Praha - Když koncem loňského září barmská vojenská vláda brutálně potlačila masové protesty obyvatel vedených buddhistickými mnichy, dokázalo se světové společenství obdivuhodně sjednotit a vůbec poprvé v Radě bezpečnosti OSN jednomyslně podpořilo rezoluci, která juntu odsoudila.
Rok poté, co Šafránová revoluce, jak se protestům v Rangúnu a zhruba dvacítce dalších měst v celé Barmě začalo říkat, utichla ve střelbě z pušek a pod údery obušků, zůstává situace v této asijské zemi stejně bezútěšná jako předtím.
Čtěte také: Vzpomínky na Šafránovou revoluci dusí v Barmě strach
Místo slibované demokratizace pokračuje vojenský režim v upevňování své moci a svět jen nečinně přihlíží. Existuje naděje, že se to v dohledné budoucnosti změní? A jak by měla mezinárodní komunita vůči vládě barmských generálů postupovat?
Na to odpovídal v rozhovoru pro Aktuálně.cz Paulo Sergio Pinheiro, bývalý zvláštní zmocněnec OSN pro otázky lidských práv v Myanmaru, jak zní tamní vojenskou vládou přijatý, leč barmskou opozicí a některými západními státy neuznávaný název země.
Do Prahy přijel tento zkušený diplomat a uznávaný právní expert na mezinárodní konferenci nazvanou Bezpečnostní výzvy v Asii a Pacifiku: důsledky pro Evropu a Atlantickou alianci, kterou uspořádal Pražský institut bezpečnostních studií (PSSI).
První díl rozhovoru: Dal juntě lekci z počítání mrtvých. Jaké to bylo?
Určitě vám neunikla silná kritika, které ze strany rostoucího počtu zástupců barmské opozice čelí váš bývalý kolega, zvláštní zmocněnec generálního tajemníka OSN Ibrahim Gambari, jemuž se ani trochu nedaří přimět juntu k plnění slibů. Jak byste jeho počínání ohodnotil vy?
Nemohu hodnotit práci kolegy, který má tak těžký úkol. Jediné, co mohu říct, je to, že jsme spolu měli vždy dobré vztahy a snažili jsme se naše aktivity koordinovat a konzultovat, což podle mě bylo pozitivní. Možná nebylo příliš fér očekávat od každé jeho návštěvy nějaký velký úspěch. Vyjednávání s diktaturami takové prostě není. Myslím, že je to složitý proces a raději bych to dál nekomentoval, je to poměrně delikátní záležitost.
Jedna z věcí, kterou mu kritici každopádně hodně vyčítali, byla jeho údajná podpora tzv. sedmistupňové cestovní mapy k demokracii, který junta vydává za autentický harmonogram přechodu k civilní vládě. Co si o tom myslíte?
Pochopitelně to nelze vydávat za skutečný přechod k demokracii. My v Latinské Americe stejně jako vy v České republice přece víme, jak taková politická transformace vypadá, a rozhodně to není to, co se děje v Barmě. Dnes, kdy už v tomto směru nemám žádnou zodpovědnost, jsem toho názoru, že mezinárodní společenství musí zkorigovat a předefinovat svou strategii. Nemám sice žádný recept, ale rozhodně si nemyslím, že je adekvátní dál věřit tomu, že po tom ostudném referendu (k návrhu nové ústavy letos v květnu - pozn. red.) přijdou svobodné volby a po nich civilní vláda, když má čtvrtinu křesel v parlamentu předem vyhrazenu armáda a když Aun Schan Su Ťij ani žádný jiný bývalý politický vězeň nesmí kandidovat. No tak, tohle přece není žádný přechod k demokracii…
Čtěte také: Zničená Barma schválila ústavu. Režim je pevnější
Možná by tedy mělo zaznívat více kritiky na adresu junty, když to vypadá, že jsou skutečně odhodláni svou verzi transformace vydávat za skvělé řešení.
Já bych řekl, že jsou kritizováni až dost. Co potřebujeme, je konzistentnější koordinovaná strategie Spojených států a dalších západních zemí, protože za osm let, co jsem byl ve funkci, jsem žádný koordinovaný přístup neviděl… Samozřejmě je třeba vůči juntě zaujmout principielní, kritický postoj, ale také je třeba vyřešit situaci, kdy má OSN na kontě 37 návštěv Barmy a přibližně třicet rezolucí, aniž bychom viděli nějaký pokrok.
