Před 30 lety Čechoslováci pomohli vyhrát válku v Zálivu. Po návratu domů ale narazili

Obrazem: Čechoslováci a Pouštní bouře. Takto se vojáci zapojili do války v Zálivu
Operace Pouštní štít, přípravy. Americké jednotky se přesunují v saúdskoarabské poušti do výchozích pozic k osvobození Irákem okupovaného Kuvajtu. Snímek je z 4. listopadu 1990.
Velitel československé protichemické jednotky plukovník Ján Valo (na snímku druhý zprava) během vojenského nasazení v Perském zálivu. Saúdská Arábie měla kvůli hrozbě použiti bojových otravných látek iráckým diktátorem Saddámem Husajnem velký zájem o pomoc Čechoslováků.
Tento snímek už pochází z roku 1991 z operace Pouštní bouře. Útok amerických tanků M1A1 Abrams. Jejich systém řízení palby umožňoval ničit nepřátelské tanky na vzdálenost daleko přesahující 2500 metrů. A to i v noci. Bylo to rozhodující v boji proti generaci iráckých tanků sovětské výroby s účinným dostřelem menším než 2000 metrů. Díky tomu tanky Abrams ničily irácké stroje mnohem dříve, než byly ohroženy jejich palbou.
Koaliční vojáci před útokem.
Foto: Aktuálně.cz
Jan Gazdík Jan Gazdík
17. 1. 2021 12:02
Koalice v čele s USA spustila před třiceti lety, 17. ledna 1991, operaci Pouštní bouře, jejímž cílem bylo osvobození Irákem okupovaného Kuvajtu. Zúčastnil se jí i československý protichemický prapor. Ve vítězné válce si vydobyl respekt západních spojenců a pootevřel tak dveře ke vstupu do NATO. Doma ale vojáky čekalo nepříjemné přivítání.

"V Perském zálivu jsme sice vyhráli válku, avšak doma jsme prohráli v boji s bolševickou tupostí generálů, kteří naši účast v tomto konfliktu vyloženě sabotovali," říká například tehdejší velitel protichemického praporu Ján Valo.

Plukovník Ján Valo (na snímku druhý zprava) během vojenského nasazení v Perském zálivu.
Plukovník Ján Valo (na snímku druhý zprava) během vojenského nasazení v Perském zálivu. | Foto: Vojenský Historický Ústav

Dodává, že nebýt ministra obrany Luboše Dobrovského, ocitl by se po návratu do republiky kvůli svým postojům nejspíše za mřížemi. Porušil totiž striktní rozkaz generálního štábu, aby se svými chemiky nedoprovázel saúdskoarabské a koaliční jednotky v první bojové linii 17. ledna 1991 při útoku na irácké pozice.

"Podle našich generálů jsme měli zůstat sedět na zadku v Saúdské Arábii a nechat jejich postupující vojáky bez protichemické ochrany. V podstatě napospas možnému útoku chemickými zbraněmi, jimiž tehdy irácký diktátor Saddám Husajn hrozil. Jenomže my jsme v tom nemohli Saúdské Araby nechat, to by bylo naše fiasko, a tak jsem rozkaz pražské generality ignoroval i s vědomím, že se mi to po návratu vrátí se vším všudy. Což se také stalo," říká Valo pro Aktuálně.cz.

"Po mě už pak nebylo v armádě místo. Nevraživost většiny generality vůči mně byla až příliš velká, takže jsem v armádě nemohl zůstat. Jak ale říkám: nebýt ministra Dobrovského a zejména prezidenta Václava Havla, který naši účast ve válce v Zálivu u spojenců prosadil, tak jsem dopadl mnohem hůře," dodává.

Jeho nadřízení podle jeho slov předložili ministru obrany Dobrovskému z působení protichemického praporu v Zálivu jen osekaný výtah z rozsáhlé analýzy, kterou Valo ještě z pouště poslal generálnímu štábu. Generálové Dobrovskému například zamlčeli, že Čechoslováci v poušti naměřili jako jediní nervově paralytické látky sarin a yperit, ale i zarážející nedostatky v zásobování praporu potřebnou měřicí a ochrannou technikou.

"Většina z toho, co nám Praha do Zálivu dodatečně poslala, byla doslova k ničemu: nepojízdný a papírově již vyřazený průzkumný chemický transportér, zpuchřelé plynové masky se zrezivělými filtry či tolik potřebné, ale i dávno prošlé identifikační trubičky bojových otravných látek. Že to prý bude ve válce, ve které nám šlo o život, stačit. Všechen ten šmejd jsem proto s obrovským zahanbením a s omluvami Saúdským Arabům nařídil zakopat v poušti. O zaslání tohoto materiálu jsme přitom až zoufale žádali," vzpomíná Valo.

