* V Polsku už vládla Solidarita, zatímco v Československu se dál bilo a zatýkalo * V Maďarsku i Bulharsku se o změnu postarali reformisé z řad vládnoucích komunistů * Ve vedení KSČ taková skupina chyběla
Praha - Chronologie událostí revolučního roku 1989 hovoří i po dvaceti letech jasnou řečí.
Komunismus začal mizet postupně nejprve v Polsku, pak v Maďarsku. Následovaly Německá demokratická republika a Bulharsko.
17. listopadu, v den studentského průvodu, tak existovaly už jen dva státy, kde se čas zastavil a moc se jevila zatím jako nedotknutelná: Československo a Rumunsko. (Albánie byla sice také komunistickou zemí, ale od roztržky v šedesátých letech nepatřila do sovětského bloku).
Například Polsko už v té době mělo za sebou volby, v nichž zvítězila opoziční Solidarita. V Českoslovnesku byli lidé voláni k výslechům kvůli podpisu petice Několik vět, která ani výslovně nežádala rezignaci vlády.
Proč se Praha a Bratislava připojily skoro až jako poslední? Jaké byly příčiny náskoku čtyř dalších zemí, kde už 17.listopadu byly režimy ve větším či menším stádiu rozkladu, zatímco v Československu vše teprve začínalo?
Podle tehdejšího disidenta Jiřího Dienstbiera, kterého revoluce vynesla v prosinci 1989 do funkce ministra zahraničí v první postkomunistické vládě, je třeba hledat důvody československé opozdilosti v roce 1968.
"V Polsku a Maďarsku došlo k normálnímu politickému vývoji, který reflektoval změny ve světě, včetně perestrojky v Sovětském svazu. U nás tento podobný přirozený vývoj probíhal v šedesátých letech, ale byl zaříznut invazí Varšavské smlouvy. Vládli lidé dosazení invazí, kteří neměli zájem na vývoji," řekl Dienstbier Aktuálně.cz s tím, že na rozdíl od jiných zemích v Komunistické straně Československa zkrátka nebyl nikdy, kdo by proces reforem a změn nastartoval seshora.
"Proto se ještě před rokem 1989 část vedení zbavila Lubomíra Štrougala. Měli strach, že takové změny by mohl iniciovat on," domnívá se Dienstbier, který je dnes senátorem.
Podle něj navíc lidé v Československu měli dlouho strach, že snahu o změny by zase zadusil v poslední instanci Sovětský svaz a sovětská armáda, která měla na území republiky velký počet vojáků. Až když bylo jasné, že Sověti tentokrát nezasáhnou, uvolnila se cesta ke změnám.
Československá revoluce sice byla oproti sousedům opozdilá, ale zato rychlá. Populární dobový slogan uváděl, že v Polsku trvala změna roky, v Maďarsku měsíce, v NDR týdny a v Československu dny.
Komunistická strana se vzdala své vedoucí úlohy ještě do konce listopadu a Václav Havel byl zvolen prezidentem 29.prosince.
Další bývalý disident a později ministr vnitra Jan Ruml se domnívá, že změny brzdila nejen strana, ale i chování většiny Čechů a Slováků.
"Mnoho lidí bylo trochu zpohodlnělých a režim nijak neohrožoval jejich existenci. Mnozí se báli, že o něco mohou přijít. Ve společnosti nebyla dlouho velká radikálnost. Navíc v době Palachova týdnu v lednu 1989 režim ukázal, že je stále ochoten k brutálním zásahům a leckoho tím vyděsil," řekl Ruml Aktuálně.cz
V Polsku a Maďarsku vyšla iniciativa z řad vládnoucích stran. Polští komunističtí předáci souhlasili s tzv. jednáním u kulatého stolu s opoziční Solidaritou kvůli katastrofální hospodářské situaci v zemi.
V Maďarsku dozrála nová generace politiků, která nezažila neúspěšné krvavé povstání z roku 1956 a žádala změny, stejně tak jako odchod veterána Jánosa Kádára z čela strany.
Právě Maďaři pak spustili proud změn v NDR, když otevřely hranice s Rakouskem a východní Němci se začali touto cestou hrnout na západ.
Vše vyvrcholilo demonstracemi ve východoněmeckých městech a nakonec 9.listopadu pádem Berlínské zdi.
V Bulharsku zařídila změnu skupina mladších členů politbyra, kteří se chtěli zbavit veterána Todora Živkova a reformovat režim podle vzoru Gorbačovovy perestrojky.
Fakt, že Komunistická strana Československa do konce roku 1989 nezreformovala, vedl v devadesátých letech v České republice na levici k odlišnému vývoji než v okolních zemích.
Zatímco v Polsku, Maďarsku i Bulharsku se bývalé komunistické strany transformovaly v socialistické a staly se hlavními levicovými silami na politické scéně, v Česku tuto úlohu převzala obnovená sociální demokracie.
