Aktuálně.cz: Jak moc se Venezuela proměnila během těch pěti let, co v jejím čele stojí Nicolás Maduro?
Hasler Iván Iglesias Yañez: Od roku 2013, kdy se Maduro dostal do prezidentského křesla, došlo k prudkým změnám. V politice se však situace nepřetržitě zhoršuje už od doby, kdy vládl jeho předchůdce Hugo Chávez. Maduro jen pokračuje v posilování moci a pronásledování opozice.
Zato když si vezmete ekonomickou situaci, šlo to opravdu z kopce. Je málo potravin a léků. Pro nejchudší obyvatele je hodně těžké opatřit si dostatek bílkovin a vitaminů. Dřív se třeba chodilo nakupovat do supermarketů jednou za měsíc nebo za dva týdny, ale teď, když lidé na něco narazí třeba na ulici, okamžitě to kupují, protože pak už to nemusí být. Je jedno, co kdo prodává a za kolik. I kdyby s sebou měli celý den nosit velké plato vajec, které prodává někdo na ulici, tak ho koupí, protože co když si to příště už nebudou moci dovolit?
V nemocnicích - a to i v těch soukromých - vám moc nepomohou. Lékaři často nemají ani obvazy nebo dezinfekci. A to nemluvím o chemoterapii nebo jen krevních testech, které vám nemají jak udělat.
Jak se s tím lidé vyrovnávají?
Nijak, umírají kvůli tomu. Každý týden se takové případy objevují na sociálních sítích. Umírají hlavně malé děti na podvýživu. Přítel jednoho mého přítele měl před pár týdny nehodu a skončil na jednotce intenzivní péče. On ani jeho rodina ale neměli dost peněz na zahraniční lékařskou péči, a tak minulý týden zemřel.
Zboží směňujeme i my
Týká se nedostatek jídla a základních služeb jen chudších oblastí a venkova, nebo je to špatné i v Caracasu?
Samozřejmě se to týká i lidí v hlavním městě a v dalších velkých městech, která byla dříve bohatá díky nalezištím ropy. Tahle bída začala na venkově, ale už se dostala všude, nevyhnete se jí po celé zemi. Situace je teď vážně kritická.
Naše rodina je na tom relativně dobře, protože moje matka vlastní obchod. Nicméně kvalita našeho života se v posledních letech enormně zhoršila, i my musíme směňovat zboží. Když máme kilogram mouky, vyměníme ho třeba za kilogram rýže.
Peníze nejsou, a pokud chcete něco našetřit, musíte v cizí měně, tedy v dolarech. Jediná legální cesta, jak se dostat k dolarům, je ale nákup přes venezuelskou vládu. Nebo můžete jít na černý trh, ale tam se ceny mění každý den.
Jak takový černý trh funguje a jak moc je využívaný?
Využívají ho všichni. Systém ve Venezuele je nastavený tak, že nutí lidi hledat nelegální cesty a jít na černý trh. Je to jediný způsob, jak přežít. Ceny ve Venezuele jsou pro cizince sice velmi nízké, ale pro místní jsou neuvěřitelně vysoké. Lidé se proto snaží nakupovat dolary, které utrácejí na černém trhu. Ve Venezuele ale nesmíte mít bankovní účet v dolarech, takže i dolary se shánějí nejrůznějším způsobem.
Na začátku lidé nakupovali dolary ve velkém, v řádech tisíců. Ale teď už nakupují třeba jen pět nebo deset dolarů. Posílají si zprávy přes aplikaci WhatsApp, kde domlouvají koupi. Neexistuje ale jedna přesná cena, webové stránky s kurzy měn jsou blokované, a tak se nabídky liší.
Kde se teď pohybují ceny základních potravin?
Například cena za karton vajec neustále stoupá. Dnes stojí tak 1000 bolívarů, což je asi deset dolarů (v přepočtu 220 korun - pozn. red.). Jenže hyperinflace se netýká jen bolívarů, ve Venezuele má dopad i na dolary. Deset dolarů za vejce je pro cizince možná stále málo, ale pro Venezuelce je to neuvěřitelně vysoká cena. A i ta stále stoupá. Minimální mzda je teď 50 centů za den.
Režim si kupuje lidi
Doplatí podle vás Madurův režim na humanitární krizi?
Máme takovou teorii, že Madurova vláda naopak krizi využívá pro svůj vlastní prospěch. Většinu populace dostal režim do extrémní chudoby. Pak vytvořil kartičky, národní průkazy totožnosti (carnet de la patria), díky kterým můžete kupovat jídlo nebo třeba benzin. Na tenhle průkaz mají ale nárok jen lidé, kteří jsou ve vládní straně. Lidem, kteří tu kartičku mají, dokonce dovážejí bedýnky se základními potravinami za symbolickou cenu.
Režim si tím obyvatele kupuje. Moc dobře ví, kdo ji má a nemá - jako třeba já. Stává se nám, že navštěvujeme lidi, kteří se zajímají o politiku a podporují opozici, ale ti nás zničehonic nepřijmou, protože se blíží doba, kdy mají dorazit bedýnky. A oni nechtějí riskovat, že nás někdo uvidí.
