Fotky trpících koalů nefungují. Klimatu pomůžou pozitivní příklady, říká psycholog

Helena Truchlá Helena Truchlá
25. 6. 2020 20:18
O změně klimatu není možné mluvit pořád jen jako o blížící se apokalypse, ukázat kuřákům plíce zničené dehtem taky nestačí, aby přestali kouřit, říká v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz sociální a environmentální psycholog Jan Krajhanzl. Každý by si podle něj měl vybrat, čím ochraně životního prostředí pomůže. Ještě důležitější je potom vyvíjet tlak na vládu a velké znečišťovatele, míní.
Jan Krajhanzl.
Jan Krajhanzl. | Foto: Václav Vašků

Je česká společnost skutečně tak klimaskeptická, jak o ní říká?  

Úplně to tak není. Když se podíváme na aktuální průzkumy, zjistíme, že většina české společnosti je přesvědčena, že změna klimatu je závažný problém, který je potřeba řešit. Dokonce třeba v posledním roce z dotazníkových šetření vyplývá, že Češi změnu klimatu společně se suchem považují za největší hrozbu, dokonce ještě o něco více než hrozbu mezinárodního terorismu. Shodne se na tom asi 80 procent české veřejnosti.

Došlo tedy k posunu?

Určitě, máme k dispozici studii, která srovnává situaci ve členských státech Evropské unie, a z té vyplynulo, že vnímání české veřejnosti se posunulo nejvíc ze všech. Přibylo tu 14 procent lidí, kteří klimatické změny označují za opravdu závažný problém.

Za jaké období k tomu posunu došlo?

Jsou to data z loňského jara, k nárůstu došlo oproti stavu dva roky předtím.

Čím to průzkum vysvětluje? Nebo jak to chápete vy?

Časově souvisí s tím, jak sílila debata o změně klimatu. Určitě do toho můžeme zahrnout protesty hnutí Fridays for Future, vystoupení Grety Thunbergové. To téma se dostalo do centra zájmu médií i politiků. České průzkumy například ukazují, že názory na Gretu Thunbergovou společnost dost rozdělují, na druhou stranu nikdo jí nemůže upřít, že dokázala k tomu tématu přitáhnout pozornost. Ostatně klimatická změna je dnes jednou z největších hrozeb pro příští dekády i podle bezpečnostních složek.

Planeta v nouzi. Klimatický speciál Aktuálně.cz

Planeta v nouzi, speciál Aktuálně.cz

Vedro ve městech, prázdné studny nebo vykácené lesy. Klimatické změny výrazně zasahují do života nás všech. Tvrdá fakta jasně ukazují, že planeta se kvůli vypouštění skleníkových plynů ohřívá a mění. Co se vlastně přesně děje? Jak se globální krize, ve které jsme se ocitli, projevuje v Česku i zahraničí a jaké bude mít následky?

Deník Aktuálně.cz připravil velký speciál věnovaný změně klimatu, ve kterém postupně zveřejňuje reportáže, rozhovory s odborníky i inovativně zpracované fotogalerie nebo interaktivní grafiky. Dejte o nich vědět pod hashtagem #PÁLÍNÁSKLIMA.

Už jsme napsali:

Projekt vznikl za podpory společnosti  E.ON

Češi jsou zároveň podle průzkumů velkými milovníky přírody a patří mezi rekordmany v třídění odpadu. Jsou ještě nějaká další specifika, která si můžeme na základě sociologických dat přiřknout?

Vy jste zmínila ta důležitá, ještě bych k tomu dodal, že v přírodě také velmi rádi trávíme čas. Třeba místo pro letní dovolenou si Češi nejčastěji ze všech států EU volí podle toho, jaká je tam příroda.

Jsou tam ale i další věci, které nám asi tolik nezalichotí. Češi jsou poměrně konzervativní v ochraně přírody: jsme špička v třídění, zaostáváme ale v občanské angažovanosti, schopnosti se ozvat, když se má například kácet v nějakém veřejném parku. Taková občanská práva Češi využívají skoro nejméně v Evropské unii.

Dá se to vysvětlit třeba nějakou nedůvěrou v instituce nebo stát, přesvědčením, že takové aktivity nemají smysl?

Dlouhodobě a napříč různými šetřeními se ukazuje, že Češi velmi málo věří, že by dokázali něco změnit. Důvěra a odhodlání je tu třeba poloviční než jinde. Daleko větší odpovědnost dáváme vládě a zejména firmám.

Prorazit hradbu lhostejnosti

Zmiňoval jste Gretu Thunbergovou. Ta když hovoří před světovými politiky, apeluje na ně, aby něco udělali pro zastavení klimatické změny, hovoří často rozčileně až zlostně. Pomáhá podle vás tématu?

To je dobrá otázka. Ale upřesnil bych ji. Greta Thunbergová volí různé emoční polohy. Nemyslím, že vzteklá grimasa z jejího vystoupení v OSN, která se tak často připomínala v médiích, by byla pro její komunikaci příznačná. Ano, v tom, co říká, je určitě skrytý vykřičník a důraz na to, že už včera bylo pozdě, čímž velmi dobře prorazila hradbu lhostejnosti k tomu tématu. A jak vidíme na českých datech, Greta není idol pro každého. Českou společnost například rozděluje.

Kdo je Jan Krajhanzl

Expert na sociální a environmentální aspekty psychologie, sám vystudovaný psycholog a pedagog. Zkoumá postoje české veřejnosti ve vztahu k životnímu prostředí, radí neziskovým organizacím i státním orgánům jak informovat o otázkách ochrany přírody a životního prostředí. Podílel se na tvorbě několika strategických dokumentů Ministerstva životního prostředí a Ministerstva školství. Je autorem knihy Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí a spoluautorem publikace Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí. Nyní působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. 

Na druhou stranu, nemá smysl příliš řešit Gretu, důležité je to, na co ona odkazuje, což jsou vědci a studie, které nám předpovídají, jak se bude klima vyvíjet. A na nich je vidět, jak věda pokročila, protože dnes jsme schopni mít prognózy o stavu sucha v Česku na několik let dopředu podle toho, jak se bude vyvíjet globální koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. I proto patří debata o tom, jestli změna klimatu probíhá, nebo ne, do minulých dekád. A kdo si na to chce udělat názor, nemusí koukat na Gretu, má k dispozici vědecké studie.

V té souvislosti se hovoří o asi 97procentní shodě vědců na tom, že klimatická změna je způsobená člověkem. Je to platný argument?

Bezpochyby. Můžeme se podívat na jakoukoliv úroveň nebo zaměření vědy, všude jsou důkazy naprosto robustní a stěží zpochybnitelné. Argumenty dlouhých cyklů ve vývoji klimatu nikdo nezpochybňuje. Popírat ale to, že jsou tu nějaké emise skleníkových plynů, které zpětně ohřívají planetu, v současné době prostě nejde.

Četla jsem několik textů, jejichž autoři řešili, jestli toto předkládání faktů a dat o tom, "jak se věci mají", může vůbec na někoho zapůsobit, přesvědčit. A dochází k závěru, že ne. Souhlasíte s tím?

Bohužel s tím musím souhlasit.

Možná je i to jeden z důvodů, proč jsou mediální výstupy o požárech v Austrálii doprovázeny soucit vzbuzujícími snímky ohněm zmučených zvířat. Reklamy různých "zelených" výrobků se pak snaží vyvolat dojem, že pokud je upřednostníme třeba před klasickou kosmetikou, můžeme na sebe být tak trochu i hrdí, že bojujeme za dobrou věc. Vy jste environmentální psycholog - jaká emoce má podle vás šanci lidi přesvědčit, že s klimatem je potřeba něco dělat a že by se do toho měli pustit právě oni?

Kdybychom byli v Chcete být milionářem, tak tohle je otázka za pět milionů. Důležitých je podle mě několik věcí. Zaprvé, ptát se lidí, co o tématu vědí, jaké z něj mají pocity. Jak vnímají vědce nebo environmentální aktivisty. Jak si myslí, že by se svět mohl proměnit, pokud bychom to vzali vážně. Z jejich odpovědí bych vycházel.

Chyba, kterou dělají i někteří aktivisté, je, že se omezují jen na jednu ze tří věcí, a to je popis problému. Ukážou pětistého utopeného medvěda a rozpraskanou půdu na jižní Moravě s pocitem, že pak všichni půjdou domů, zahodí klíčky od auta do záchodu, spálí letenky a ve vnitrobloku v činžáku zasadí mrkev. Dneska už ale stovky experimentů ukázaly, že lidé musí zároveň vědět i něco o tom, jak tu situaci řešit, aby dokázali existenci problému přijmout. Zásadní je, aby ta řešení byla prakticky realizovatelná.

