reklama
 
 

V každém z nás je kousek zla. V armádě i policii je trocha agresivity žádoucí, tvrdí sociolog

6. 7. 2016 17:17
Není to tak dávno, co se v médiích objevily zprávy, že šedesát vojáků belgické armády bylo napojeno na islámské extremisty. Pro sociologa a bývalého šéfa Centra pro výzkum stresu Jaroslava Sýkoru to není nijak překvapivé. "Ozbrojené síly budou lidi, volající po jednoduchých řešeních a pořádku, vždy přitahovat," míní. A to zdaleka ne jen v Belgii.

Nedávno vyvolal poprask průzkum, podle něhož někteří čeští vojáci podporují radikální politická uskupení a účastní se extremistických demonstrací. Následovala zpráva, že šedesát vojáků belgické armády zřejmě bylo napojeno na islámské extremisty. Jak tyto informace správně číst? Máme se bát?

Jaroslav Sýkora: Extremisté v armádách jsou a nemělo by nás to moc překvapovat. Včetně toho, že v armádách bývalých koloniálních mocností, jako jsou Belgie, Francie, Velká Británie či Nizozemsko, slouží - anebo mohou sloužit - vojáci napojení na islámské extremisty. Byť to nehodlám zlehčovat.

Kromě toho někdy zapomínáme, že armáda či policie jsou věrným zrcadlem úrovně, zájmů či priorit té či oné společnosti. Ať již české, anebo té belgické.

Proto bychom se z toho neměli hroutit, zametat to pod koberec, nýbrž s těmito fakty pracovat.

Dá se zamezit tomu, aby se do ozbrojených sil NATO dostávali lidé, kteří mohou být společnosti nebezpeční? Existuje nějaké "síto"?

Lze tomu do určité míry zamezit a "síto" existuje.

Jako uchazeč o službu v policii či armádě musíte například projít přísnými psychologickými testy, které leccos odhalí. Musíte mít i čistý trestní rejstřík.

Možná vás překvapí, že například právě psychologické testy vyřadí nejvíce zájemců. Takhle to funguje v Česku a nepochybně i v Belgii či v USA, kde jsem o vyrovnávání se s xenofobií a agresivitou několikrát přednášel.

A co mohou psychologické testy odhalit?

Tak třeba to, že úroveň vaší - pro policii či armádu jinak žádoucí - agresivity je až příliš velká. Jinými slovy, že jste nezvladatelně agresivní, což extremisté mnohdy i jsou.

Odhalit mohou i váš alkoholismus. V obou případech vás to samozřejmě z přijímacího řízení policie či armády vyřazuje.

V každém z nás je kousek zla

Jak ale vidno, tímto "sítem" leckteří extremisté stejně proklouznou. Anebo se ti lidé stanou xenofoby či extremisty až v policii či armádě?

V každém z nás je kousek zla. Tedy i sklonu ke xenofobii, násilí a extremismu. Záleží ovšem na tom, v jakém prostředí vyrůstáme, co nás formuje a zda s tím zlem v nás pracujeme... snažíme se ho potlačit.

I ze zahraničních prestižních sociologických průzkumů vyplývá, že vojáci, kteří dlouho působili v prostředí, kde je lidé odlišného etnika ohrožovali teroristickými útoky na životě nebo i zabili jejich kamarády, mají blízko k rasismu... anebo se rasisty mohou dokonce na čas i stát.

Stejně tak je tomu s policisty, kteří denně řeší kriminalitu určitého etnika, takže v nich může časem narůst pocit, že toto etnikum je samý zloděj a zločinec.

Znovu ale říkám: je to zcela normální. Jen musíme s těmi policisty a vojáky, kteří mají tyto zkušenosti, systematicky pracovat. Vědět o tom, co se mezi nimi děje, jaké nálady a sklony u nich převažují. A nedělat hned přehnaný humbuk kvůli tomu, že někteří vojáci inklinují k extremismu či agresivitě.

