes s časovým odstupem poněkud mrtvá.

Těch důvodů, proč k válce došlo, bylo tolik, že dříve nebo později by pravděpodobně k nějakému konfliktu došlo i bez atentátu. Paradoxní je, že v rozporu s mýty a zažitými představami patřil František Ferdinand d'Este k protiválečnému křídlu ve vedení Rakouska-Uherska. Válku si nepřál. V tomto smyslu zemřel v Sarajevu nejvýznamnější představitel té takzvané mírové strany. Jakmile byl mrtvý, toto křídlo oslabilo, a Rakousko se tak rozhodlo pro válku rychleji a jednoznačněji, než kdyby byl následník trůnu naživu.

A.cz: Říkáte, že příčiny vypuknutí války byly i hospodářské. V jakém smyslu?

Tehdy panovala velká ekonomická rivalita mezi silnými státy. Řekl bych mezi nastupujícími hvězdami světové ekonomiky. Mezi Německem a Spojenými státy, kde dynamika HDP před válkou byla vysoká. Zatímco Francie, Velká Británie nebo Rusko ekonomicky zpomalovaly. Velká rivalita byla mezi Německem a Velkou Británií.

Kuriózně velkými rivaly na Balkáně byly Německo a Rakousko-Uhersko. Po válce v roce 1866 Rakousko spatřovalo na Balkáně jediný volný prostor, kam by mohlo hospodářsky expandovat. Ale v těch posledních letech před první světovou válkou už tam pronikalo silně Německo. Bylo zřejmé, že odtamtud vytěsňuje Rakousko. Mohlo více a efektivněji provádět směnu průmyslových výrobků za zemědělské produkty, zatímco Rakousko-Uhersko bylo z půli také agrární. Takže proč z Balkánu do Uher dovážet zemědělskou produkci.

A.cz: Jak vůbec reagovali Češi na zprávu o násilné smrti Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu? Byla tam nějaká upřímná lítost a zármutek? A hrálo případně nějakou roli, že Františkova manželka Žofie Chotková byla z české šlechtické rodiny?

Žádný velký smutek rozhodně nebyl. Neřekl bych, že František Ferdinand byl v Čechách a na Moravě vyloženě neoblíbený, ale byl české společnosti naprosto cizí. Ta byla jiná než on. Plebejská, už velmi volně katolická, protože řada Čechů už byla na prahu takzvaného matrikového katolictví. František komunikoval jenom s některými vybranými představiteli české šlechty, takže nikdo po něm moc netruchlil. Nepanovala vůči němu nenávist, ale jak říkám, málokdo byl asi upřímně smutný z toho, co se stalo.

A.cz: Můžeme dnes s jistotou říci, že nejvyšší představitelé Srbska nestáli za atentátem nebo se na něm nepodíleli?

Asi ano, i když vždy se bude o tom diskutovat. Je zcela nepochybné, že Srbsko bylo velmi nepřátelsky naladěné vůči Rakousku-Uhersku. Idea velkého Srbska velmi rezonovala mezi Srby a byl to stát, který mohl ve spojenectví s Ruskem vytvořit pro Rakousko-Uhersko velký problém. V takové atmosféře je určitě snazší provést atentát.

A.cz: Následník trůnu patřil k umírněnějšímu křídlu. Kdo tedy představoval naopak tu jestřábí, řekněme válečnickou kliku? A odkud brali ti, co k ní patřili, přesvědčení, že Rakousko-Uhersko v nějakém konfliktu uspěje?

Odkud brali takové přesvědčení, to dodnes není, myslím, nikomu zcela jasné. Jak uvažovali, čím si to vysvětlovali. Ale pozor, bavíme se o vyhlášení války Srbsku. Jiná věc je, nakolik si představovali, že se podaří konflikt udržet v mezích lokalizovaného konfliktu mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem. Zcela určitě si nikdo z nich nepředstavoval, že to bude světová válka, která potrvá pět let. Počítali s tím, že to za pár měsíců odezní. Nekuli plány války, při které zahynou miliony lidí. Takhle si to nepředstavovali.

K té válečné klice, jak říkáte, určitě patřil například náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf, pozdější vrchní velitel armády arcivévoda Bedřich. Proválečný byl po smrti následníka trůnu i ministr zahraničí Leopold Berchtold. Hlavně Hötzendorf přicházel už dříve s koncepcí preventivních válek, například proti Itálii.

Naopak uherský ministerský předseda István Tisza byl původně rezervovaný. Obával se, že konflikt se Srbskem může vyvolat reakci Rumunska a jeho vpád do Uher. A říkal: "Co bude, až zvítězíme nad Srbskem? Žádné další Slovany už do říše přibírat nechceme, protože v Uhrách už tak je nemaďarských národností příliš."

A.cz: Měl vůbec císař František Josef v té době ještě na rozhodování nějaký vliv?

Myslím si, že moc ne. Zajímavé například je, že ten známý manifest Mým národům byl připraven už týden před vypršením ultimáta Srbsku. Šlo jen o to, získat souhlas Německa s válkou.

A.cz: Hypotetická otázka na závěr. Pokud by František Ferdinand d'Este nezemřel a stal se císařem, byl by schopen monarchii zreformovat a udržet?

Myslím si, že by ji zreformoval, ale myšlenka nacionalismu je nesmírně živá i dnes, stejně jako myšlenka národních států. Je to pořád silná idea, jak ukázal i vývoj po roce 1989 a proces rozpadu některých států. Jugoslávie, koneckonců i Československa.

Už v roce 1914 bylo jasné, že žádný politický národ Rakousko nevybuduje a že udržet stav v bodě, ve kterém byl – kde tolik národů žilo plným národním životem s plně rozvinutou sociální a kulturní strukturou –, už asi nešlo. Možná by Rakousko-Uhersko vydrželo dalších dvacet, možná třicet let, ale vývoj už nešlo otočit zpět a dříve nebo později by se monarchie rozpadla. Základní chyba se v tomto směru stala ve čtyřicátých letech, kdy se ukázalo, že se rakousko-uherskou identitu nepodaří vytvořit a že národy směřují k vlastní identitě. 

Podívejte se třeba na to, že dnes mají problémy i Spojené státy s identitou Hispánců. I tam začíná proces ve smyslu "nejdříve jsme Hispánci, potom Američané".

autor: Martin Novák | 25. 6. 2014 13:55

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama