Deportace dětí, mučení, válečné zločiny. Expertka říká, jak složité je potrestat Rusy

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Nucené deportace dětí, rusifikace škol i mučení civilistů na okupovaných územích Ukrajiny podle expertky nejsou dílem jednotlivců, ale součástí systému. Ukrajinská právnička Onysja Synjuková v rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, proč je mimořádně těžké dopadnout konkrétní pachatele a dostat ruské zločiny před spravedlnost.

„Na začátku bylo hlavním cílem Ruska udržet kontrolu nad územím. Zaměřili se na lidi, které viděli jako hrozbu: bývalé policisty, veterány, aktivisty, dobrovolníky a zástupce místní samosprávy,“ vzpomíná Synjuková v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Dnes je to ještě horší, podle ní stačí k zadržení jakýkoliv náznak podpory Ukrajiny – ukrajinská vlajka doma, používání ukrajinštiny nebo příliš časté procházení kontrolními stanovišti.

Kontrola nad obyvatelstvem na okupovaných územích je podle Synjukové absolutní a dopadá na nejběžnější aspekty lidského života.

„V současnosti neexistuje způsob, jak žít na okupovaném území bez získání ruského občanství. Zdravotní péče, vzdělání, zaměstnání i sociální služby – to vše závisí na ruském pasu,“ říká s tím, že všichni jsou neustále kontrolováni.

Lidé podle ní musí mít aktivní telefon, který neobsahuje ukrajinské informace, ale zároveň nesmí být úplně prázdný, protože to by bylo podezřelé.

„(Okupační úřady) mají technologie na obnovu smazaných dat. Lidé musí být extrémně opatrní v tom, co píší nebo sledují,“ vysvětluje.

Drtivý dopad na děti

Zvláště drtivý dopad má okupace na děti, které čelí systematické rusifikaci, militarizaci a zamezení přístupu k ukrajinskému vzdělání. „Pokud děti nechodí do školy pod okupací a úřady u nich najdou počítače nebo elektroniku, kde dítě navštěvovalo ukrajinskou vzdálenou školu, budou potrestáni,“ popisuje.

Rodičům místní úřady přímo vyhrožují odebráním rodičovských práv a podle expertky neexistuje způsob, jak ruské škole v okupovaném území uniknout. Obsah základních předmětů byl navíc změněn tak, aby sledoval ruský systém. Od roku 2025 tyto programy pak Rusové navíc zavádějí už i do mateřských škol.

Onysja Synjuková

působí jako vedoucí výzkumného oddělení a bývalá právní expertka ukrajinské lidskoprávní organizace Centrum pro lidská práva ZMINA (Human Rights Centre ZMINA)
její tým se zaměřuje na dokumentování válečných zločinů, mučení, nucených zmizení a nezákonného zadržování civilistů na okupovaných územích Ukrajiny

Nucené deportace dětí

Nejtragičtější dimenzi představují nucené deportace dětí do Ruské federace a nemožnost dostat je zpět k rodinám. Synjuková připomíná případ chlapce, který se pokusil z Ruské federace uniknout.

„Pamatuji si velmi známý případ, kdy chlapec chtěl jít zpět na Ukrajinu, protože dostal oznámení, že se musí dostavit k vojenské registraci. Bylo mu v té době 16 nebo 17 let. A když se pokusil opustit Ruskou federaci, byl zastaven na hranicích a vrácen do své adoptivní rodiny. A později si vzal život, protože nedokázal najít žádný jiný způsob, jak se odtud dostat, a nechce tam žít.“

Ochota Ruska spolupracovat na návratu ukrajinských dětí je podle ní nulová a záchranné operace organizují téměř výhradně nevládní organizace za obrovského rizika. Jakýkoliv vybudovaný kanál Rusové po odhalení okamžitě uzavřou.

Nejtěžší je potrestat viníka

Podle Synjukové je cesta k odhalení a potrestání konkrétních viníků hodně složitá, čelí obrovským právním i praktickým překážkám. Běžná dokumentace občanské společnosti se liší od sběru důkazů orgány činnými v trestním řízení. A klíčovým problémem zůstává chybějící přístup na okupovaná území.

„Nejtěžší na odhalování zločinů je snaha dostat lidi, kteří je spáchali, před spravedlnost. Někdy mohou být mrtví, někdy jsou na druhé straně frontové linie nebo v zemích, které je nevydají. Je téměř nemožné spojit konkrétní zločin s konkrétní osobou, zvláště když nemáte přístup na dané území,“ říká Synjuková.

Samotné dopadení pachatelů z řad ruských sil je v praxi velmi ojedinělé. „Stává se to velmi zřídka. Obvykle k tomu dochází pouze tehdy, když jsou v zajetí jako váleční zajatci. To je v podstatě jediný způsob, jak mohou být dopadeni. Jinak jsou buď zabiti v boji, nebo se nacházejí na okupovaných územích či v Ruské federaci.“

Při identifikaci konkrétních vykonavatelů mučení a nezákonného zadržování narážejí vyšetřovatelé na záměrné maskování.

„Velmi často od lidí, kteří byli zadrženi, slýcháme, že mnoho ruských vojáků nebo příslušníků FSB si zakrývalo tváře, aby je nikdo nepoznal. Říkají nám: ‚Známe jejich volací znak‘, ale to k identifikaci konkrétního člověka nestačí, navíc se mění.“

Stopy vedou až na samotný vrchol

Výzkumný tým se proto zaměřuje na mapování celých struktur a vojenských jednotek v konkrétních lokalitách – například v mučírnách v Kupjansku v Charkovské oblasti. Postupně skládají svědectví obětí, hodnosti a organizační schémata, aby určili, kdo danému místu velel. Zásadním cílem je však dokázat odpovědnost nejvyšších špiček v Moskvě a prokázat, že jde o systematickou státní politiku.

„Pokud jde o postup nahoru v hierarchii, je snazší hledat informace, ale je mnohem těžší jim zločin přímo připsat. Vždy totiž mohou tvrdit: ‚Nikdy jsem nevěděl, co se tam dělo.‘ Dokázat to lze na známém případě jednotky zodpovědné za masakr v Buči,“ říká a dodává, že Putin její příslušníky ocenil za jejich službu.

To přímo ukazuje, že si byl velmi dobře vědom toho, co dělali, a plně to schvaloval.

Ruský způsob boje proti extremismu

Dalším důkazem vědomé politiky shora je nová ruská státní strategie boje proti extremismu. Ta oficiálně označuje cokoliv ukrajinského za nacismus a extremismus, což dává právní rámec pro perzekuci. Vykonavatelé i autoři této strategie na úrovni ministerstev a vlády jsou tak přímo propojeni s páchanými zločiny na okupovaných územích.

Ukrajina v současnosti hojně využívá soudy v nepřítomnosti (in absentia). Ačkoliv nepřinesou okamžité fyzické uvěznění pachatele, Synjuková v nich vidí aspoň symbolický význam pro oběti: „Někdy je dobré, že je přece jen dosaženo pocitu určité odpovědnosti, přestože ten člověk u soudu fyzicky nesedí.“

Limity mezinárodní spravedlnosti

Mezinárodní vymáhání spravedlnosti pak podle ní naráží na limity: například na to, že Interpol uplatňuje vnitřní politiku, která neumožňuje vydávat zatykače na osoby obviněné z válečných zločinů. Většina řadových ruských vojáků navíc do ciziny necestuje.

Výjimky, kdy byli podezřelí zadrženi v zahraničí (například v Moldavsku nebo architekt zatčený v Polsku), navíc často skončí jejich následnou výměnou, aniž by došlo k dokončení výkonu trestu.