K onomu "sítu" přidejme i zpravodajské služby či inspekci bezpečnostních sborů, které by měly - ať už pravicový nebo levicový - extremismus v ozbrojených silách odhalovat.

Odhalovat? Ale jak?

Policie i armáda má svou psychologickou službu, kaplany. Nutné jsou i pravidelné sociologické průzkumy, jakkoliv se z nich můžeme dozvědět nepříjemné a překvapující informace.

Bez těchto průzkumů se staneme vůči extremismu v ozbrojených silách víceméně bezbranní. Vždyť jak působit proti něčemu, co ignorujeme, anebo ani nevíme, že existuje?

Narážíte na to, co vyvolal nedávno zveřejněný průzkum v české armádě?

Ano. Tento průzkum velení české armády zjistil, že někteří vojáci podporují radikální politická uskupení a účastní se extremistických demonstrací.

Armáda by v takových šetřeních měla pokračovat. Možná se mýlím, ale zatím to tak nevypadá. Zdá se totiž, že ji vyděsil fakt, že někdo z velení armády vynesl fakta o průzkumu na veřejnost.

Já ale říkám: no a co? Ohrožuje to snad bezpečnost země? Ne! Raději s podobnými informacemi kvalifikovaně pracujme. Jen tak totiž můžeme dostat negativní tendence, které souvisí se službou lidí v policii či armádě, pod kontrolu. Jen tak s nimi můžeme pracovat a minimalizovat je.

Ty tendence tu ale vždy budou - s tím nic nenaděláme. Jen musíme vždy pečlivě vážit, co, jak a kdy vůči nim podnikneme.

A případ z Belgie?

Důležité je, že belgické ministerstvo samo zjistilo, jak smýšlí šedesátka mužů tamní armády. Proto mě tahle informace příliš neděsí.

Beru to naopak jako signál, že s tím něco dělají. A když to nepůjde jinak, musí ty vojáky z armády propustit.

Vnímám to jako dobrou zprávu, z níž by se mohlo poučit i velení české armády.

Nelhat si do kapsy

Ještě k té agresivitě: v jaké míře je v policii či armádě užitečná a kdy už je za hranou?

Bez agresivity a jisté dávky fanatismu a určitě i nenávisti k okupantům by například naši vojáci v letech druhé světové války neobětovali životy pro druhé. Sovětští námořníci by neskákali v Sevastopolu s granáty pod pásy nacistických tanků.

Bez agresivity by Otakar Jaroš nebránil až do posledního dechu se zbytkem své roty kostelík v ukrajinském Sokolovu. A konečně bez agresivity by ani parašutisté Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem nezlikvidovali jednoho z nejmocnějších nacistických pohlavárů Heydricha a pak až do posledního náboje nevzdorovali několik hodin s ostatními pěti kamarády několika stovkám vojáků jednotek Waffen SS.

Mírumilovný filozof, který vše jen okecá, není takových činů schopen. Vzdá se, uteče, anebo se zblázní. Není na to prostě - na rozdíl od parašutistů - stavěn.

Mluvíme tu o lidské přirozenosti a agresivitě v každém z nás - v dobrém i špatném. V někom je ta agresivita či sklony k extremismu od přírody větší, v jiném naopak menší. V každém případě jde o mocný fenomén, který ovlivňuje celý náš život. A kdo to popírá, lže si do vlastní kapsy.

Znal jsem velmi humanisticky založeného vojáka mírových sil OSN, z něhož se po ročním pobytu v Angole stal zapřísáhlý rasista, protože mu tam zabili a snědli belgického kamaráda. Tohle máte na mysli?

Přesně tohle. Drastický, avšak výstižný příklad, jak nás mohou události zlomit, dostat někam, kde jsme původně nechtěli být. Proto je tak důležitá psychologická služba policie i armády. A co se s tím vojákem stalo? Obrátil se na odbornou pomoc?

Pokud vím, tak odešel z armády. Nevím, kam se poděl.

Pomoc psychologa či kaplana bych mu určitě doporučil.

autor: Jan Gazdík | 6. 7. 2016 17:17

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama