Infobox
John Zogby (*1948) je prezidentem společnosti Zogby International a jedním z nejznámějších výzkumníků veřejného mínění na světě, výzkumu mínění se věnuje od založení firmy v roce 1984.
Zogby International nyní pracuje v sedmdesáti zemích světa, proslulost si však získala zejména svými průzkumy amerických prezidentských voleb.
John Zogby je členem správní rady Arabsko-amerického institutu, který vede jeho bratr James. Je ženatý, má tři syny. Označuje se za demokrata.
Praha - Prvních sto dní ve funkci, které Obama dovršil, bývá pro nového amerického prezidenta klíčovým mezníkem. S pomyslným úderem gongu, který ohlašuje konec tradiční "doby hájení", se na něj slétnou komentátoři a analytici ze všech stran, aby hodnotili, jak se mu daří či nedaří plnit předvolební sliby.
Všímají si, zda působí ve funkci jistě, nebo nejistě, jestli se mu daří spolupracovat s Kongresem a jaké navázal vztahy se zahraničními státníky.
U Obamy, jenž svou osobou i samotnou kampaní symbolizoval "změnu, které se dá věřit", je toto období dvojnásob sledované. Podle Johna Zogbyho, jednoho z nejpovolanějších odborníků na toto téma, však zatím Američané Obamovy kroky hodnotí vesměs kladně.
V poslední části rozsáhlého interview o Obamovi a současných trendech v USA, které Zogby poskytl Aktuálně.cz během své návštěvy Česka, výzkumník mluví o vlivu krize na ideologické smýšlení Američanů, možném konci ideje malé vlády a o problémech, se kterými se může práce na průzkumech veřejného mínění v některých zemích potýkat.
Zogby byl v Česku soukromě. Navštívil tu svého syna Jeremyho, který zde učí historii na Metropolitní univerzitě Praha.
Američané jsou praktici, ne ideologové
Změnil se během této krize nějak pohled Američanů na způsob, jakým má vláda řídit stát? Například směrem k větší vládě a více, řekněme „socialistickému" způsobu řízení?
Na jednu stranu Američané vědí, že se něco musí udělat a že to musí být vláda, kdo tak učiní. Na druhou stranu se však velkého vládního utrácení a zvyšování daní obávají. Myslím, že je to teď skok víry a že si Američané říkají: zvolili jsme tě (Obamu), abys s tím něco udělal, nejsme si jistí, že se nám líbí to, co děláš, ale je nám jasné, že se něco musí stát.
Nemyslím si, že Američané podporují velké vměšování vlády, ale také si nemyslím, že se tomu vzpírají. Jsou někde uprostřed.
Vidíte nějaký pohyb od kapitalismu směrem k evropskému sociálnímu státu?
Skutečná krize v USA nepřišla s jedenáctým zářím, ale s hurikánem Katrina, kdy byli Američané svědky toho, že jejich vláda nebyla připravena řešit krizové situace (na jihu USA zemřelo nejméně 1836 lidí a reakce úřadů byla kritizována jako velmi pomalá - pozn. red.).
Byla to zkouška pro federální vládu: ukažte nám, že máte schopnost řešit skutečné problémy a ne se jen hádat v Kongresu, že jste připraveni, když vás potřebujeme.
Ptám se však více po směřování a ideologii. Je současná krize ideologickým milníkem?
Ne. My prostě nejsme ideologický národ. Jsme velmi praktičtí. Podle průzkumů to není triumf liberalismu, není to ani triumf socialismu.
Konec malých vlád?
Vidíte to však jako možný konec éry reaganismu a ideje velice omezených pravomocí vlády? K jakým změnám dojde?
Ano, docela dobře to může být konec reaganismu. Američané běžně nevidí ve vládě řešení svých problémů. Nyní je to trochu jinak, ale je to stále jen ta poslední možnost. Když teď nezačne jednat federální vláda, tak kdo jiný?