Infobox
Paulo Sergio Pinheiro
- Narozen 8.ledna 1944 v Rio de Janeiro, Brazílie
- Právní expert a akademik, přednášel mimo jiné na Brown University (USA), University of Sao Paulo (Brazílie), v Oxfordu či pařížské École des hautes études en sciences sociales
- Ve vládě brazilského prezidenta Fernanda Henriqueho Cardosa zastával post státního tajemníka pro lidská práva, od roku 2004 je členem Meziamerického výboru pro lidská práva působícího při Organizaci amerických států (OAS) se zvláštní zodpovědností za práva dětí
- V letech 1995 až 1999 působil v OSN jako zvláštní zmocněnec pro otázky lidských práv v Burundi, poté plnil stejnou roli pro Barmu, kam jej ale od roku 2003 úřady nechtěly znovu pustit. Svou první a zároveň poslední návštěvu země po čtyřleté přestávce uskutečnil až v listopadu 2007, v květnu 2008 mu vypršel mandát a ve funkci jej nahradil Argentinec Tomas Ojea Quintana
Z naší strany to bude vyžadovat větší představivost, více kreativity a hodně tiché diplomacie. Já prostě nevěřím v diplomacii v záři reflektorů se štáby CNN, BBC a Al-Džazíry. S těmito lidmi (=juntou) se nedá takto vyjednávat - oni trpí silnou paranoiou, velice se obávají, co s nimi bude, - a zároveň od nich chtít získat ústupky, to je velice složité. Je to potřeba správně vykalibrovat.
Podařilo se to ale s řadou autokratických režimů, například s Libyí, teď to vypadá nadějně i se Severní Koreou (rozhovor se uskutečnil ještě předtím, než Pchjongjang oznámil, že obnovuje práci na svém jaderném programu - pozn. red.). Proč tedy ne Myanmar? Pokud si svět dokáže poradit s Kim Čong-ilem a Muammarem Kaddáfím, proč ne s generálem Than Shwe?
Myslím, že je důležité nevidět Myanmar jako příliš patologický a příliš odlišný. Protože není. Samozřejmě, že mají určitá kulturní specifika, nejsou to křesťané nebo muslimové, jsou to buddhisté, ale rámec jejich diktatury je velice běžný, nejsou nijak originální v tom, jak svou zemi řídí. Mě tedy nijak nepřekvapují.
A co Rada bezpečnosti OSN? Myslíte, že ještě dokáže navázat na ten bezprecedentní moment z loňského října, kdy jednomyslně schválila rezoluci, jež zaujala po krvavých událostech v Rangúnu k barmské juntě nezvykle kritický postoj?
To byla opravdu vzácná příležitost, ale zůstala naprosto bez odezvy. S Radou bezpečností je třeba zacházet velice opatrně. Proč? Protože Rusko i Čína už v minulosti (ve vztahu k Barmě) použily své právo veta. Byl bych rád, kdyby členské země RB OSN dokázaly koordinovat humanitární pomoc Myanmaru. Nemyslím si ale, že odsuzující role rady může přinést mnoho užitku. Rezolucí, které tuto zemi kritizují, už bylo přijato víc než dost. Myslím, že na RB OSN se lze odvolávat, pokud budeme mít po ruce i perspektivu něčeho pozitivnějšího, ale pouhé odsuzování junty už se trochu přežilo. Není toho více třeba.
Na druhou stranu je zapotřebí, aby mezinárodní společenství překonalo určité vnitřní rozpory. V Barmě působí na 120 zahraničních společností včetně (amerického) Chevronu, který argumentuje tím, že v zemi byl už dávno před tím, než byly přijaty sankce, a tak jen pokračuje ve své činnosti. Také je tam (francouzský) Total. Takže máme situaci, kdy se přijímají sankce, ale zároveň se společnostem z těchto zemí dovoluje, aby v zemi dál působily. V tom vidí velkou kontradikci, kterou je třeba vyřešit. Nevím jak, ale to není můj problém.
Říkal jste, že permanentní odsuzování junty nemusí být nutně tou nejlepší cestou vpřed. Řada českých politiků, ať už těch ve vládě, jako je ministr zahraničí Karel Schwarzenberg či vicepremiér Alexandr Vondra, nebo i těch vysloužilých, především bývalý prezident Václav Havel, však barmský vojenský režim dlouhodobě velice otevřeně kritizuje. Myslíte si, že to k něčemu je?
Já jsem přesvědčen, že tato vláda může hrát svou roli a také ji hraje. Například zpráva, kterou (v roce 2005) nechali vypracovat exprezident Havel a (držitel Nobelovy ceny za mír, jihoafrický) arcibiskup Desmond Tutu byla vskutku chvályhodným počinem a já jsem ji uvítal s nadšením. Byla velice obsáhlá a velice dobře sestavená právními experty. Jejím účelem bylo dostat barmskou otázku na pořad jednání Rady bezpečnosti OSN a já myslím, že v tomto směru to pomohlo.
