Působí na nás spíš emoce, ne vyargumentovaný rozbor. I v dokumentu hledáme reality show

Martin Svoboda Martin Svoboda
25. 3. 2016 9:32
Lidskoprávní festival Jeden svět je soutěžní, což pomáhá jeho prestiži a lákavosti pro hosty, zároveň ale vyvolává řadu otázek. Jak a proč vůbec oceňovat, které ze snímků jsou nejlepší, když existuje tolik úhlů pohledu, jak k vybraným dokumentům přistupovat? Na co se soustředit? Na kvalitu produkce? Na myšlenku? Na dopad? Nabízíme ohlédnutí filmového kritika za letošním ročníkem festivalu dokumentárních filmů Jeden svět.
Foto: Jeden svět

Praha - Výhra na filmovém festivalu je vždy primárně gestem a na festivalu dokumentárních filmů to musí platit dvojnásob.

Tím, že hlavní porota snímek ocení, vysílá jakýsi signál. Platí to i pro letošní Jeden svět a cenu pro Syrskou love story.

Předně že na nás dokáží zapůsobit mnohem víc vypjaté lidské emoce než vyargumentovaný rozbor. Jde nejspíš o důvěru v autentické a syrové pohnutí nad snahou opravdu porozumnět konfliktu, nám tak vzdálenému.

Chceme být při tom

Syrská love story je časosběrný dokument, sledující rodinu syrských disidentů, kteří před režimem prchnou, aby se mohli milovat, ale nakonec se - plni deziluze - navzájem odcizí.

Jde o snímek intenzivnější než cokoliv od Heleny Třeštíkové, jež techniku časosběru propaguje u nás, šrámy na duši i těle způsobené mučením ve vězení jsou přeci jen hluboké. Vidět osobu vyrovnávat se s tíživou minulostí v sobě má kus působivosti.

Možná je ale Syrská love story i maličko bulvární, připomíná chvílemi reality show Big Brother, když kamera pronásleduje hrdiny po jejich obydlí a ti jakoby zapomínali, že jsou točeni, a chovají se až nepříjemně intimně.

Ptáme se sami sebe, jestli jsou to exhibicionisté, nebo na přítomnost kameramana zapomněli, a odpověď neznáme, protože režisér Sean McAllister pravidla svého přístupu nepředstavil.

Odvádí dobrou práci ve smyslu, že nabízí intenzivní zážitek, jenž se z hlavy jen tak nevykouří. Zároveň ale těžko říct, když už tu mluvíme o vítězi lidkoprávního festivalu, nakolik nás zajímá problematika a nakolik zkrátka to, že tito lidé jsou v problémech a je vzrušující tomu být svědkem.

Krása prostě proto

Cenu za režii si odnesl esejistický čínský Behemoth, kupící nádherné obrazy namáhavé dřiny.

U snímků tohoto ražení, evokujících pověstné Koyaanisqatsi či Baraku, je vždy těžké určit hranici samoúčelného kýče opájejícího se audiovizuálem a skutečné hloubky. Porota ji zde asi našla, i když by se o tom dalo u snímku, na jehož začátku režisér doslova stojí před kamerou a nastavuje před ní zrcadlo, pochybovat.

Porota Václava Havla ocenila v sekci Máte právo vědět dokument Neúplatní. Je o tom, kterak se obyvatelé zpustošeného Senegalu úspěšně pokoušejí dosáhnout demokratických voleb.

Možná je příliš zjednodušující, že si v tak komplikované situaci vystačíme s optikou "zlý prezident" a "hodná opozice", ale krom tohoto základního přístupu, který prostě musíme přijmout, je zbytek poměrně nebanální.

Zobrazuje demokratické volby v Africe jako něco sice umělého a importovaného Západem, ale zároveň možnost, s níž jsou obyvatelé ochotní pracovat a bít se skrze ni za svá práva.

Stejná porota směřovala zvláštní uznání snímku Hooligan Sparrow o čínských aktivistkách, jež bojují proti autoritářskému režimu, který se navenek prezentuje stále uvolněněji, uvnitř ale dál trvají represivní opatření směřované především proti individualismu.

Snímek je natočen velmi standardně, porota se však netají, že uznání si filmaři zasloužili za svůj boj sám o sobě.

Přes dobré úmysly nevidí

Podobně nejspíš uvažovala porota Českého rozhlasu, když svou cenu za nejlepší práci s hudbou a zvukem udělila snímku Nejdřív nás budou muset zabít, vyprávějícím o boji utlačované maliské menšiny za možnost svobodně vystupovat a bavit se hudbou.

Nedá se však říct, že by tvůrci s onou hudbou pracovali jakkoliv nápaditě, jde pouze o poctivě odvedenou práci.

Nejproblematičtěji se jeví vítěz studentské poroty, estonský snímek Co se nenosí. Je o mladé ženě, jež se pokouší vyrábět oblečení ekologičtěji, než je běžné, a přemlouvá k té myšlence velké firmy.

Jde však o typickou angažovanou slečnu, která vlastní ideologii nedomýšlí do důsledku a krom samotného oblečení se nezajímá o věci, co z její víry vyplývají.

Jeden svět 2016

Jeden svět 2016

Přehlídka dokumentů Jeden svět se z Prahy přesunula do dalších 32 měst v Česku a do Bruselu.

Představuje 123 filmů z 62 zemí.

Podrobný program v regionech NAJDETE ZDE.

Aktuálně.cz vytvořilo k festivalu speciál.

Připomíná český dokument Fulmaya o slovenské hvězdičce, která si myslela, že v Nepálu splynula s cizí kulturou, ale nevšimla si přitom, že v dětském domově, který podporuje, týrají děti.

Optika obou dokumentů podobně postrádá sebereflexi vůči protagonistovi, což je vždy zásadní potíž. Člověk ze Západu, bojující za nějaký svůj cíl, se rád vnímá jako někdo, kdo zachraňuje svět, i když většinou jen zachraňuje sám sebe od nudy.

Jeden svět si to ale uvědomuje a většinou se výběrem sekcí i jednotlivých titulů pokoušel nabídnout komplexnější obraz. Vítězové jsou, jako vždy a na každém festivalu, spíše konzervativní a méně odvážní, festival jako celek zašel do větší hloubky.

 

Právě se děje

Další zprávy