Jak fungují ve Venezuele média? Jak se lidé dozvídají, že se ekonomická situace mění nebo co se děje ve světě?
Ve Venezuele je spousta zahraničních webů blokována, stejně jako zahraniční televizní kanály. Většina lidí se ale stejně na televizi dívá a zprávy se dozvídá jen z ní. Ty jsou ale ovlivněné vládou. Existuje už jen velmi málo nezávislých kanálů, ty jsou ale cenzurované. A myslím tím autocenzuru. Riskují, že když překročí určitou hranici, zakážou je.
Noviny krachují. Buď je vláda přímo zakáže, nebo jim dojdou finance, protože firma, která je tiskne, je státní. Nebo jim neprodají papír, na který potřebují tisknout.
Takže jediný způsob, jak se dozvědět, co se opravdu děje, jsou sociální sítě, hlavně Facebook a Instagram.
Po sociálních sítích se ale snadno šíří neověřené zprávy a například fake news může do světa vyslat každý. Jak se s tím vypořádáváte v zemi, kde prakticky neexistuje věrohodný zdroj informací?
Je to problém. My jsme političtí aktivisté, snažíme se vše ověřovat. Místní novináři vytvořili spolek a pořádají školení a semináře občanské žurnalistiky pro dobrovolníky, kteří se chtějí zapojit. Učí je, jak hledat informace, čemu věřit a čemu ne. Je to ale jen kapka v moři, Venezuela je obrovská a fake news se šíří. Často je šíří samotná vláda.
Z toho vyplývá, že my jako opozice máme obrovský problém oslovit lid. A tím se vracím k autocenzuře. Redaktoři nezávislých televizních kanálů vám třeba během rozhovoru řeknou, že nesmíte použít slovo diktatura nebo nemáte mluvit o mezinárodních sankcích, jinak to nemohou odvysílat.
Lidé jako já sedí ve vězení
Jak tedy vlastně opozice ve Venezuele funguje?
Hlavně přes sociální sítě. Tam můžete říct cokoliv, ale na vlastní nebezpečí. Zatýkají i obyčejné lidi za to, co napíšou veřejně na internetu. Pak také chodíme od domu k domu, jinak to nejde.
Jaké hrozí nebezpečí politickým aktivistům, jako jste vy? A jak se mu snažíte vyhnout?
Lidé jako já sedí ve vězení. Mám přátele, kteří byli mučeni. Člověk musí být opatrný, nikdy nevíte, kdy na vás přijde řada. Například se snažím nezůstávat moc dlouho na jednom místě, ale přesouvám se každé dva nebo tři dny. Na demonstracích se snažíme vyhýbat střetům s policejními složkami. A když už si někdo myslí, že po něm jdou, raději odejde do exilu. Jeden můj přítel je už čtyři roky ve vězení, přitom nikdy nikde nezmínili jeho jméno, nečekal to. Nemusí vám ani říct, z čeho vás konkrétně obviňují.
V naší straně jsme neustále v kontaktu s právníky. Máme stanoveno, kdo mě zastoupí a udělá moji práci za mě, když nebudu k dispozici. Kdo zavolá mé matce, rodině a známým. Protože my nečelíme vládě, se kterou nesouhlasíme. My čelíme diktátorskému režimu.
V souvislosti s případnou porážkou Madurova režimu americký prezident Donald Trump několikrát nakousl možnost vojenské intervence. S tím mají země Latinské Ameriky historicky bohatou zkušenost. Jak by na americké vojáky Venezuelané reagovali?
Věřím, že jedinou možností, jak režim porazit, je kombinace vnitrostátního a zahraničního tlaku. Vojenská intervence, nebo dokonce vojenský převrat by stály životy. Zoufalství obyvatel ale už dosáhlo takové úrovně, že lidé by intervenci přivítali, protože nevěří v možnost, že by se režim mohl změnit zevnitř. Je to asi proto, že lidé nevědí, jak by taková intervence probíhala.
Opoziční lídři varují, že když američtí vojáci přijdou, nikdo nemůže zaručit, kdy a zda zase odejdou. To nás naučila historie okolních států. Zabijí Madura? A co bude pak? Nad dalšími událostmi už nemusíme mít vůbec kontrolu. Mnozí politici varují, že pak to může být ještě horší.
O možném puči se mluví hlavně po neúspěšném atentátu na prezidenta Madura během vojenské přehlídky na začátku srpna. Ve Venezuele na rozdíl od ostatních zemí v regionu nikdy k puči nedošlo a armáda stála na straně vlády už od Madurova předchůdce Huga Cháveze. Mění se něco, vzniká mezi vojáky opoziční skupina?
O tom existuje jen velmi málo informací, ani my je nemáme. Jediné, co víme, je to, že spousta členů armády je ve vězení kvůli obviněním ze spiknutí. Takže něco se určitě děje, vzniká odpor. Podrobnosti ale nemáme, jde to zcela mimo nás, všechno je tajné. A i kdybych to věděl, nemohl bych o tom mluvit.