Takže nabízet řešení je druhý krok?

Ano. Třeba to, že extrémně vysokou emisní zátěž mohou snižovat státy, to je podle mě primární, protože znečištění způsobené domácnostmi je mnohem menší než to, co vyprodukuje energetika nebo průmysl. Podílet se ale může i každý z nás.

A třetí část?

Nemluvit o klimatu donekonečna jako o blížící se apokalypse. Protože zase moc dobře víme, že to nefunguje, stejně jako nestačí kuřákům ukázat plíce zničené dehtem, aby přestali kouřit. Takže je potřeba ukazovat, co pozitivního může ochrana životního prostředí přinést, v čem může být díky ní náš život lepší.

K tomu se ještě dostaneme. Kdyby za vámi teď ale přišla obyčejná Češka nebo Čech s tím, že se chtějí chovat lépe ke klimatu, co byste jim poradil?

Jako první bych se jich zeptal, co je pro ně v životě důležité, co jim dělá radost. Každý jsme jiný a to je třeba respektovat. Jestli jsou to vášniví gurmáni, nebo spíš cestovatelé… A pak bych se jim snažil nabídnout řešení, která je co nejméně omezí na tom, co mají skutečně rádi, a zároveň to přinese co největší možné snížení emisí.

Co je nejúčinnější?

Omezení letecké dopravy, konzumace masa a masných výrobků, ježdění autem a také to, jestli nám zbytečně neutíká teplo ze špatně izolovaných domů.

To všechno ale spočívá v omezování se, proč by to měl někdo chtít dělat?

Ne nezbytně, třeba u létání se dá mluvit o tom, jestli je nutné létat po Evropě na víkendy, jestli by nebylo zajímavější jet na jednu dlouhou cestu. Kvantitu proměnit v kvalitu. Naopak, prezentovat ochranu klimatu jenom jako askezi škodí, respektive je velmi malý okruh veřejnosti, kterou to osloví.

Může individuální změna spotřebitelského chování stačit? Sama si hlídám, abych nepoužívala moc igelitu nebo plastů, ale čas od času mě přepadne hrozný pocit zmaru, že to je k ničemu. Občas se tím i obhajuji: na co se budu namáhat, když jsou tu pořád velcí znečišťovatelé. Je to alibismus, nebo na tom něco je?

Do určité míry to platí. Kdybych měl lidem poradit jedinou věc, jak přispět k ochraně životního prostředí a přírody, neřekl bych ani třídění odpadu, ani storno letenek, řekl bych "zabývejte se tím, co se kolem vás děje, a zkoušejte to ovlivňovat". Třeba zásadní rozhodnutí pro českou krajinu, ze které mizí motýli, ptáci i další hmyz. Pochopení zemědělské politiky by nemělo skončit konstatací, že je tu hodně řepky. No ale samozřejmě pokud u toho chce člověk působit důvěryhodně, měl by i sám něco dělat. To je otázka osobní morální integrity.

Jaká odvětví nebo firmy nejvíc přispívají ke zhoršování stavu klimatu, a na koho se tedy jako jednotlivci máme zaměřit?

V Česku je to bezpochyby energetika. Velmi vysoká závislost na uhelných zdrojích, která v přepočtu na počet obyvatel patří k největším v Evropě, a to i ve srovnání s velmi uhelnými zeměmi, Polskem nebo Německem. A energetika je klíčová i celosvětově.

Jaké aktivity pak dávají smysl, pokud chceme tlačit na změnu chování velkých znečišťovatelů?

Máme dvě cesty. Jedna je nepřímá, skrz spotřebitelské chování: volby se nekonají jen jednou za čtyři roky, ale každý den v obchodě, kdy volím, jestli peníze pošlu firmě A, nebo firmě B. Víme, že podniky na to celkem dost reagují. Když se třeba rozkřikly dopady palmového oleje, řada firem ho na základě poklesu prodejů ze svých výrobků vyřadila.

Není to ale trochu zástupný problém, podobně jako brčka? Může takové zacílení pozornosti spotřebitelů mít skutečně pozitivní dopady pro životní prostředí?