A také považuji za užitečné, že si česká vláda udržuje svůj proaktivní postoj a myslím, že až Česká republika převezme předsednictví v EU, bude to dobrá příležitost k pokusu o zrevidování společné politiky vůči Myanmaru. Nenavrhuji, aby došlo ke zrušení sankcí, ale je pravda, že ty mají smysl pouze, když je doprovází jasná politika. Samy o sobě podle mě moc užitečné nejsou
Pro Českou republiku - a pro Evropu obecně - vidím nezávislou, důležitou roli mezi ostatními západními zeměmi. Myslím, že český ministr zahraničí mluví velmi otevřeně, hlasitě a zásadově, což je podle mě pro Barmánce velice důležité.
Čtěte také: Gambari mluví v Barmě do zdi, Praha volá o pomoc
A nesetkal jste se v Barmě či mimo ni s kritickými hlasy, které Čechy vnímají jen coby jakousi loutku v rukou americké vlády?
Ne, to by myslím bylo velice zjednodušující tvrzení. Domnívám se, že někdy může docházet ke shodě v prosazování konkrétních cílů v oblasti lidských práv, ale charakterizovat to takto by nebylo férové. Myslím, že vy Češi máte morální autoritu, protože víte, co politická transformace obnáší. A to je podle mě důležitá role, kterou může sehrát celá východní Evropa včetně Chorvatska, které momentálně zasedá v Radě bezpečnosti.
Někdy lidé také zjednodušují a tvrdí, že Barma/Myanmar je loutkou v rukou Číny, což není. Vztah Barmy a Číny je mnohem komplexnější. Bylo by nefér a velmi zjednodušující domnívat se, že Češi jsou vždy se Spojenými státy. Pokud ale jsou, když jde o lidskoprávní agendu, tak to je v pořádku, to je skvělé, protože jsou v dobré společnosti. Já na podporu USA vždy spoléhám, protože bez nich a bez Číny je velice obtížné se v Myanmaru něčeho domoci.
Když už zmiňujete Čínu, myslíte si, že je možné získat si její podporu pro pokračující snahy přimět barmskou juntu k dialogu s opozicí? Čínská vláda přece vůbec nemusí mít zájem na tom, aby v sousední zemi došlo ke skutečné demokratizaci…
Nevím, ale během těch nepokojů, tedy tzv. Šafránové revoluce, si Číňané počínali - podle toho, co jsem viděl a sám zažil, - jako zodpovědná světová mocnost a sehráli pozitivní roli. Také měli velké obavy z toho, co se dělo, a proto se připojili ke konsensu v Radě bezpečnosti a podpořili onu rezoluci, která byla velice tvrdá. A zároveň velice úzce spolupracovali s Portugalskem, jež tou dobou předsedalo EU, a s Brazílií, která sehrála v celém procesu k mé velké radosti velmi pozitivní roli. A vím také ze svých kontaktů s Číňany nejen v Ženevě, ale i v Bruselu nebo v Bangkoku, že je to velice trápilo a chtěli pomoci.
Tajemstvím toho, jak od Číny, Indie nebo ASEANu něco získat, je, aby s nimi Evropa navázala skutečné partnerství. Nemyslím si, že je můžete jen tak požádat, aby sehráli určitou roli, musíte s nimi být nejprve rovnocenným partnerem, protože když na ně jen delegujete nějakou roli, oni ji hrát nebudou. Tohle prostě není cesta, aby západní země jen tak Čínu požádaly o pomoc při dosažení nějakého cíle, to fungovat nebude. Musíme nejprve pochopit specifické zájmy, které Čína - jako jakákoli jiná země - má. Musíme to zohlednit a navázat s nimi partnerství.
Čtěte také: Jak zajistit demokracii v Barmě? Tlakem na Čínu
Neobáváte se ale, že svět v případě Barmy prováhal ten správný moment k pokroku?
Rozhodně. Myslím, že jsme promarnili hned dvě příležitosti, a to moment těsně po Šafránové revoluci, kdy byli výrazně oslabeni, s potom také období kolem cyklonu (Nargis). Myslím, že by nám pomohlo více tiché diplomacie.
Není pro mě žádným velkým překvapením, že nevítali příjezd vojenské lodi s humanitární pomocí s otevřenou náručí. Jsou paranoidní, bojí se, že všechny ty helikoptéry a vojáci by využili příležitost a svrhli jejich režim. Nyní je myslím vhodná příležitost přehodnotit naši strategii a pokusit se o nalezení nového přístupu.
Vy jste tedy toho názoru, že se mohlo dosáhnout víc, kdyby svět postupoval opatrněji?
Ano, já jsem nadšený stoupenec tiché diplomacie. Nikoli tajné, ale tiché, tedy takové diplomacie, která skládá účty parlamentům i všem ostatním orgánům, ale která nemusí průběžně komentovat a rozebírat v rozhovorech pro tisk každý krok, který podnikne, protože za takové situace toho mnoho nedosáhnete.
