Jaké jste měl pocity první den ostřelování, změnily se vaše emoce od té doby?
Nebudu popírat, že úplně první útok byl šok. Víme, že se to stát může, ale tady v centrálním Izraeli nebyly raketové útoky už několik let, takhle masivní snad i deset let a více, takže člověk si od té hrozby odvykne. První noc byla dost stresující, protože to nikdo nečekal, ale pak s každým dalším útokem emoce opadají a člověk už to bere spíš jako rutinu. Obzvlášť, když vás probudí siréna v půl čtvrté ráno, jste rozespalí a do patnácti vteřin musíte být v krytu - v podstatě provádíte rutinu v polospánku. Včera v noci přítelkyně dokonce říkala, že jsem v krytu i chrápal.
Jak to vypadá v krytech, baví se tam lidé o něčem, nebo je úplné ticho?
Kryt, který je nám nejblíže, je přes ulici naproti našemu domu a je celkem malý. Nejvíce se nás tam sešlo asi osm nebo devět lidí. Lidé reagují opravdu různě, někdo je více introvertní, někdo extrovertní, ale ve tvářích lidí je jasně čitelné, že jsou ve stresu. Většinou sedí nebo postávají, snaží se i odlehčit atmosféru takzvanými small-talky a každý samozřejmě kouká do telefonu. V krytech sice není dost silný signál na volání, ale je tam povětšinou alespoň nějaké internetové připojení, takže se lidé přes různé aplikace snaží spojit s blízkými a přáteli, aby mohli dát vědět, že jsou v pořádku. Je potřeba si uvědomit, že tyto útoky jsou časté, ale většinou trvají jen pár minut, takže v krytu člověk stráví nanejvýš 10 minut, zase ale klidně i osmkrát denně.
Můžete v krytech přečkat celou noc?
Mohl bych tam strávit celou noc, ale není to nijak pohodlné a člověk má takový divný pocit. Nic nevidí, není tam mobilní signál a nemá ponětí, co se děje venku.
Je něco, co vám pomáhá nepropadat panice?
Není důvod propadat panice. V Izraeli je vše perfektně koordinováno, připraveno a každý ví, co má dělat. Jasný plán a instrukce jsou proti panice to nejlepší. Člověk ví, že když zazní siréna, všechno nechá tak, jak je, a běží do krytu. Vlastně ani není na paniku čas, protože dle instrukcí civilní obrany je naše oblast v rádiu dopadu přibližně patnáct vteřin, opravdu není čas přemýšlet, učesat se či si namalovat obočí. Prostě jak zazní siréna, běžíte, nepřemýšlíte, jen běžíte.
Jak se musí člověk chovat, když chce jít ven?
Když jedeme ven, například nakoupit, vždy se vyhýbáme otevřeným prostranstvím a každých přibližně sto metrů se ujišťujeme, kde je možnost se v případě sirény ukrýt. Ze zákona musí být v době pohotovosti všechny kryty, sklepy a garáže otevřené a přístupné tak, aby mohl kdokoliv vběhnout do toho nejbližšího a ukrýt se. Včera jsme jeli na otočku do Lodu, kde to byl docela "masakr", hořela auta i čtvrtě, ale policie to tam má již plně pod kontrolou. Když houkaly sirény na dálnici cestou zpátky, všichni prostě odstavili auta ke krajnici, ulehli do příkopu a po půl minutě už zase pokračovali. Jakkoliv je to stresující a nepříjemné, život jde dál.
Jak vypadají vaše denní priority?
Jsme sice v pohotovostním režimu, ale musíme jakž takž fungovat. Já mám práci, kterou teď sice dělám z domova, ale udělat ji musím. Taky musíme jíst, mýt se, uvařit si - alespoň nějak, protože jíst jen nouzové proteinové tyčinky se dá dva až tři dny, ale pak už člověk potřebuje i nějaké normální teplé jídlo. Priorita je ale samozřejmě bezpečnost, takže máme zajištěná okna, vypnutý plyn a doma se snažíme být vždy připravení. Nezouváme se a dveře máme vždy odemknuté. Poslední tři dny to děláme tak, že se střídáme s přítelkyní na tříhodinových směnách. Nejdůležitější je ale klid mysli, což se snadno řekne, ale tak snadné to není, když kolem vás hoří a vybuchují auta.
Jakým způsobem funguje běžný život obyvatel?
Není to tak, že tady zuří válka jako ve filmu. Děti sice mají zrušenou školu, kdo může, pracuje z domu a všude je napjatá atmosféra, ticho a spousty vojáků, ale obchody jsou otevřené, veřejná doprava jezdí a máme elektřinu i vodu. Jenom plyn jsme z pochopitelných důvodů museli zavřít, takže si člověk moc neuvaří. Ale lidi se snaží fungovat.
Co se vám ukázalo jako nejdůležitější věc v evakuačním zavazadle?
Evakuační zavazadlo je skvělá věc. Samozřejmě voda a jídlo jsou velice důležité, ale co se nám nejvíce osvědčilo, jsou izotermické fólie. Představte si, že běžíte do krytu jen ve spodním prádle, protože jsou tři hodiny po půlnoci, v krytu pod zemí je dost chladno a člověk se tak jako tak z adrenalinu třese. Ty fólie dost pomohly. Jednu noc tam s námi byla jedna starší paní, klepala se strachem i chladem a ta fólie ji nejen fyzicky zahřála, ale i psychicky uklidnila. Po třech dnech nošení mi ale zavazadlo přišlo dost těžké, takže jsem z něj několik věcí vyndal. Sadu na rozdělání ohně například opravdu nepotřebuji, když stejně hoří všechno kolem.
Jaké zkušenosti s preppingem, čili aktivním a systematickým připravováním se na stav nouze, se vám nyní nejvíce hodí?
Absolutně a jednoznačně mentální odolnost a psychická pohoda. Já jsem byl vždy chladná hlava a to je podle mne ve stresových situacích velká výhoda. Umět se soustředit na důležité úkony a nepřemýšlet nad blbostmi.
Obáváte se rabování, zabezpečovali jste například nějak svůj domov?
Ano, dost se rabování obáváme. Máme doma tři kočky, které odmítají vlézt do klece takže jsme je alespoň zavřeli do místnosti v přízemí, kde jsme oblepili okna páskou a dekami, abychom minimalizovali škody střepinami a také zápalnými lahvemi.
Jak to vypadá, když je nad vámi sestřelena raketa?
Ty kousky jsou opravdu malinkaté, většina toho shoří ve vzduchu a na zem dopadnou jen ohořelé fragmenty, osobně jsem neviděl kus větší než pár centimetrů, ale nevím, jestli to někdo sbírá či uklízí.
Přemýšlel jste, že se vrátíte do Česka?
Občas, ale nikoliv z bezpečnostních důvodů. Spíše jsme nad tím s přítelkyní přemýšleli z ekonomických důvodů, ale zavrhli jsme to.
