


Ukrajina má před sebou možná pět nejtěžších let. Musí zůstat jednotná, posílit vlastní obranu a instituce a přestat spoléhat na zahraniční bezpečnostní záruky. Ve své bilanční eseji to píše Valerij Zalužnyj. Za jednu z největších chyb posledních několika desetiletí označuje zanedbání obrany, vznik oligarchického „klanového“ systému a oslabení průmyslové a vědecké základny země.

Právě před 35 lety, 24. srpna 1991, ukrajinský parlament přijal Akt vyhlášení nezávislosti Ukrajiny na Sovětském svazu. Bývalý vrchní velitel ukrajinských ozbrojených sil a současný velvyslanec ve Velké Británii Valerij Zalužnyj k 35. výročí napsal pro ukrajinský server NV esej, v níž uplynulou dobu hodnotí a upozorňuje na možné pasti, pokud se Ukrajina ze své minulosti nepoučí.
Zalužnyj přirovnává cestu Ukrajiny k biblickému putování Izraelitů z Egypta do zaslíbené země. „Pokud naši cestu přirovnáme k odchodu do země oplývající mlékem a medem, pak nám v poušti zbývá ještě pět let,“ píše.
Právě to, co Ukrajinu v nejbližších letech čeká, podle něj může být nejtěžší. Země bude muset čelit nejen vnějšímu nepříteli, snažícímu se napravit rozpad Sovětského svazu, který chápe jako „geopolitickou chybu“, ale také „písečným bouřím“. A to v podobě lží „proroků“, vyčerpání, zklamání a slábnoucí naděje.
Podle Zalužného je přitom nutné přiznat, že „se něco pokazilo“. Ukrajina místo budování silného státu, za který desetiletí a staletí bojovali její předci, vytvořila „klanovou oligarchickou republiku“, která sloužila zájmům několika málo lidí a podkopávala důvěru veřejnosti.
Skutečně jednotná se podle něj společnost stala až během současné války. Připomíná ale, že je znovu otázkou, zda tato jednota bude stačit na „nejtěžší úsek cesty“, nebo „znovu získají kontrolu ti, kterým jde pouze o vlastní zájmy, a opět rozhodnou o budoucnosti naší svobody“.
Za zásadní chybu považuje také zanedbání obrany. Dřívějšímu vedení Ukrajiny vyčítá, že po rozpadu Sovětského svazu nejen výrazně oslabilo armádu, ale země přišla také o strategické podniky, vědecké kapacity a vyspělou výrobu.
„Pokud to byla cena za odložení války, pak Ukrajina nekupovala pouze čas. Systematicky se oslabovala,“ píše Zalužnyj. Tyto schopnosti nyní země postrádá při snaze vybudovat vlastní raketový průmysl a systémy protivzdušné obrany, dodává.
V této souvislosti zmiňuje i Budapešťské memorandum, které v roce 1994 obsahovalo bezpečnostní ujištění pro Ukrajinu výměnou za její vzdání se jaderných zbraní. Hlavní poučení podle něj dnes nespočívá v jaderných zbraních, ale v tom, že „žádný dokument nemůže nahradit vlastní schopnost státu bránit se“.
„Ti z nás, kterým bylo v roce 1991 osmnáct a kteří této elitě důvěřovali, museli v roce 2014 její chyby napravovat vlastní krví. Zda šlo skutečně o chyby, nebo o součást něčího plánu, musí teprve určit historie,“ píše Zalužnyj.
Podobně podle něj nestačí ani členství v mezinárodních aliancích. Bezpečnostní bloky mají smysl pouze tehdy, pokud jsou podpořeny vlastní vojenskou silou, odolnou ekonomikou a technologickou převahou.
Zalužnyj zároveň připouští, že jednání s Ruskem mohou být pastí, byť příměří může být jediným východiskem ze současné situace. Varuje ale před oslabenou, demoralizovanou a zpolitizovanou armádou. Taková armáda by podle něj připravila Ukrajinu o možnost ovlivnit výsledek případných jednání.
Zalužnyj poukazuje i na to, jak se způsob vedení války zásadně proměnil. Ukrajina se podle něj stala jedním z hlavních testovacích prostorů této vojensko-technologické revoluce. Země by proto měla usilovat o to, aby se stala jedním z nejsilnějších států světa a zemí schopnou vyrábět zbraně nové éry.
„Ukrajina již dokázala, že umí bojovat. Nyní musíme dokázat, že umíme přežít – a strategicky zvítězit,“ dodává.
Budoucnost země však podle něj nesmí stát pouze na armádě. Bezpečnost znamená také vzdělávání fyziků, inženýrů a matematiků, rozvoj vědy a technologií a přeměnu těchto schopností v ekonomickou sílu.
Ukrajina podle Zalužného zároveň musí definitivně opustit roli nárazníku mezi Ruskem a Západem. Už se podle něj stala epicentrem vznikající evropské bezpečnostní architektury a jedním z jejích klíčových aktérů. „Zda jsou ale všichni v Evropě připraveni to přijmout, zůstává otevřenou otázkou,“ dodává.
V závěru svého textu Valerij Zalužnyj varuje před dalšími „proroky“, kteří „slibují hospodářský růst a obnovu, ale ignorují zásadní význam bezpečnosti“. Podle Zalužného takoví politici posílají Ukrajinu na cestu, „jejíž cíl už známe“.
„Naším cílem zůstává VÍTĚZSTVÍ,“ uzavírá Zalužnyj. A dodává, že Ukrajina musí pokračovat dál, aby ve 40. roce své nezávislosti mohla říci: „Už se jistě nikdy nebudeme stydět, protože jsme se v poušti nezastavili.“



Oznámená neúčast prezidenta v nadcházejících komunálních volbách kvůli zahraniční dovolené vyvolala vlnu kritiky. Podle ekonomického poradce Petra Pavla a někdejšího guvernéra České národní banky Zdeňka Tůmy by prezident v komunálních volbách svůj hlas odevzdat měl. „Netuším, jak to vzniklo, je to škoda. Já bych to neudělal,“ uvedl v rozhovoru pro pořad Spotlight Aktuálně.cz.



Dnes ji známe jako obrovskou spirální galaxii plnou hvězd. Její minulost ale mohla být mnohem bouřlivější, než dnešní podoba napovídá. Nové simulace nabízejí možný obraz rané Mléčné dráhy a v dosud nevídaných detailech ukazují, jak složitě se mohl náš galaktický domov formovat.



První rok ve funkci kapitánky českého týmu v Billie Jean King Cupu hned oslavila titulem. Barbora Strýcová se rozpovídala o tom, jak se jí podařilo sladit hvězdami nabitou reprezentaci i jaký bizarní zákaz jim vystavili čínští pořadatelé.



Kvůli interním pravidlům veřejnoprávní televize do její Superdebaty nemohou dorazit předsedové pěti stran. Důvodem je, že kandidují buď v komunálních nebo senátních volbách. Týká se to mimo jiné Petra Macinky, který na to reagoval tím, že jeho resort bude televizi bojkotovat. ČT si ale za svými pravidly stojí.



Výrazná česká literární osobnost, Pavel Kohout, přichází ve svých 98 letech s novou knihou, která propojuje velké dějiny s osudy obyčejných lidí. Parta charty mastí karty (Cosmopolis) nabízí 20 drsných příběhů z 20 zemí světa a jeden, který je pravdivou reportáží o „největší prohře československé Státní bezpečnosti a největší ostudě tehdejší kulturní elity,“ jak říká sám autor.