Ruská invaze na Ukrajinu přiměla evropské státy masivně zbrojit. Jak se Evropa a hlavně její východní křídlo připravuje na možnou válku? Jaké jsou hlavní problémy této přípravy a kdo dokáže na krize reagovat nejrychleji? O tom v pořadu Spotlight News Aktuálně.cz hovoří Martin Sklenár, expert na obranu z nevládní organizace GLOBSEC a bývalý slovenský ministr obrany.
GLOBSEC nedávno vydal report, který varuje, že rekordní výdaje na zbrojení a nákup moderních zbraní a platforem automaticky neznamenají bojeschopnost. Jaké jsou podle vás největší překážky bojeschopnosti?
V naší zprávě jsme se podívali na to, jakým způsobem se zvyšující se vstupy, jako jsou rostoucí výdaje na obranu a nové závazky zemí, mění v konkrétní vojenskou způsobilost a připravenost k odstrašení agrese. Soustředili jsme se především na východní křídlo – od Finska po Bulharsko –, protože tam se kvůli potenciální hrozbě ruského útoku upírá největší pozornost i geopolitické plánování.
Zjistili jsme, že zatímco úroveň vojenských kapacit – tedy množství techniky, munice, zbraňových systémů či vojáků – roste, zásadně se v jednotlivých státech liší předvídatelnost a spolehlivost politického rozhodování. Právě schopnost přijímat včasná rozhodnutí o nasazení ozbrojených sil nebo o vyslání pomoci spojencům považujeme za jeden z klíčových faktorů, podle kterých je třeba připravenost zemí hodnotit.
Jako dobré příklady uvádíte Finsko či Estonsko, které by dokázaly reagovat v řádu hodin, zatímco u Bulharska či Rumunska je to mnohem složitější. V čem tkví hlavní rozdíl v politické připravenosti těchto států?
Je důležité říct, že díky plánování v rámci NATO a EU je legislativní prostředí a ústavní pravomoci v jednotlivých státech do velké míry podobné, takže formální schopnost přijímat rozhodnutí existuje. My jsme se však podívali hlouběji na pravděpodobnost, že tato rozhodnutí budou skutečně přijata, což nás přivádí k politické realitě. Sledujeme stabilitu vládnoucích koalic i signály, které vysílají někteří politici, ať už jsou smíšené nebo přímo negativní ohledně pomoci spojencům.
Klíčovým rozdílem je existence otevřené diskuse o tom, jak reálné hrozby jsou a co musí stát udělat pro ochranu obyvatelstva, ekonomiky a životního stylu. V zemích jako Finsko, Estonsko či Polsko politici o těchto věcech mluví upřímně, díky čemuž obyvatelstvo lépe akceptuje i těžká rozhodnutí, jako jsou vysoké výdaje na obranu nebo znovuzavedení vojenské služby.
Lidé tam rozumí tomu, že to není volba jejich vlád, ale důsledek zhoršené situace, a bez těchto kroků by byla ohrožena jejich bezpečnost i prosperita.
Politici by neměli bagatelizovat rizika
Takže vaší hlavní radou pro evropské politiky by bylo, aby se svými voliči mluvili otevřeněji?
Rozhodně by měli být ke svým voličům velmi upřímní a nebagatelizovat riziko vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Nacházíme se v situaci, kdy je pro lidi přirozené nechtít věřit hrozícímu riziku a utápět se ve falešném pocitu, že když my nikomu nic zlého neprovedeme, nic zlého se nám nestane.
To však vede k rozhodnutím, která neodpovídají současné potřebě. Například slovenská vláda svým voličům podsouvá narativ o politice orientované na „všechny čtyři světové strany“, což má Slovensku zajistit bezpečí a mír i v případě konfliktu. To však není založeno na žádné objektivní realitě, je to spíše idealistická představa o tom, jak by situace vypadala.
V souvislosti s bezpečností jste zmínil i povinnou vojenskou službu, kterou některé země znovu zavedly nebo nikdy nezrušily. Měla by být předmětem debaty i v zemích jako Slovensko nebo Maďarsko?
Samozřejmě, taková debata odpovídá současné situaci. Vidíme však, že v zemích, kde chybí upřímná diskuse o hrozbách, debata o vojenské službě končí velmi rychle, protože zasahuje do komfortu a životního stylu lidí.
Na příkladech z jiných zemí, jako je Lotyšsko, Litva či Německo, ale vidíme, že díky dlouhodobému vysvětlování skutečnosti dokáže obyvatelstvo akceptovat i takovéto politické argumenty. Je ale třeba upřímně říct, že dnešní potřeba není stejná jako za socialismu – nepotřebujeme masové zástupy základně vycvičených vojáků.
Jaké kompetence jsou tedy dnes potřeba?
Rezervy si dnes vyžadují lidi se specifickými profesemi, například odborníky na informační technologie, kteří by v případě konfliktu doplňovali stavy ozbrojených sil jako první. Vojenská služba, ať už povinná nebo dobrovolná, by se tedy měla zaměřit na získávání lidí schopných ovládat drony nebo moderní technologie.
Jak to vypadá s „vojenským Schengenem“? Nakolik je reálná hrozba agrese z Ruska? Proč má Evropa jen omezený čas? A jak vlastně ze srovnání deseti evropských zemí vychází Česko?
Na tyto a další otázky odpovídá expert na obranu z nevládní organizace GLOBSEC a bývalý slovenský ministr obrany Martin Sklenár v celém díle pořadu Spotlight News. Ten si můžete pustit ve videu u článku výše nebo v oblíbených podcastových aplikacích.
Mohlo by vás zajímat: Zasáhne východní křídlo NATO válka? Podívejte se na nejlepší momenty z debaty Aktuálně.cz o Pobaltí.
Sdílet