U palmového oleje to tak skutečně bylo. Jinak ale, myslím, poukazujete na strašně důležitou otázku a to je velikost efektu různých opatření. Každý máme jen 24 hodin denně, každý máme omezený rozpočet a představa, že z domova zachráníme všechno a všechny si koleduje jedině o to, že z toho psychicky vyhoříme. Právě proto je zásadní si říct: nebudu řešit všechno, zaměřím se na pár skutečně klíčových věcí.

Já samozřejmě respektuji, když si lidé šijí pytlíky na ovoce ze starých záclon, mimochodem si myslím, že to může přinést i hodně radosti, ale netvařme se, že to zachrání planetu.

Když se vrátím k tomu tlaku na velké znečišťovatele. Jaká je podle vás přímá cesta?

Politická. Tlak na představitele státu, vládu, kteří nastavují pravidla průmyslové činnosti a podnikání vůbec. Vláda sama realizuje různé velké investice a nákupy… Takže pokud budeme volit politiky, kterým záleží na budoucnosti, je to nejlepší cesta k tomu, aby se tu nastavila společenská a podnikatelská pravidla odpovídající 21. století.

Politici se nejspíš obávají, jak by voliči zareagovali na opatření, o kterých jsou v řadě případů přesvědčení, že si je nemůžeme ekonomicky dovolit. Veřejnost se bojí ztráty pracovních míst zejména v průmyslu, zdražení elektřiny kvůli snahám o snižování emisí. Jsou to oprávněné obavy?

Je to trochu, jako když lidé s chřipkou tvrdí, že si nemůžou dovolit zůstat doma kvůli práci, a nakonec skončí v nemocnici s těžkým zápalem plic. Dá se to obrátit a hovořit o tom, kolik lidí přijde o živobytí, nebo dokonce o život, pokud nebudeme s klimatem dělat nic. 

Na druhé straně je dnes k dispozici řada studií, které ukazují, že klimatická opatření mohou být ekonomicky přínosná. Naopak se můžeme ptát - kolik pracovních míst to vytvoří? Nepomůže nám to stát se modernější ekonomikou - mozkovnou místo montovny? O kolik čistší ovzduší může být na Ostravsku nebo v severních Čechách? O kolik lépe se můžete vyspat, když ubude aut se spalovacím motorem ve městech? Pro každého je důležité něco jiného.

Můžeme upadnout do deprese

Vy se profesně věnujete tomu, jak o problematice mluvit. Jak podle vás vypadá vzdělávání o klimatu na českých základních a středních školách?

Bohužel i ve školách dochází k tomu, že se žáci dozvědí popis problému, ale už se neprobírají možná řešení. S očekáváním, že se děti na základě popisu hrůz, které by mohly přijít, začnou chovat správně.

Jenže ony místo toho můžou upadnout do deprese nebo reagovat popíráním toho, že se to skutečně děje. To je podobné jako u smrtelných nemocí, kdy mají lidé tendenci ignorovat první příznaky, protože realita je pro ně příliš děsivá.

V poslední době se hovoří o takzvaném environmentálním žalu nebo tísni. Ten právě přepadá lidi, když si plně uvědomí svůj strach z toho, že planeta nezadržitelně spěje do záhuby. Jak rozšířený problém to podle vás je, dá se to třeba přirovnat četností k výskytu nějakého jiného psychologického problému v populaci?

Data k tomu, pokud vím, v Česku nejsou žádná. Z mojí zkušenosti je to poměrně rozšířené u lidí, kteří se ochraně životního prostředí věnují. Zejména u těch, kteří se pohybují v terénu a na vlastní oči vidí, jak mizí z české krajiny nejrůznější druhy zvířat a rostlin.

Když se vrátím k otázce emocí: může i žal být jednou z těch, které lidé postrčí k akci?

Je potřeba hledat rovnováhu. Není dobré mít nasazené růžové brýle a věřit, že to za nás ekologové a budoucí generace vyřeší, ale ani propadat zoufalství. Klíčové je vzít si na sebe tolik odpovědnosti, kolik mohu unést, a spojit síly s ostatními a mít v životě i jiné zájmy. Vlastně je to určitý druh pokory: uvědomit si, že nemůžu všechno.

Video: Česku se nedaří šetřit energie

Video: Petr Šoukal
 

Právě se děje

Další zprávy