Jsou zde instituce, kterým Američané věří méně než federální vládě: banky, velké korporace, Wall Street. Takže kdo zbývá? Jen federální vláda. Pro stoupence malé vlády je nyní velmi těžké přesvědčit lidi, že jejich řešení a pouze malá vláda fungují. Nevidíme však od nich žádné jasné návrhy.
Pojďme ještě k té ideologii. Při Velké krizy ve třicátých letech jsme viděli odmítnutí Hooverovi ideje (Herbert Hoover byl prezidentem USA v letech 1929 až 1933 - pozn. red.) volného kapitalismu a podporu Nového údělu (jeho následovníka) Franklina Delano Roosevelta. Ale i sám Hoover přišel v posledním roce se stejnými návrhy jako později Roosevelt, jen neměl žádný politický kapitál, kterým by to prosadil.
Roosevelt posílil moc vlády a přišel s velkými vládními investicemi, ale Nový úděl nebyl nikdy precizně formulovaný plán a prezident vždy mluvil o snaze vyrovnat rozpočet.
A na druhou stranu Reagan mluvil o malé vládě, ale přivedl USA do období největšího utrácení, a to jak na federální, tak - a to je důležitější - na osobní úrovni. Začali jsme utrácet více, než kdykoliv předtím v historii.
Co však nyní víme je, že Američané nepodporují myšlenku neregulovaného tržního kapitalismu. Ale také u nich nemá podporu myšlenka velkého státu.
Američané však budou podporovat reformu globálního finančního systému, která by měla - podobně jako konference v Bretton Woods na konci druhé světové války (byl tam ustaven Mezinárodní měnový fond a Skupina Světové banky - pozn. red.) - zajistit, aby se neopakovaly předchozí excesy, nepadl Wall Street, nepadla měna apod.
Průzkumům věřím
Krátce k vaší profesi: Věříte průzkumům?
Jestli jim věřím? Žiju a umírám s nimi (smích).
A co jste se studiem veřejného mínění během své kariéry naučil?
Naučil jsem se tohle: jednotliví lidé se mohou mýlit. Ale když lidé promluví v průzkumu nebo ve volbách, jde obvykle o pravdivou informaci. Je tu určitá moudrost davu. To ale neznamená, že by se politici měli průzkumy slepě řídit. Neměli, ale měli by jim naslouchat.
Čína, Egypt, Írán
Mohl byste popsat potíže, se kterými se v různých zemích při zpracování průzkumů potýkáte? Příklady, které mě z hlavy napadají by byla válečná zóna jako Irák, ženy v Saúdské Arábii apod.
Naše práce v Saúdské Arábii se nepotýká se zvláštními problémy. Je třeba být citlivý, využívat Saúdy a ženy pro hovory se ženami a muže pro hovory s muži. Ale během posledních deseti let, co dělám průzkumy v arabském světě, je klima stále otevřenější a pokaždé, když tam jedu, jsem schopen se ptát na citlivější a citlivější témata.
Jsou zde ale výzvy. Jedním z nich je podezřívavost. A to nejen v arabském světě, ale všude, i ve Spojených státech. Proč se mě ptáte? Proč máte tyhle otázky? Více je to samozřejmě přítomné v nedemokratických společnostech.
Někdo, kdo se potlouká kolem s nějakými složkami a ptá se na různé věci, může působit podezřele. Vidíme to i ve střední a východní Evropě, kde se stali lidé otevřenějšími, ale musíme být velmi opatrní, jak formulujeme otázky.
Které země nebo regiony jsou nejvíce problematické?
Írán a Egypt jsou velice problematické země. Čína má své limity. Jsou to velice autoritativní státy, ale přesto je zde dělat průzkumy možné. V Číně jste velmi omezeni tím, nač se vůbec můžete zeptat. Podobně v Egyptě. V Saúdské Arábii se mohu ptát na více věcí než v Egyptě a v Íránu.
Je důvodem podezřívavost lidí, nebo omezení úřadů?
Oboje. Právě jsem například dostal email na blackberry, že jeden z našich pracovníků byl kvůli kladení otázek v Kuvajtu zatčen.
