Řím - Když Syřané Saíd, Anás a Bádí se svými rodinami uprchli z rodné země před hrůzami občanské války a dostali se přes Turecko do Řecka, věřili, že mají to nejhorší za sebou.
Že válečná zvěrstva vystřídá evropský sen. Ten se ale rychle rozplynul.
Za branou Evropské unie se nenašel nikdo, kdo by byl utečencům v nouzi ochoten podat pomocnou ruku. Naopak.
"Bydleli jsme pohromadě v jednom aténském bytě, neměli jsme práci, neměli jsme se na koho obrátit a neustále nás šikanovala policie. Přicházeli každý den a pořád jen křičeli, kde máme doklady," vzpomíná Anás v rozhovoru pro BBC.
Zbývalo jediné. Zkusit se dostat ještě dál, do bohatší části Evropy. A trojice Syřanů se rozhodla, že se o to pokusí.
138 tisíc za místo v nádrži
Sehnat kurdské či arabské pašeráky v Řecku není problém. Posedávají v kavárnách a v poklidu vyjednávají o horentních sumách, které si za přepravu v těch nejhorších představitelných podmínkách účtují.
Na výběr dávají cestu letadlem, ve člunu, nebo v autě. "Řekli nám, že cesta náklaďákem je nejnebezpečnější, ale jediná jistá. Že nás možná dovezou mrtvé, ale prostě nás dovezou," vysvětluje Anás.
"O možnosti cesty v kamionu nám řekl egyptský majitel kavárny. Ptal se nás, zda chceme do Itálie, nebo do Francie. Pak se nabídl, že zná řidiče, který se chystá do Milána a mohl by propašovat čtyři lidi ve druhé nádrži. Cena byla 5000 eur (téměř 138 000 Kč) za jednoho," dodává imigrant.
Leželi jsme v horké rozteklé gumě a cítili se jako v troubě. Dusily nás výpary gumy a spaliny motoru.
Když muži zaplatili, majitel kavárny je naložil do taxíku a spolu s Iráčanem, jehož viděli poprvé v životě, je odvezl do garáže za město. Kamion už tam čekal.
"Řekli nám, ať si dojdeme na záchod. Pak jsme se museli proplazit pod nápravou a vtěsnat se dovnitř nádrže. Když jsem viděl, kam mám vlézt, pomyslel jsem si, že tam určitě zemřeme," vylíčil BBC Anás nejhorší okamžiky svého života.
Chybělo málo a jeho obavy se naplnily.
Zachránil nás křik
Jakmile řidič nastartoval motor, nádrž se rozpálila a naplnila spalinami. Uprchlíci si okamžitě uvědomili, že čtyři v tak stísněném prostoru nevydrží ani hodinu. Anás začal mlátit kolem sebe a křičet. Řidič to naštěstí slyšel a zastavil. Všichni se s úlevou vyvalili ven. Iráčan chtěl dohodu zrušit a řidič souhlasil.
Nechtěl prý vykládat čtyři mrtvoly. Cena "jízdenek" tím stoupla o dalších 1500 eur.
I ve třech však museli být pašovaní muži přitisknuti jeden k druhému. "Byli jsme tam jako sardinky. Leželi jsme na gumové podložce, která se horkem okamžitě roztavila. Myslím tím, že se úplně roztekla. Leželi jsme v horké rozteklé gumě a cítili se jako v troubě. Dusily nás výpary gumy a spaliny motoru. Byl jsem stoprocentně přesvědčený, že tohle nemůžeme přežít," vzpomíná Anás.
Cesta trvala čtyřiadvacet hodin. Trojice po celou dobu nic nejedla ani nepila. Mlčky a napůl v mdlobách čekala, jaký ji stihne osud.
Italská pohostinnost
"Cesta ubíhala neuvěřitelně pomalu. Když jsme konečně zastavili a uslyšeli 'Buongiorno! Grazie! Prego! Grazie!', věděli jsme, že jsme v Itálii," vzpomíná Anás.
Původní plán byl dojet až do Milána, ale to už by muži nevydrželi. Nechali se proto vysadit na venkově. "Vylezli jsme ven, od hlavy až po patu černí od té gumy, a poprvé po dlouhé době se opět zasmáli," vzpomíná.
"Když jsme došli do vesnice, zaklepali jsme s prosbou o pomoc na jedny dveře. Mluvil jsem já, protože mám vysokou školu, umím anglicky a mám nejsvětlejší pleť. Taky jsem se naučil pár slov italsky," vzpomíná syrský uprchlík na "okamžik pravdy".
On ani jeho souputníci v té chvíli nemohli tušit, zda na ně italští venkované nezavolají policii tak, jak se jim to stalo mnohokrát v Řecku.
"Doslova nás chytli za ruce a táhli do restaurace. Byla zavřená, tak nás vzali vedle do kavárny, kde ale neměli nic k jídlu. Dostali jsme alespoň vodu a kávu. Poprvé v životě jsem držel v ruce chlazenou vodu a nemohl ji pít. Pil jsem kafe. Bylo to hořké espresso a my jsme se zasmáli podruhé. Tomu, že jsme přežili cestu v nádrži a teď nás zabije ta káva," končí své vyprávění mladý uprchlík.
