reklama
 
 

Dvakrát vyhnaní. V Sýrii byli hosty se všemi právy, za jejími hranicemi jsou každému na obtíž

28. 6. 2016 11:48
Evropa se snaží přesvědčit libanonské úřady, aby zmírnily svůj postoj vůči uprchlíkům ze Sýrie a zajistily jim slušné podmínky a možnost pracovat. Jenže zatím dochází spíše k opaku – předloni libanonské úřady zavedly omezení při vydávání povolení k pobytu pro Palestince a loni i pro Syřany. Letos Libanonci registraci nových uprchlíků fakticky zakázali.

Bejrút (Od našeho zpravodaje) - Od začátku války v Sýrii zaplavilo sousední Libanon téměř 1,5 milionu běženců. Jsou mezi nimi i lidé, kteří už před válkou žili v Sýrii jako uprchlíci.

Jde o Palestince, kteří mají nyní v Libanonu ještě těžší postavení než Syřané. Mají problém si najít práci, získat doklady o svatbě či narození dětí, a někdy dokonce i místo pro hrob pro své příbuzné.

"Trpěli jsme dvakrát, jednou vyhnáním z Palestiny a teď znovu," říká v libanonské vesnici Taalbája Salahadín Ar-Radích, dvaapadesátiletý Palestinec, který žil v palestinském uprchlickém táboře Jarmúk na předměstí syrského hlavního města Damašku.

Jeho rodiče původně přišli do Sýrie z Haify, dnes ležící v Izraeli. On sám se v Sýrii vypracoval z malíře pokojů na šéfa malé firmy provádějící stavební práce.

Jenže pak se ocitl přímo uprostřed bojů, dům mu vyhořel, auto bylo zničeno a neustálé bombardování ho přinutilo odejít. "Ani nevím, co to bylo za skupiny, střílely po sobě a já byl uprostřed, tak jsme s rodinou odešli přes hory do Libanonu," vypráví Ar-Radích, otec pěti dětí, o svém útěku v roce 2012.

Život v Sýrii ale začal být pro Palestince nepříjemný už na začátku války v roce 2011. "V Sýrii nás brali vždycky jako Syřany, měli jsme všechna práva, možnost pracovat. Až do začátku války. Trpěli jsme pak útoky z obou stran, před tím jsme byli hosté, ale poté nám řekli, že jsme cizinci."

Zbavit se jich za každou cenu

"Palestinci ze Sýrie, vyhnaní původně z území dnešního Izraele, a jejich potomci začali přicházet do Libanonu v roce 2012, tehdy jich přes hranice prchalo až 1400 denně," vysvětluje Muhamad Chálid v malé škole pro palestinské děti ve vesnici Taalbája v libanonském údolí Bikáa na dohled od syrských hranic.

"Dnes je jich tu asi 40 tisíc, z toho sedm tisíc v Bikáa," vypočítává Chálid, který pracuje pro Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA).

Tato organizace se stará o palestinské uprchlíky a jejich potomky, kteří odešli z Izraele v roce 1948, když židovský stát bojoval o svoji nezávislost. "Palestinci tu nemohou legálně pracovat, těžko se dostanou k lékaři a mají problém se získáním potvrzení o absolvování místních škol i získáním rodných listů pro své děti," uvádí Chálid. Není náhodou, že na zdi vybetonovaného školního dvorku je kresba dítěte s nápisem "mám právo na své jméno".

UNRWA poskytuje Palestincům finanční podporu a část financí jí přitom posílá i Evropská unie, která se snaží pomoci jak syrským, tak palestinským a iráckým uprchlíkům v zemi. Celkově jde zhruba o 770 milionů eur, tedy asi dvě miliardy korun. Další prostředky proudí z jednotlivých evropských zemí nebo prostřednictvím programů určených pro více zemí.

Podporu z EU dostává i libanonská armáda a vláda.

Evropa se zároveň snaží přesvědčit libanonské úřady, aby zmírnily svůj postoj vůči uprchlíkům ze Sýrie a zajistily jim slušné podmínky a možnost pracovat. Jenže zatím dochází spíše k opaku – předloni libanonské úřady zavedly omezení při vydávání povolení k pobytu pro Palestince a loni i pro Syřany. Letos registraci nových uprchlíků fakticky zakázaly.

Libanonské úřady se bojí vytvoření nových uprchlických táborů či zvětšení těch stávajících. Proto uprchlíci žijí v pronajatých bytech či v různých narychlo postavených chatrčích a stanech, většinou po pěti či sedmi v jedné místnosti.

"Cílem libanonské vlády je teď zmenšit počet uprchlíků v zemi. Doslova za každou cenu," vysvětluje vysoce postavený evropský úředník, který jedná s libanonskými činiteli a nepřál si být jmenován.

Důvody libanonského přístupu jsou pochopitelné, zejména pokud jde o Palestince. V zemi totiž žilo už před syrskou válkou okolo půl milionu Palestinců – mají zde vlastní tábory, do kterých nesmí libanonská armáda a policie a které ovládají od konce šedesátých let minulého století palestinské ozbrojené frakce.

Vzhledem k tomu, že část Palestinců ze Sýrie se usadila právě v těchto již tak přeplněných táborech, jen to zvyšuje napětí a lidé snadno podléhají lákání různých radikálů verbujících k boji v Sýrii či k útokům přímo v Libanonu.

Vysněná cesta přes moře

I když Ar-Radích žije mimo palestinský uprchlický tábor, jedna místnost mu nemůže vynahradit jeho původní prostorný byt. Navíc mu docházejí peníze na nájem (uprchlíci platí 150 – 200 USD za místnost měsíčně), a tak v Libanonu zůstat nechce.

"Pokud bych měl někde možnost žít lepší život, využil bych toho, šel bych do Evropy nebo zámoří," říká. "Pokud to bude možné a nepůjde to jinam, vrátím se do Sýrie. Ale nemáme tam nic, ztratili jsme všechno. Tady ale rozhodně nezůstanu," dodává.

Ostatně jeho nejstarší jedenadvacetiletý syn už je v Evropě. V Norsku. Přeplul přes Středozemní moře z Turecka do Řecka a pak pokračoval dál.

Stálo ho to prý 11 tisíc dolarů, na které se musela složit celá rodina. Teď už ale tolik peněz nemají, a tak nemohou odjet. I přes to, že prý taxy převaděčů výrazně klesly.

Navíc se rozmohli falešní pašeráci lidí, kteří seberou peníze a svůj "náklad" pak nechají někde na cestě.

Potvrzuje to i Ar-Radíchova sousedka, jedenadvacetiletá Núr Nachliová, která přišla do Libanonu přes hory se svým manželem, tchyní a třemi dětmi v roce 2013 z Damašku. "Chceme jít do Evropy, ale teď je to drahé. I když cena za dopravu do Řecka letos klesla ze čtyři tisíc dolarů na dva tisíce, pořád je to moc," říká Nachliová.

"Není to navíc úplně snadné a hlavně bezpečné. Jsou tu falešní převaděči a můžete skončit špatně. Ale tady rozhodně nezůstanu, chci do Evropy."

autor: Marek Hudema | 28. 6. 2016 11:48

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama