Jaký je lék proti válečnému šílenství? Čeští legionáři prosluli v Rusku i jako herci

Podívejte se i na fotogalerii k aktivitám československých legionářů.
Skupina herců třetího legionářského pluku na Rusi v Njazepetrovské, červenec 1918. Uprostřed s vytasenou šavlí Zdeněk Štěpánek.
Ten Zdeněk Štěpánek, který si například o 37 let později zahrál ve filmu Otakara Vávry Jan Žižka. Proslavil se v mnoha filmových i divadelních rolích, ale i jako dramatik a významný recitátor. Kromě Vávrovy "husitské trilogie" jen namátkou: Bílá nemoc, Cech panen kutnohorských, Měsíc nad řekou, Všude žijí lidé.
Nedostatek žen v hereckém ansámblu legií bylo nutno vyřešit dobrým převlekem, důkladným holením a ještě lepším líčením. Někdy tak důmyslným, že se jím po představení nechali oklamat - k pobavení všech - i někteří zájemci o seznámení.
K oblíbeným kratochvílím patřil také zápas, květen 1917.
Foto: Archiv Dalibora Váchy / https://vacha0.wixsite.com/dalibor-vacha
Jan Gazdík Jan Gazdík
17. 6. 2019 9:13
Chtěl bojovat s bolševiky, avšak jeho legionářští velitelé rozhodli jinak. "Budeš hrát divadlo," nařídili budoucí herecké a režijní legendě Zdeňku Štěpánkovi (1896 až 1968). Jeho hereckého talentu si cenili víc než bojového odhodlání. Štěpánkův vnuk, režisér Jakub Tabery, navštívil místa, kde se jeho dědeček léčil v čeljabinském lazaretu z těžkého zranění a kde tak trochu náhodně naplno rozvinul kariéru profesionálního herce. "Když se dal alespoň trochu dohromady, začal pro raněné kamarády hrát divadlo anebo četl knihy těm, kteří neviděli," vypráví Tabery.

Čeljabinsk, Rusko (od našeho zvláštního zpravodaje) - Jakub Tabery stojí v místech, kde se před sto lety v čeljabinském lazaretu léčil jeho dědeček legionář Zdeněk Štěpánek z průstřelu nohou. Líčí, jak ho překvapil nečekaný nával emocí.

Jakub Tabery, vnuk Zdeňka Štěpánka.
Jakub Tabery, vnuk Zdeňka Štěpánka. | Foto: Jan Gazdík

"Zaskočilo mě, že jsme tu nemocnici v Čeljabinsku vůbec našli. A zaskočeni byli ze mě i Rusové, když se dozvěděli, kdo byl můj dědeček. Nikdy by mě nenapadlo, že znají českého herce Zdeňka Štěpánka. Stál jsem tam a mohl si sáhnout na místa, kde děda jako legionář pobýval. Tady se mohl procházet. Tady se mohl bavit s kamarády a přemýšlet o tom, co se děje doma. Byly to zajímavé a příjemné pocity," přiznává Tabery.

Do Čeljabinsku či Jekatěrinburgu zamířil i proto, že připravuje dokument Legie 100 - Sibiřská anabáze. Svou cestu považuje za přelomovou. "Ve všech svých filmech vyprávím příběhy cizích lidí. A najednou mě legionářský příběh mého dědečka zcela pohltil, třebaže jsem ho už znal z dětství."

O to více se snaží rozklíčovat otázku, kterou si klade stále častěji: Proč do toho ti legionáři, a tedy i Zdeněk Štěpánek, vlastně šli? Ať už v Itálii, Francii anebo Rusku.

"V Itálii šoupli třeba české zajatce do zajateckého tábora až kdesi na jihu země, kde měli dost jídla a klid. Nikdo jim neubližoval, nemuseli nic dělat. A oni přesto vstoupili do legií, bojovali a umírali za ještě neexistující Československo. A byli za to popravováni, když je rakousko-uherští vojáci zajali. Umíme to dnes vůbec docenit?" ptá se Tabery.

O pestrosti života legionářů víme málo

Zdeněk Štěpánek (známý například hlavní rolí ve filmu Jan Hus) začal s herectvím jako mladík, krátce před první světovou válkou. Sotva vystudoval hospodářskou školu, utekl - k velké nelibosti rodičů - k divadlu, kde hrál v nejrůznějších kočovných společnostech.

Už v roce 1915 se ale po několika hereckých štacích přihlásil jako dobrovolník do rakousko-uherské armády. "Byl mladý, toužil po dobrodružství a chtěl ke koním. Nebyl zdaleka sám, kdo si myslel, že válka skončí za několik měsíců," vysvětluje Jakub Tabery.

Jako tisíce jiných padl na východní frontě do ruského zajetí. Už v zajateckém táboře koketoval se založením divadla a pak vstoupil do legií. "Velmi mu záleželo na tom, aby se mohl zapojit do bojů o velký sen Čechů a Slováků - samostatné Československo," míní Tabery.

"Jenomže u Trojicku prostřelili dědečkovi obě nohy, takže ho odvezli do nemocnice v Čeljabinsku. Poležel si tam docela dlouho. Nejdříve dal dohromady spolek, který četl nevidomým kamarádům knihy či noviny. Pak začali pro ostatní zraněné hrát i divadlo," dodává.

AUDIO: Herec a legionář Zdeněk Štěpánek vypráví, jak hrál zraněný pro vojáky divadlo

Video: Archív Českého rozhlasu

Sám Zdeněk Štěpánek v roce 1935 pro Československý rozhlas vyprávěl: "Byli jsme ubožáci. Nebylo novin, knih, biografu. Nebylo o čem mluvit… jen o svých bolestech a o tom, co bude dál."

Proto si řekl, že by se s tím mělo něco udělat. Co zkusit divadlo? "Zpočátku jsme jen tak zpívali, ale brzo jsme získali místnost, která se proměnila v docela slušný sál. Kulisy byly z celt a už se hrálo. Denně. Byly to různé výstupy či aktovky, které jsme překládali nebo napsali. Později i celovečerní kusy. Naše Mánička byla tak neodolatelná, že měla co dělat, aby přesvědčila diváky, že je vlastně kluk. Bylo vždy dojemné, jak se naše publikum scházelo: s obvazy, o berlích… nebo dokonce na vozíčcích tlačených sanitáři," vzpomínal Štěpánek.

Na československé legionáře v Rusku se režisér Tabery dívá jinou optikou, než bývá zvykem. Jako na lidi, kteří nežili jen bojem, ale i sportem nebo uměním - hudbou či divadlem.

"Jen si to vezměte: měli dva skvělé symfonické orchestry, několik menších hudebních těles, kompletní divadlo na kolečkách… Měli sochařské dílny kvůli pomníkům bratrů, kteří v padli v bojích. A to nemluvím o pekařských, zbrojních, obuvnických či krejčovských uskupeních - opět vše na kolečkách. Byli zcela soběstační," vysvětluje Tabery důvody svého obdivu.

Legionářští velitelé si podle něj uvědomovali, že nejhorší nemocí, která může jejich muže postihnout, byla nuda, frustrace a beznaděj. Proto tolik podporovali divadlo. S pomocí orchestrů a menších kapel navíc navazovali kontakty s místními ruskými elitami, ale i prostými lidmi.

Legionářských orchestrů působilo v Rusku osm. Ten hlavní dirigoval Rudolf Karel, přední český hudební skladatel a dirigent. Tvořil opery, klavírní a orchestrální kompozice a komorní hudbu.

Hrála se až tři představení denně

Ani z herců a režisérů nebyl Štěpánek jediný, vývoj divadla československé armády na Rusi ovlivnil i Josef Jeníček (1887 až 1956), herec Národního divadla. Legionářské divadlo se stalo časem v Rusku proslulým souborem. Štěpánek měl s ostatními herci navíc to štěstí, že se potkával s legendami ruského divadla.

"Proto také dědeček ruské divadlo miloval a obdivoval. Setkal se tam i se Stanislavským, od něhož mám po dědečkovi podepsanou fotografii (škola nebo také metoda Konstantina Stanislavského velmi ovlivnila světovou divadelní praxi, byla přelomem i v divadelní pedagogice - pozn. red.)," líčí Tabery.

"To všechno děda v Rusku nasával. Jejich divadelní umění kombinoval s válečnými vjemy a vše se to v něm mísilo. Prošel si v Rusku velmi tvrdým divadelním výcvikem - režíroval, upravoval texty, dělal scénografii a samozřejmě hrál."

Historik Dalibor Vácha souhlasí, že jde o málo známé kapitoly ze života československých legií. Na přednáškách své posluchače například fascinuje, když jim vypráví o vůbec prvních mezistátních fotbalových utkáních Čechoslováků. Hrála je ve Vladivostoku československá legionářská jedenáctka s Brity, kteří tam měli vojenskou posádku.

Legionáři se dokonce utkali i s čínskou reprezentací v Singapuru. "Tvrdě a dobře bojovali, uměli se ale také bavit, jinak by se museli z šestiletých válečných hrůz zbláznit. A také proto byli úspěšní," objasňuje Vácha příčiny širokého záběru legionářů. Legionáři sice nevěděli nic o posttraumatickém stresovém syndromu, který decimuje morálku vojáků, podvědomě ale dělali vše pro to, aby si i s pomocí divadla či sportu zachovali zdravý rozum.

Legionářská divadla nehrála kromě toho jen pro české vojáky, ale i v ruštině pro místní obecenstvo. Armádní divadlo hrálo pro obrovský zájem i tři představení denně.

"Legionáři-vojáci mezi sebou kvůli omezené kapacitě hlediště dokonce losovali, kdo půjde na představení. O lístky byl obrovský zájem. Legionářští herci proto projezdili transsibiřskou magistrálu několikrát z východu na západ a ze západu na východ. Najezdili tisíce kilometrů a leckdy se při tom dostávali do palby rudých oddílů," připomíná Vácha.

Tajemství úspěchu? Muži měli víru jeden v druhého

Zdeněk Štěpánek se nicméně herecké kariéře v legiích úporně bránil. Bavil sice v čeljabinském špitálu zraněné kamarády, ale po vyléčení chtěl bojovat. Informačně osvětový odbor legií si však Štěpánka vyžádal pro nově vznikající herecký profesionální soubor v Jekatěrinburgu. Zjistili totiž, že už má za sebou předválečnou divadelní zkušenost.

"To se ale dědečkovi vůbec nelíbilo. Nepřihlásil se přece do legií kvůli divadlu. Chtěl bojovat a vrátit se ke své jednotce. Šel proto za svým velitelem Karlem Vašátkem a ten mu vyšel vstříc. Prohlásil ho za nezvěstného," líčí Tabery.

AUDIO: Legionář Zdeněk Štěpánek vzpomíná v roce 1938 na boj o město Trojick

Video: Archív Českého rozhlasu

Nemocnice se ale krátce nato přesunula do Jekatěrinburgu, kde se ukázalo, že Štěpánek se nikam neztratil. Nakonec ho ozbrojená eskorta dopravila na informačně osvětový odbor československých legií.

"Vlastně až tam začal dědeček profesionální hereckou kariéru. A jako herec pak prožil celou anabázi legií v Rusku. Hereckých souborů měli sice legionáři několik, ale dědeček byl v tom, co se nejčastěji přesouval," dodává Jakub Tabery.

Historiku Daliboru Váchovi na legionářích nejvíce imponuje jejich snaha o soudržnost. Ta podle něj vyplývala nejenom z víry v Československo a prezidenta T. G. Masaryka, ale i z víry jeden v druhého.

"Spoléhali se na sebe, protože na tom závisely jejich životy. V legiích bylo mnoho problémů a rozporů, ale právě obrovská soudržnost a vzájemnost, obdivuhodný komunitní život je udržely při sobě. A nemálo k tomu přispěli nasazením a obětavostí i legionářští herci," uzavírá Vácha.

Video: Považuji za velkou křivdu, že o legiích nevznikl za více než 75 let hraný film, říká režisér Petr Nikolaev

Považuji za velkou křivdu, že o legiích nevznikl za víc než 75 let hraný film. Kdyby se to stalo v dějinách USA, čerpali by z toho jako z bezedné studny, říká k chystanému filmu režisér Petr Nikolaev | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 6 hodinami

Vaclík pomohl Seville k výhře nad Levante čistým kontem

Fotbalisté Sevilly zvítězili v utkání 9. kola španělské ligy nad Levante 1:0. Čistým kontem k tomu přispěl český brankář Tomáš Vaclík.

Jediný gól utkání, ve kterém měla domácí Sevilla navrch, vstřelil čtyři minuty před koncem Luuk de Jong. Vaclík, na kterého šly čtyři střelecké pokusy, si připsal už čtvrtou nulu z devíti ligových startů.

San Sebastian po dvou ligových prohrách zvítězil nad Betisem Sevilla 3:1 a posunul se na čtvrté místo. Utkání však nezačal ideálně, od 12. minuty prohrával. Ještě do přestávky skóre otočil, po vlastní brance Javiho Garcíi z 22. minuty se o čtrnáct minut později trefil Willian José. Zisk tří bodů pro domácí stvrdil v 58. minutě Portu.

Athletic Bilbao pouze remizoval s Valladolidem 1:1. Za domácí pálil v 33. minutě Iňaki Williams, Valladolid vyrovnal v 71. minutě díky vlastnímu gólu Iňiga Martíneze.

Zdroj: ČTK
Další zprávy