Stali jsme se nežádoucí

I tyto potíže ale podle něj přispěly k tomu, že Čechoslováci se v Zálivu ještě více zatvrdili v odhodlání, aby v očích amerických nebo britských spojenců obstáli. "Všichni kluci se tehdy vzepjali k obrovskému úsilí, zvlášť když jsme obdrželi depeši od Václava Havla, který nám psal: 'Jsem si vědom, že stojíte v poušti s velkým rizikem války. Věřím, že všechny úkoly i s rizikem ohrožení života splníte,'" cituje bývalý velitel protichemického praporu v Zálivu.

"My si najednou uvědomili, že máme doma přece jen zastání, o kterém jsme už pochybovali," dodává.

Jindřich Sitta s válečným psem Dagarem.
Jindřich Sitta s válečným psem Dagarem. | Foto: archiv Jindřicha Sitty

S podobnými vzpomínkami se připojuje i chirurg Jindřich Sitta. "Strašně jsme chtěli uspět. Ta touha byla obrovská. Podrazy z Prahy nás přiváděly k zuřivosti, takže při jedné z inspekcí ministerstva obrany došlo i na inzultaci," popisuje.

"Saúdským Arabům, u kterých jsme si vydobyli respekt, se za nemalé peníze prodával šrot. Ještě dnes, když o tom mluvím, se mě z těch prasáren a špinavých kšeftů zmocňuje vztek. I proto jsme se po návratu stali pro většinu tehdejší generality nežádoucí. Nakonec jsme se i s jejich přispěním ocitli v roli žoldáků, kteří si přece v Zálivu dost nahrabali, takže se nás mohli zbavit," doplňuje chirurg.

"Většina kluků ze Zálivu byla z armády postupně vymetena. Já jsem ale díky zastání mého šéfa primáře Oldřicha Smoly nedopadl nakonec špatně. Smola byl jako jeden z mála hrdý, že v jeho týmu pracuje někdo, kdo obstál jako lékař ve válce v Zálivu."

"Ty svině!" vyslechl si reportér

Ministr Dobrovský se o všech potížích přesto dozvěděl z reportáže vojenského novináře Vlastimila Stani, který se právě vrátil ze Zálivu. Staňa jako první zveřejnil, že Čechoslováci naměřili v poušti nízké koncentrace bojových otravných látek. 

"Ministr Dobrovský mi večer zavolal domů s tím, že posílá služební vůz, abych mu informace z mojí reportáže objasnil," vzpomíná Staňa. Když pak v předpokoji ministerské kanceláře míjel nastoupenou generalitu, zaslechl prý na svou adresu: "Ty svině!"

"Pan Dobrovský mě okamžitě přijal a spustil, co za bláboly to vlastně píšu. Namítl jsem, že jsem se právě vrátil ze Zálivu a že jsem čerpal jen z toho, co mi naši vojáci řekli. Tedy i tu informaci o naměřených hodnotách bojových otravných látek. To už ale ministr viditelně vychladl a nechal si předvolat generály," uvedl pro Aktuálně.cz novinář.

"Když mu ale s váháním přiznali, že mu z rozsáhlé analýzy chemiků předložili jen jakýsi 'výcuc' - tohle slovo zaznělo z jejich úst -, zatímco to podstatné mu zamlčeli, povyskočil a vybuchl podruhé. A kdo si na Luboše Dobrovského pamatuje, ví, že se uměl rozčílit jako málokdo. Ve vzteku hodil ten 'výcuc' zmuchlaný k nohám generality," dodává Staňa.

Ministr Dobrovský se pak prý Staňovi omluvil a nabídl mu odvoz domů. "Nějak mně z toho všeho vyschlo v krku, pane ministře. Zajdu si raději nejdříve na jednu orosenou plzeň," poděkoval podle svých slov válečný reportér.

Co se poté odehrálo v ministrově kanceláři, si lze už jen domýšlet. Veteráni ze Zálivu nicméně nedají na Luboše Dobrovského dodnes dopustit.

Jednání generality mělo podle Jána Valo prozaické příčiny: "Velmi těžko nesli, že jsme uspěli, a já navíc odmítl splnit jejich rozkaz nechat Saúdské Araby při útoku na holičkách a nepřekračovat hranice s Kuvajtem. A naši kritiku trestuhodného zásobování, na kterém se i oni podíleli, už vůbec nevydýchali," tvrdí někdejší velitel.

"Naši generálové zkrátka nepřekročili svůj stín. Zůstali vojáky starého střihu zaniklé Varšavské smlouvy, neschopni pružné reakce na rychle měnící se situaci. Navíc jsme se pro ně stali s nově získanými válečnými zkušenostmi nebezpeční. Naučili jsme se v Zálivu efektivnímu a rychlému rozhodování v krizi, pod obrovským tlakem a podle nejmodernějších západních standardů, takže se nás jako kariérních konkurentů začali rychle zbavovat," dodává Valo. Řada z těchto generálů je nyní již po smrti.

Doma není nikdo prorokem

Většina lidí z protichemického praporu přesto nastartovala v civilu úspěšnou kariéru. Například vojenský lékař Pavel Budínský je náměstkem ředitele největší české nemocnice Motol, a jak říká, z válečných zkušeností čerpá dodnes: "Zvláště v krizových časech epidemie covidu-19, které se až tak moc neliší od těch válečných při zajištění komplexní zdravotnické logistiky motolské nemocnice a jejího bezpečného fungování."

Ve stavebnictví zase podniká bývalý šéf polní nemocnice a zmíněný cévní chirurg Jindřich Sitta. Ochraně lidí v krizových situacích se věnuje už léta. Nejnověji dokončuje výrobu mobilních dekontaminačních souprav pro Správu státních hmotných rezerv. "Z toho, co jsem nabyl v Zálivu, čerpám dodnes. Tedy i to, že jakákoliv krize - a tím myslím i tu současnou - se bez jasného řízení, odpovědnosti, nasazení a poslušnosti všech, kterých se to týká, nedá úspěšně zvládnout," připomíná Sitta.

Chemik Lubomír Šmehlík podnikal léta v oboru a pak i s nemovitostmi. Dnes vlastní mimo jiné lékárnu a prodejnu zdravotnických potřeb.

"Zkušenosti z války v Zálivu, ale i umění pracovat pod velkým stresem, které se armádě nehodily, mi pomohly v podnikání a pomáhají mi i teď, v době covidu-19, v bezproblémovém zajištění chodu naší lékárny a obchodu. V místních sdělovacích prostředcích publikuji články o významu očkování a pomáhám i radami o plynulém zásobování ochrannými prostředky. Vždyť tohle všechno jsem jako chemik dělal i v Zálivu," říká slánský podnikatel.

Na válku v Perském zálivu se sice už dívá s nadhledem, avšak i s odstupem třiceti let mu ihned stoupne adrenalin, když se stočí řeč na některé tehdejší generály. Zadostiučiněním pro něj prý bylo, když se na něj před léty obrátili nemocní američtí veteráni ze Zálivu, aby svědčil u soudu o naměřených nervově paralytických látkách v poušti. "Snad jim to pomohlo, protože nedlouho poté byl v USA uznán syndrom z Perského zálivu jako nemoc z povolání," říká Šmehlík.

Vojenský přidělenec USA v Československu Edvin Motyka napsal krátce po osvobození Kuvajtu Jánovi Valo děkovný dopis. Mimo jiné v něm stojí: "V Zálivu jste československé armádě opět vrátili dobré jméno."

Záliv? Jen promarněné příležitosti, říká Jaroslav Kumbera

O tom, jak velkému respektu se Čechoslováci ve válce v Perském zálivu těšili, svědčí podle styčného důstojníka protichemického praporu Jaroslava Kumbery i následující fakta:

  • Když byl Kuvajt osvobozen, tak nikde nefungovala elektřina. Jako první byla zavedena do objektu velvyslanectví USA, ale hned po něm ji měli k dispozici českoslovenští diplomaté. "Zaplatili to Američané za téměř dva miliony dolarů, kdy měl dolar zcela jinou cenu než dnes," říká Kumbera.
  • Vděční Kuvajťané nabídli Čechoslovákům po válce podle něj zakázku na vyčištění a odmoření jedné šestiny svého území v hodnotě půl miliardy dolarů. "Avšak kvůli byrokratickým průtahům Prahy a neschopnosti obchod pojistit připadl kontrakt Francouzům, kteří ho s velkým ziskem přenechali Bangladéši," pokračuje Kumbera.
  • Československo dodalo do Saúdské Arábie i 500 nákladních tatrovek, které se v tamních drsných podmínkách osvědčily. "Jenomže všichni naši servismani před začátkem války utekli domů. Naši technici tatrovky sice v nouzi opravovali - často šlo o úplné maličkosti -, ale Saúdové další kontrakt na 1 500 vozidel a výstavbu opravárenského závodu odřekli," uzavírá Jaroslav Kumbera. Již dodané tatrovky přenechali Saúdové raději Syřanům, kteří s nimi měli zkušenosti. Promarněn byl i kontrakt na dodávku unikátních a ve válce odolných měřicích přístrojů na bojové otravné látky, jejichž kvalitu Američané oceňovali.
Zdroj: Jan Gazdík

Video: Íránská facka USA byla slabá, režimu jde o přežití, říká Martin Novák

Většina soudných Íránců si uvědomuje, že země není v pozici, aby mohla čelit masivnímu americkému útoku, míní redaktor Aktuálně.cz Martin Novák. | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

Další zprávy